HISTORIE

 

 

 

 

 

  
     
 
 

 

 

        rejstřík - zde    

                           HISTORIE BRNA

 

  Jméno Brno, prvně bezpečně doložené roku 1091 v podobách iuxta urbem Brynen, Birnen, Byrna, Brnno,
je nejspíše odvozeno od staroslovanského významu slova „brnje“ - bláto, kal, jíl, hlína, močálovisko,
(„Hlinné, Hlinsko, Hlinky").
Rod jména kolísal, pravděpodobně však převažoval střední rod (Brno) pro ves a mužský rod (Brnen) pro hrad - tedy „hliněný hrad" či přeneseně „hrad na hliněném místě“.
Jiné slovo, keltského původu bylo „brinn“ – což prý znamenalo pahorek, návrší.
Německá forma Brünn je prostým fonetickým zápisem starší slovanské podoby a neváže se ke slovu „studně".
 
 

V kamenolomu na Stránské skále se v roce 1911 našly pozůstatky šavlozubého tygra, tedy šelmy z konce třetihor. Skála je nejstarším sídlištěm člověka na našem území. Vápencový útes, který leží na jihovýchodním okraji Brna, obývali už lidé, kteří byli starší než neandertálci. Prokázaly to nálezy jednoduchých kamenných nástrojů a kostí.


                                       

 Brno se vyvinulo ve strategicky významném prostoru na předělu dolnomoravské roviny – Dyjsko-svrateckého úvalu a strmě vystupujícího pásma vysočin – Drahanské vrchoviny.
Terénní reliéf prostoru Brna je kromě strmých srázů nad údolím Svratky, částečně i Svitavy a Ponávky, charakteristický v podstatě izolovanou skupinou tří vyvýšenin - Kraví hora (248 m n. m.) se Žlutým kopcem
(292 m n. m.), Špilberk (285 m n. m.), Petrov (245 m n. m.).
Významným faktorem ovlivňujícím rozložení předlokačního osídlení, byly i dvě poměrně významné řeky Svratka
a Svitava (vtékajících do Brna od Kamenného mlýna a od Obřan), které dříve silně meandrovaly a větvily se
do více ramen. Jejich původní soutok ležel do poloviny 19. století blíže k městu. Jedno rameno Svitavy se vlévalo
do Svratky v Komárově, druhé u Horních Heršpic. Novodobým napřímením toků byl soutok přesunut až
k Přízřenicím.
V brněnském masivu jsou tektonickými pohyby zakleslé šedé a červenofialové arkózy a křemenné slepence devonského stáří, jejichž sedimentace těsně předcházela vzniku vápenců světoznámého Moravského krasu, které se však v těchto místech nezachovaly. Arkózy a slepence byly díky své tvrdosti použity jako materiál na mnoha historických stavbách po celém Brně. Zajímavý pohled na styk nejrůznějších hornin brněnského masivu nabízejí stěny „tramvajové štoly" na Pekařské ulici. Dyjsko-svratecký úval, který do prostoru Starého Brna zasahuje, je již součástí karpatské předhlubně a je vyplněn především mořskými sedimenty - zelenavými jíly, označovanými jako „tégly", na kterých během čtvrtohor řeka Svratka uložila někdy i mocnější písčité štěrky. V chladných a suchých obdobích čtvrtohor se pak na závětrných svazích ukládaly spraše, které se spolu s jíly staly základem pro vznik cihelen, kterých bylo na území Starého Brna zjištěno celkem pět. Náplavy řeky Svratky spolu s příhodnými klimatickými poměry se staly základem pro zemědělskou činnost a spraše uložené hlavně na svazích přivrácených do jižních směrů vytvořily příhodné podmínky i pro pěstování náročnějších plodin - vinné révy.

 

 
  První bezpečný doklad o Brně a výslovně o bněnském hradu, nacházíme až k roku 1091 v Kosmově kronice, a to v souvislosti s vojenským tažením knížete Vratislava II. proti moravským údělným knížetům Oldřichovi Brněnskému a Litoldovi Znojemskému.
Tradice osídlení brněnského prostoru sahá až do starší doby kamenné, z níž pocházejí unikátní nálezy industrie a kosterních pozůstatků ze Stránské skály. Významné naleziště představuje i Červený kopec, z laténské doby pak nálezy z Maloměřic.
Rovněž v prvních stoletích našeho letopočtu byl prostor Brna intenzívně osídlen, neboť právě zde jsou největší naleziště římských mincí na Moravě. Přes Brno pravděpodobně procházela vedlejší větev tzv. jantarové stezky, jejíž hlavní trasa vycházela z římské osady Karnunta na Dunaji a směřovala zřejmě kolem římské stanice u Mušova dále moravskými úvaly. Doba stěhování národů v 1. polovině 5. a 1. polovině 6. století je zastoupena několika pohřebišti jižně a jihovýchodně od Brna. Od 6. století se i v okolí Brna usazovali nejstarší slovanští osadníci, pro něž je typická keramika tzv. pražského typu, žárová pohřebiště a sídliště se zahloubenými zemnicemi s krbem v rohu. Osady tohoto typu jsou doloženy z Pisárek a Medlánek, v okolí Brna pak v Troubsku a Podolí, žárové hroby byly nalezeny v Brněnských Ivanovicích a Bedřichovicích.
Právě na území Pisárek se našel v roce 1940 sídlištní objekt, tedy zbytky lidského obydlí, včetně zlomků keramiky řazené k “pražskému typu“. Tehdy totiž při stavbě objektů nad říčními lázněmi Riviery našel sice prof. Josef Poulík jen zbytky jakési vypálené mazanice ze stěn chaty, dále řadu střepů a čtyři nezdobené nádoby z hrubého písčitého materiálu, ale také masivní misku a hliněný talíř. Na torzu nalezené nádoby se dokonce objevil i pokus o zdobení hřebenem a v nálezu nechyběl ani přeslen prastarého tkalce. Ovšem nejstarším střediskem na území dnešního Brna se vší pravděpodobností bylo v předvelkomoravské době ( v 7.-8.století) hradiště Staré Zámky u Líšně.
V období Velké Moravy je možno na území Brna rozlišit významnější koncentrace osídlení. Starší osídlení se rozkládalo na levobřežní terase Svitavy v prostoru Maloměřic, Židenic a Obřan (zde i na pravém břehu). V Maloměřicích a Židenicích byla objevena i pohřebiště. Mladší a významnější sídliště se rozkládalo na pozdějším území Starého Brna na pravém břehu Svratky, od přechodu přes řeku po Polní ulici, ale i na levém břehu, odkud jsou známy velkomoravské nálezy z Václavské a Křížové ulice. Velkomoravské pohřebiště bylo zjištěno i v Komíně. Osídlení existovalo i ve Starém Lískovci a Králově Poli a pohřebiště v Černovicích a Černých Polích.
Historikové za vydatné pomoci archeologů usuzují, že po zániku velkomoravského hradiska Staré Zámky u Líšně na počátku 11. století přebírá roli přirozeného centra celé oblasti právě osídlení u brodu přes řeku Svratku. Vznik osídlení Starého Brna byl nepochybně ovlivněn zvláštností a výjimečností místa samotného. Řeka Svratka tekoucí od svého pramene na Českomoravské vrchovině hlubokými údolími byla v minulých dobách podstatně mohutnější. Způsobovalo to zázemí rozsáhlých lesů podél jejích břehů. Lesy samy působily jako zadržovací nádrže vody a tím i jakýsi přírodní akumulátor vláhy, který zásoboval její tok stejnoměrněji vodou i v letním období. Koryto řeky, tísněné od pramene v údolích, se poprvé významně rozšířilo v tišnovské nivě, kde tak prostorově umožnilo vznik středověkého osídlení s klášterem
Porta Coeli. Řeka pak pokračovala dál údolím k Veverské Bítýšce, poté znovu hlubokým kaňonem v místě dnešní Brněnské přehrady a hned nato bystrckou kotlinou k Pisárkám. Z posledního sevření mezi Červeným a Žlutým kopcem se konečně vymanila právě v místě Starého Brna, kde vytvářela široký a relativně mělký brod. Z někdy zhoubného a zejména pak při povodních až ničivého proudu se stala klidnější řekou a po spojení se stejně svíranou a nebezpečnou Svitavou přináší dodnes životodárnou vláhu pro oblast jižní Moravy. A to je z hlediska krajinářského a urbanistického základní důvod ke vzniku osady právě v tomto místě. Brod, křížení cest, strategická poloha pro obchodní, vojenské a později i správní ovládnutí území, to vše dalo pravděpodobně podnět k osídlení této lokality. Teprve později se dnešní ulicí Pekařskou, jakousi to pupeční šňůrou nového mesta, začalo osídlení šplhat vzhůru k novým dominantám, duchovní - Petrovu a správní - Špilberku.
Tam, kde dnes stojí pavilony nemocnice Milosrdných bratří, v roce 1999 vykopali brněnští archeologové nálezy ze starší a mladší doby kamenné i pozdější železné a na ně už navázaly i nálezy raně středověké a pozdější, jak o tom doslova píše archeoložka Mgr. Dana Zapletalová: „Byly zde odkryty velkomoravské kostrové hroby, většinou dětské. Pohřbení byli vybaveni bronzovými náušnicemi, železnými noži, skleněnými gombíky a náhrdelníkem ze skleněných perel, někteří snad původně i keramickou nádobou s tekutým potravinovým milodarem." Šlo totiž už o velkomoravské hroby bezmála dvaceti osob, jež tak samy dokládají, že v oněch místech v době Velké Moravy  zdaleka nebylo prázdno.

                                                            

                                              Zbytky keramických nádob z nálezů na Starém Brně



Staré Brno se v neznámé době stalo burgem (později dolním, resp. starším brněnským burgem), tedy uzavřenou neopevněnou osadou při hradě bez vlastního právního zřízení. Tržní funkce starobrněnského sídliště dokládá nejpozději pro 2. polovinu 12. století listina Vratislava II. (údajně 1073). Brno dosáhlo značné hospodářské rozvinutosti, neboť kromě naturální renty (dobytek, obilí) se odtud platila i renta v penězích. Pokud jde o topografii raně středověkého Brna, bezpečně doloženou dominantou je zatím pouze románská rotunda Panny Marie v severní části nynějšího Mendlova náměstí. Oba další starobrněnské kostely - sv. Oldřicha a Prokopa a sv. Václava- nejsou zatím pro rané středověké období doloženy. Základní komunikační osnova Starého Brna se pravděpodobně
v hlavních rysech dochovala dodnes. Klíčovým komunikačním bodem byl brod přes řeku Svratku mezi nynější Křížovou a Vídeňskou ulicí, jeho poloha byla v dávné minulosti zvolena s ohledem na mimořádně příznivé podmínky pro přechod řeky. Je to totiž jediné místo v širokém okolí, kde přechod neztěžovaly na jedné straně příkré srázy a na druhé straně ani široká zamokřená niva.
Brněnskou kotlinu křížem krážem protínaly obchodní stezky. Ty nejdůležitější přicházely z Uher a alpských zemí od Mikulova přibližně trasou dnešní ulice Vídeňské, ale také od Měnína, Pohořelic, Znojma a Jihlavy, nebo podél Svratky od Tišnova, hradu Veveří, tedy od Žabovřesk, či Komína, případně Svitav (a tudíž Řečkovic a Králova Pole), aby se tu kdesi potkaly, přátelsky pozdravily a potom zase pokračovaly dál svými různými směry.
Starý brod byl někde v blízkosti dnešního starobrněnského Kamenného mostu, ale byl mnohem níže a hlouběji položený, než je regulovaná řeka pod mostem dnes, takže se se vší pravděpodobností k němu sjíždělo
z obou stran z mírného svahu. Byl totiž součástí přirozeného říčního koryta, které si Svratka podle svého vyryla hluboké a také značně pokroucené, nebo-li meandrovité.
Povozy obchodníků, jež po oněch cestách putovaly, přijížděly proto k tomuto říčnímu brodu velice opatrně. Důležité pro ně bylo, aby nájezdné svahy nebyly příliš rozbahněné a rozježděné a aby stav vody v řece nepřevyšoval možnosti náprav vozů a výšku nohou tažných zvířat. Nejednou se totiž stávalo, že po prudkých deštích nebo po záplavách se hladina řeky Svratky zvedla natolik, že její silný proud se stal pro všechny okolo životu nebezpečným. Pak ovšem nezbývalo, než vyčkat opadnutí vody aspoň do té míry, než by bylo možno brod bezpečně projít třeba i s pomocným podložením dřevy, tedy jakýmisi hatěmi. Převážené zboží za to vždycky stálo. Opad vody mohl trvat i několik dnů a tak naši předkové potřebovali po tu dobu jakous takous střechu nad hlavou (zvlášť, když deště neustávaly), také něco dobrého na zub a později - tedy zvlášť v oné době Velkomoravské říše
i místo, kde bylo možno se v usebrání mysli pomodlit ke svému Bohu. A právě u onoho svrateckého brodu se možná tehdy začalo rodit dnešní město Brno.
Kontinuální osídlení existovalo na obou březích Svratky. V levobřežní části bylo osídlení v 9.-12. století archeologicky doloženo v prostoru Václavské a Křížové ulice, dále v prostoru někdejší rotundy na místě pozdějšího starobrněnského kláštera cisterciaček na Mendlově náměstí. Nejnovější archeologické výzkumy poskytly více poznatků také o raně středověkém osídlení jižní části starobrněnské aglomerace na pravém břehu Svratky, vázané na vidlicí starobylých cest sbíhajících se ke brodu, kterou alespoň později střežil zaniklý kostel sv. Václava. Odtud byly dosud známy středo- a mladohradištní nálezy z nároží Vojtovy a Grmelovy ulice a středohradištní nálezy
z blíže neurčeného místa Polní ulice a nálezy hrobů aj. z Vídeňské ulice. Funkce trhové osady se průběhem staletí proměňovala od prosté kooperace se zemědělským zázemím (Staré Brno mělo na nejstarší pečeti dvě zkřížené motyky) přes funkci předměstí, když se těžiště města v první polovině 13. století převalilo přes petrský vrch na druhou stranu, a další podpůrné funkce až k mnohostrannému poslání součásti velkého města.
 

 
 

                                                                                              

Petrský pahorek na jihozápadě a jihu vyrůstá skalnatými srázy z bažinaté nivy a poměrně strmě se zvedá i od východu a severu. Na severozápadě, od sedla, které jej spojuje s masívem Špilberku, je stoupání nejmírnější. Vyvýšená poloha spolu s nevelkou, a tedy dobře hájitelnou plochou ostrožny, předurčovala Petrov k fortifikačnímu využití (zbudování opevnění). Osídlen byl ostatně již v pozdní době kamenné a zvláště ve starší a mladší době bronzové. Od poloviny 11. do poloviny 13. století zde stával hrad brněnských údělných knížat a moravských markrabat. Uprostřed hradu byl koncem 12. století vystavěn chrám sv. Petra . Písemně je předchůdce tohoto kostela doložen až roku 1223.
Mnohem větší a vyšší Špilberk byl pro raně středověké poměry hůře využitelný a jeho úloha začala až ve 13. století.

Proces osídlování nové lokality začal asi krátce před rokem 1200. Vznik nové trhové osady je doložen v písemnosti z roku 1231. Je zde uvedena jako (mladší, horní) brněnský burgus.
Na přelomu 12. a 13. století zesílil příliv cizích kolonistů, usazujících se na majetcích klášterních statků (třebíčských benediktinů, velehradských cisterciáků a zábrdovických premonstrátů: Komárov, Rybník, Cacovice, Staré Brno, Zábrdovice, Maloměřice, Kohoutovice, Bohunice), povolávaných a podporovaných i markrabětem Vladislavem Jindřichem. Noví příchozí s sebou nepochybně přinesli znalost vyspělejšího právního prostředí,
jehož základní prvky jistě tvořilo nižší soudnictví, osobní svoboda ve smyslu volného pohybu a vykonávání povolání či disponování majetkem i elementární samospráva.
Velmi aktuální se stala potřeba vzniku nového sídliště. Imunita cizích kolonistů logicky směřovala k lokaci samostatného sídliště, nikoli k infiltraci a dílčímu rozšíření sídlišť starších, existujících na jiném právním základě. Staré Brno jako dosud dominantní urbanistický útvar ostatně podstatnější nárůst osídlení neumožňovalo jednak samo o sobě, neboť volné zde byly již především jen zamokřené plochy svratecké nivy či strmá úbočí nebo obranně nevýhodné pravobřeží. Tyto důvody ostatně již dříve podmínily i vznik nového (českého) sídliště v jižní části pozdějšího středověkého města. Pozornost se proto znovu upřela do prostoru pod východním úbočím Špilberku,
do severního sousedství českého osídlení z 2. poloviny 12. století severovýchodně a východně pod Petrovem. Výhodou nového místa byl nezamokřený a přitom jen mírně svažitý terén, neohrožovaný na rozdíl od Starého Brna povodněmi a přitom protékaný menším potokem, ústícím od západu do Ponávky, který spolu s poměrně příznivou výškou hladiny podzemní vody zajišťoval dostatek vody. Bezprostřední ohrožení zde v případě vojenských akcí představovala pouze vyvýšenina Špilberku. Nové osídlení vytvořilo samostatný sídelní celek, oddělený od staršího českého osídlení v jeho jižním sousedství (zahrnujícího zřejmě též předlokační židovskou osadu) rovněž utvářením terénu. Obecně sice ležela úroveň terénu jen přibližně 1 m pod úrovní dnešní, ale členění bylo přesto poněkud dramatičtější. Nejvýraznější prvek představovala úžlabina Městského potoka. Mezi Veselou a Besední ulicí ležel terén téměř o 5 m níže než dnes. V horní části Kobližné ulice byla před vznikem města úroveň terénu o 1-1,8 m níže než dnes, v dolní části této ulice však až o 4 a více metrů. Další výrazné rozdíly lze doložit v linii pozdějších středověkých hradeb. Zejména na jižní a jihovýchodní straně města došlo později k povýšení i přes 2 m a ojediněle až o 3-5 m. Zvyšování terénu od 13.-14. století nejčastěji souviselo s hloubením podzemních prostor.
Půdorysným základem nové, pravděpodobně trhové vsi se stalo vidlicovité prostranství budoucího Dolního trhu (náměstí Svobody), jehož hlavní podélná osa je orientována přibližně od jihu k severu. Tvar tržiště byl nepochybně podmíněn průběhem komunikací. Jako základ se jeví nynější Masarykova ulice přicházející od jihu. Cesta od jihu do prostoru nového osídlení mírně stoupala a právě v místech, kde protínala zmíněnou šíji, se z hlavní trasy směřující k severu až severovýchodu (Rýnská, nyní Běhounská ulice), která byla hlavní spojnicí Brna s Čechami (Trstěnická stezka), odpojovala místní spojka k severozápadu (Veselá, nyní Česká ulice) do údolí Svratky k nově založenému Veveřímu hradu, pokračující snad do Tišnova. Kolem Rýnské (Běhounské) ulice bylo usazeno obyvatelstvo německé (Němci většinou z rakouského Podunají a zřejmě i Flandrové od dolního Rýna) s kostelem sv. Jakuba. Kolem Dolního trhu a Veselé ulice, (dnes Česká) se soustřeďovalo zejména v souhrnu méně početné románské obyvatelstvo (Valoni?), kterému sloužil filiální kostel sv. Mikuláše uprostřed tržiště, doložený roku 1231. Někdy před rokem 1238 brněnský měšťan Rudger a jeho paní Hodava koupili pozemky v dolní části Pekařské ulice na nichž založili špitál pro chudé a pocestné.Později patřil ke špitálu i nevelký hřbitov a oratoř. To vše schválil a potvrdil listinou z 27. srpna 1238 olomoucký biskup Robert, který také celý areál vysvětil a podpořil.
V okolí Brna již prokazatelně existovalo větší množství vsí: Maloměřice, později zaniklé Štýřice a Rybník - mezi Horními Heršpicemi a Starým Brnem, Cacovice - dnes mlýn severně od Husovic a zaniklé Výprachtice u Líšně (všechny čtyři uvedeny k roku 1104 ve falzu z 12. století), dále Modřice (kolem 1135, s románským kostelem), Křídlovice (či jejich raně středověký předchůdce), Tuřany (1208, 1237, pravděpodobně s románským kostelem), Kohoutovice a Židenice (1210, ve falzu z II století), Brněnské Ivanovice (1220), Cejl (po 1228), Obřany (1234, s románským kostelem). Existovala zřejmě i řada vsí, jejichž písemné doklady jsou poněkud mladší: Žebětín (1235), Bohunice, Bosonohy, Medlánky (všechny tři 1237), Komín (1240), Královo Pole (1244), Slatina (1247), případně další, písemně doložené až po polovině 13. století.

Vyvrcholením právního přerodu Brna v královské město se stalo rozsáhlé městské privilegium Václava I. z ledna 1243. Privilegium vzniklo na základě práv rakouských měst Enže (1212) a Vídně (1221) a zajistilo Brnu písemnou kodifikaci civilního práva a konečně i imunitu vůči zeměpanským úředníkům, kteří dosud do života města jistě výrazně zasahovali. Privilegium jednak zajišťovalo starší svobody, především však udělovalo množství výsad nových. Mluví se zde o měšťanech, kteří mají majetek uvnitř obvodu městského, tj. uvnitř příkopu a zdi. Znamená to, že město tehdy již bylo, alespoň zčásti ohrazeno hradbami.

Ovál opevnění jednoznačně vymezil plochu města, do něhož bylo začleněno sídliště cizích kolonistů, židovská osada a podstatná část starého českého osídlení. Areál města vytvořil nepravidelný ovál, protažený mírně k jihu, neboť i ze strategických důvodů muselo město zahrnout i petrskou ostrožnu. Víme přitom, že přinejmenším pro jihovýchodní část dosavadního osídlení to znamenalo značně razantní zásah, který část staršího sídliště kolem kostela sv. Martina (Křenová) odsoudil do role předměstí. V tomto období byly uvnitř města založeny tři kláštery. Klášter dominikánů, minoritů a augustiniánek.
Středověké Brno v rámci hradeb bylo svou rozlohou 36,4 ha největším městem 13. století na Moravě.

Rozvoj židovské komunity probíhal v jihovýchodní části města. Dosud není jasné, ve které vývojové etapě se zde Židé usídlili. Téměř jistě se však podařilo potvrdit, že vzestup židovského osídlení řádově od poloviny 13. století probíhal i formou vykupování křesťanských areí. Přemysl Otakar II. pak roku 1254 osvobodil brněnské židy na rok od všech daní a služebností a roku 1268 upravil vztahy mezi židy a křesťany v Brně, poskytl židům ochranu a jejich správu svěřil židovskému rychtáři. Židé měli v Brně samosprávnou komorní obec, která ve 14. století zaujímala část hlavní severojižní tranzitní cesty od Židovské brány (dnešní Masarykova ulice). Ulice se v tomto úseku nazývala Židovskou. Z ní kolmo vycházela další ulice (dnešní Františkánská až po tzv. Římské náměstí), kde též později stála synagoga. 


                                                                                                      

 
  Stavba zeměpanského hradu na kopci Špilberku, západně nad městem je prvně doložena až roku 1278, kdy se zde konal sněm stavů Českého království, jeho výstavba však začala v ranějším období vlády Přemysla Otakara II. Hrad byl dokončen nepochybně nejpozději v 1. polovině 70.let. Nový královský hrad měl vedle správní funkce především strategický význam, znemožňoval využití tohoto kopce nepřáteli k útoku na město. Lokalita Špilberku byla v této době v rámci Brna současně jedinou možností pro umístění hradu jako takového, neboť lépe hájitelná poloha
v širokém okolí neexistovala. Pro bezpečnost města mělo zajištění této polohy životní význam. Nejstarší částí hradu byla mohutná válcová obytná věž na ohroženější západní straně, po jejíž straně existovala brána, do níž ústila jediná přístupová cesta z města, od Veselé brány. Západní část obvodové hradby byla stavěna ještě románskou technikou (velké kamenné kvádry kladené do vrstev). Teprve ve druhé stavební etapě byl před věží vylámán ve skále příkop, západní brána byla zrušena a cesta pak celý hrad obcházela po severní straně, kde ústila přes nový příčný příkop do mladšího východního hradního paláce s bránou a sousední mohutnou hranolovou věží a s krátkými kolmými křídly. Tato část hradu vznikala pravděpodobně v 60.-70. letech 13. století. Od východní brány byla potom vyvedena i kratší strmá cesta k městu. Obvod hradu, pravděpodobně souvisle obestavěný (obvodová zástavba severní a západní strany byla archeologicky prokázána), zajišťovala 2,5 m silná plášťová zeď. Hrad obdélné podunajské dispozice
o rozměrech 90 krát 55 m zaujal prakticky celé temeno Špilberku.



V první polovině 13. století docházelo v zástavbě města postupně k restrukturalizaci zástavby jednotlivých bloků, především v jižní části města. Zde byly charakteristickým prvkem výrobní objekty, které byly obvykle zahlubovány pod povrch, zvláště pokud šlo o objekty s topeništi - chlebové pece, zařízení pro kovářskou výrobu a jiné.
Často byly umístěny v uliční čáře. V jižní části města také zřejmě déle přežívala keramika hradištní tradice. Novým prvkem se ve 13. století stávaly i fekální a odpadní jímky, doložen je i vznik první komunikační vrstvy, zjištěné na Masarykově třídě i na dalších komunikacích. Celkově lze nejstarší zástavbu města charakterizovat jako převážně dřevohliněnou s výrazným podílem zahloubených, často i neobytných objektů.

Po celé 13. a značnou část 14. století si dřevohliněná zástavba udržovala v Brně dominantní postavení. Vedle spíše provizornějších obytných zemnic šlo často o sklepní prostory domů, které byly přízemní či dokonce jednopatrové. Zahloubení sklepů bylo nejčastěji 2-3 m, značně rozdílné byly jejich rozměry -od cca 4 x 4 m až po velké prostory
o délce stran přes 10 m. Sklepy měly obvykle šikmé stěny, výjimečně též stupňovité.
V Brně se již v 1. třetině 13. století vyskytovaly i pozdně románské zděné domy jednoduchého půdorysu.
Zřejmě nejhonosnějším domem tohoto typu těsně před polovinou 13. století byla rychta, dodnes téměř v úplnosti zachovaná v areálu Staré radnice. Tvořil ji mohutný nepodsklepený patrový dům o dvou okenních osách, s hranolovou věží v severovýchodním nároží. Komunikace do patra byla přiložena ke dvorní zdi a byla zřejmě vysazena na 
krakorcích
Dům, postavený z lomového kamene, datuje zejména profil původního kamenného portálu s drápkem, již do
40. let 13. století, takže v jeho tvarosloví lze spatřovat první proniknutí raně gotických slohových prvků do Brna.

Jako stavební materiál zděných staveb ve 13. století se vedle kamene (nejčastěji krinoidového vápence ze Stránské skály) uplatňovaly nízké cihly o síle cca 5 cm, které souvisejí s podunajským původem kolonistů.
Totéž platí o plochých střešních taškách. Teprve během 14. století převládly vyšší cihly (tzv. buchty) o síle
cca 9 cm, typické pro brněnskou monumentální výstavbu. V té době též jako střešní krytina začaly převažovat
prejzy. Proměny nejstarší městské zástavby vyvolávaly kromě obecného civilizačního pokroku i násilné zásahy.
V případě Brna to byl (vedle požáru roku 1237) požár roku 1279, když vojáci Rudolfa Habsburského pronikli k Brnu, kde spálili klášter augustiniánek. Z hlediska dynamiky vývoje zástavby města nelze opomenout ani krátce nato následující katastrofy. Dlouhá zima roku 1280/1281 způsobila katastrofální neúrodu, takže v zimě 1281/1282 zemřelo tolik lidí, že museli být pochováváni do hromadných jam. Roku 1282 bylo město postiženo morem. V době Václava II. k měšťanským domům v Brně patřily pozemky - zahrady ve městě a rozsáhlá pole, vinice a sady mimo město. Vinice přetrvávaly jednak z předlokační doby, jednak vznikaly nově. Před hradbami měli měšťané své dvory a lány, na kterých pracovali buď sami, nebo měli rolníky, zahradníky či rybáře na úrok. Připomínají se také lázně a četné mlýny a valcha na řekách Svratce i Svitavě. Ve městě se měšťané živili řemeslem a obchodem. Připomínají se hrnčíři, pasíři, řezníci, mlynáři, valcháři, sladovníci a kameníci.

Brněnské hradby byly budovány již ve 30. letech 13. století (písemně doloženy v letech 1243 a 1247). Roku 1293 král Václav II. daroval městu clo na mostech v Brně na opravu městských zdí a příkopů. Do této doby lze datovat dodnes zachované fragmenty městských hradeb, postavených z lomového nevrstveného zdiva s litým jádrem v šířce 1,6-2,2 m. Původní výšku vnitřní hradby nelze určit, na parcele domu Husova 10 se však dochovala až do výše
10 metrů. Snad již ve 13. století začala i stavba parkánové hradby (ochranná zeď probíhající 7-11 metrů před vnitřní hradbou).
Nepochybně současně s vlastními hradbami bylo postaveno i pět městských bran, které jsou vesměs doloženy už v 1. polovině 14. století.
/viz mapka/ Brněnská brána v prostoru Šilingrova náměstí, (Porta Brunensis; od Jihlavy, Znojma, Mikulova, Starého Brna, Pekařské ulice)1286 byla opravována, terén zde byl původně asi o 2,6 m výše položen než dnes. Stará Měnínská brána (Porta Menesensis 1293; ze Zábrdovic a Cejlu), Židovská brána (Porta ludeorum; od Olomouce, Měnína, Křenové) na konci nynější Masarykovy ulice roku 1328 (pouze touto branou mohli do města a Židovské čtvrti vcházet židé a zde se též vybíralo židovské mýto), Běhounská (Rýnská) brána (Porta Cursorum; od Prahy, Slezska, Černé Hory, Králova Pole, Velké Nové Ulice) u severního zlomu stejnojmenné ulice roku 1336,

                            

Veselá brána (Porta Letorum; od Tišnova a Veveřího hradu, Hartlůvky, resp. Malé Nové Ulice) na souběhu nynější Veselé a České ulice roku 1340. Na rozdíl od obvyklé praxe byly brněnské brány nazvány podle městských čtvrtí, do nichž se jimi vcházelo. Poloha raně středověkých bran je v půdorysu města dodnes patrná podle souběhu dvojic ulic a později se neměnila. Jedinou výjimkou je zřejmě v této souvislosti již zmíněná Měnínská brána, ještě roku 1293 je snad doložena v domnělé původní poloze na souběhu ulic Kobližné a U zahrady menších bratří (Jánská), ovšem pouze při jednom ze dvou možných výkladů obsahu předmětné listiny. Roku 1348 se však již na tomto místě připomíná pouze městská branka (Portula Civitatis), zatímco nová Měnínská brána stála o ulici jižněji (na dnešním místě v Orlí ulici). Změnu (pokud k ní skutečně došlo) vyvolal vodní režim Městského potoka, který tekl Kobližnou ulicí a touto branou protékal. Přestože byla část vody před vstupem do města (na severozápadě) odváděna do hradebního příkopu, stávala se Kobližná ulice pro rozbahnění či záplavy často nesjízdnou, neboť do ní stékala i dešťová voda z větší části města a z úbočí Špilberku (po vybudování městského vodovodu roku 1520, který odebíral vodu z pramenů pod Špilberkem, zanikl zřejmě Městský potok jako pravidelný tok úplně). Ke stavbě nové brány došlo patrně ve 30. letech 14. století, v době, kdy novým, těžším čtyřkolovým vozům již Kobližná ulice nemohla vyhovovat ani průjezdnou šířkou (omezenou korytem potoka). Stará Měnínská brána (Branka) nadále sloužila dopravě již jen za příznivých podmínek.

 
                                                                                                                                                               
 
Mezi nejstarší kostely v Brně patří například:     /mapka kostelů/

Katedrála svatého Petra a Pavla (Petrov)
Ve 2. čtvrtině 15. století byla zahájena rozsáhlá pozdně gotická přestavba či spíše znovuvýstavba kostela sv. Petra na Petrově, která navázala na nedokončenou výstavbu z předhusitské doby. Pozdně gotický chrám obklopil starší kostel. Stavba věže probíhala v první polovině 16. století a její výška přesáhla jen nepatrně úroveň korunní římsy lodi. Kostel byl několikrát vážně poškozen, především v době třicetileté války. Interiér chrámu byl během 18. století poměrně silně barokizován, což se projevilo především na bočních oltářích, na přestavbě hlavního a také na odstranění značné části gotických prvků z interiéru. Později došlo k novogotizující rekonstrukci presbytáře kaple Panny Marie a také sakristie. Podoba dnešního hlavního oltáře pochází z konce 19. století, když byl „původní“ barokní nahrazen dnešním 11 m vysokým pseudogotickým dřevěným oltářem od vídeňského řezbáře Josefa Leimera z roku 1891, který znázorňuje ukřižování Krista, na jehož spodní části je vyobrazeno všech dvanáct apoštolů. Dnešní podoba Petrova vznikla v roce 1905, přistavěním dvou věží, které jsou vysoké 84 metrů .


                                     

                                                              *****
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie (Mendlovo nám.)
Česká a polská královna, vdova po českých králích Václavu II. a Rudolfu Habsburském - Eliška Rejčka založila na Starém Brně roku 1323 ženský klášter cisterciácké řehole. Klášter byl v rámci oblasti Pekařské ulice a Starého Brna zdaleka nejnáročnějším architektonickým celkem. Kvadratura, situovaná při severní straně klášterního kostela, byla zčásti dokončena již roku 1325, presbytář kostela roku 1333, výstavba celého areálu však vyplnila celou 2. a 3. čtvrtinu 14. století. Klenební konzoly ambitu patří k nejzajímavějším projevům naší architektonické skulptury 1. poloviny 14. století. Součástí kláštera je gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož půdorys je ve tvaru kříže. Byl vystavěn původně v gotickém slohu z neomítnutých cihel na místě, kde již od 10. století stál románský kostelík Panny Marie. V roce 1335 Eliška Rejčka zemřela a byla pochována v kněžišti svého ještě ne zcela dokončeného kostela před stupněmi oltáře, kde odpočívá dodnes. Její hrob je označen unciálním písmenem E na jedné z dlaždic na průsečíku kněžiště a menší příčné lodi.


                                          

                                                                *****
Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty (Minoritská ul.)
Minoritský řád přišel do Brna někdy mezi lety 1227 a 1239. Společně se vznikem klášterního provizoria byl postaven i provizorní kostelík svatého Jana Křtitele, jehož pozůstatky byly údajně nalezeny při stavebních pracích v roce 1722. V polovině 13. století vznikl definitivní chrám, který byl roku 1257 vysvěcen olomouckým biskupem. Po klášterní novostavbě a opravách kostela existoval na začátku 14. století minoritský chrám, jenž je v obvodových zdech zachován dodnes. K výrazným úpravám došlo v první polovině 18. století, v sousedství kostela byla postavena loretánská kaple, konvent byl rozšířen a klášterní kostel byl zbarokizován ve dvou etapách Mořicem Grimmem. Nejprve byl v roce 1722 upraven presbytář, který obdržel novou klenbu a nová okna, následně v letech 1729–1733 byla přestavěna hlavní loď. Grimm nechal strhnout sloupy trojlodí (chrám je nyní jednolodní) a původní klenbu, kterou nechal nahradit novou barokní, zesílil obvodové zdi, prodloužil loď o jedno pole a vystavěl nové průčelí v duchu dynamického baroka. V této podobě existuje kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty dodnes.

                                                              

                                                                              
                                                                          
*****     
Kostel svatého Jakuba Staršího (Jakubské nám.)
První zmínky o kostele pochází z roku1228 z listin Přemysla Otakara II., kterými 7. listopadu potvrdil farnosti všechna práva a 6. prosince potvrdil patronát cisterciačkám z oslavanského kláštera v čele s abatyší Heilwidou.
V této době sloužil výhradně pro potřeby německých, flanderských a valonských kolonistů. Z archeologických nálezů vyplývá, že někdy na konci 13. až začátku 14. století byl románský kostel nahrazen vrcholně gotickou stavbou o přibližně stejných rozměrech, jako je kostel stávající. Ta byla ale téměř bezezbytku odstraněna a nahrazena stavbou současnou. Během třicetileté války nebyl kostel nijak výrazně poškozen a nevznikla tedy nutnost kostel přestavovat. Byla pouze Švédy prostřílena měděná střecha lodi a věže. Dodneška tak převážně zůstala zachována jeho pozdně gotická podoba. Je zde pochován slavný obránce města proti švédskému obléhání, maršál Louis Raduit de Souches.


                                                         

                                                               *****
Kostel svatého Michaela archanděla (Dominikánské nám.)
Jeho základ byl položen již ve 13. století. Kolem roku 1228 daroval moravský markrabě Přemysl kostelík svatého Michala s jeho okolím řádu dominikánů pro zbudování kláštera. Dějiny kostela jsou tak následující staletí spojeny
s dominikánským klášterem, v jehož prostorách mimo jiné také zasedal moravský zemský sněm. Kostel také sloužil během zasedání moravských stavů a stal se tak moravským zemským chrámem. Během obléhání Brna v roce 1645 švédskými vojsky byl zničen. Nynější barokní podobu mu dal v druhé polovině 17. století brněnský stavitel Jan Křtitel Erna. V roce1728 byla na štít kostela umístěna monumentární socha archanděla Michaela, která vizuálně zvyšovala průčelí kostela. Na konci 20. století byla sňata, zrestaurována a po letech hledání vhodného prostoru umístěna do atria brněnského Justičního areálu. 


                               

                                                             *****

Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Jezuitská ul.)
Na místě dnešního kostela původně stával románský kostelík zasvěcený Matce Boží. V polovině 13. století byl nahrazen chrámem v gotickém slohu.
Po převzetí kláštera augustiniánek jezuity zde v letech 1598–1602 vyrostl zcela nový chrám v manýristickém stylu.
Počátkem 17. století vznikla v kostele krypta rodu Ditrichštejnů. V šedesátých letech téhož století nastala další přestavba kostela řízená Janem Křtitelem Ernou, Mořic Grimm pak v roce 1732 navýšil kostelní věž.
Následkem druhé světové války byl kostel značně poškozen, po skončení války byl však zrekonstruován.
Po pádu komunistického režimu se kostel vrátil pod správu jezuitů.

                                           

 

                                                              *****
Kostel svaté Máří Magdalény (Masarykova ul.)
Dnešní kostel byl ještě v první pol. 15. stol. synagogou, ale poté, co král Ladislav Pohrobek vykázal z několika moravských měst židovské obyvatelstvo a brněnská židovská čtvrť byla násilně obsazena, byla synagoga, situovaná v blízkosti tzv. Židovské brány, následně přeměněna v kostel sv. Máří Magdalény. Pravděpodobně podle projektu Ondřeje Erny byl kostel po roce 1660 od základů přestavěn františkány od svatého Bernarda. Zařízení dodal sochař Antonín Riga. Kostelní věž byla přistavěna roku 1746. Ve druhé polovině 18. století byl interiér dovybaven dílnou Ondřeje Schweigla a Jakuba Scherze. Na oltáře byly pořízeny obrazy Josefa Sterna a Josefa T. Rottera a Františka A. Palka.
Dnešní střízlivá podoba kostela pochází z doby po požáru, tedy z roku 1852, kdy věž dostala novorománský nádech a průčelí kostela bylo celkově zjednodušeno. Do nik na západní fasádě byly postaveny sochy sv. Mikuláše
a sv. Martina od O. Schweigla, které do roku 1869 zdobily kostel sv. Mikuláše, který do svého zboření stál na náměstí Svobody.


                                                 

                                                            *****
Kostel svatého Václava
Kostel svatého Václava stál v severovýchodním rohu křižovatky dnešních ulic Vídeňské a Vojtovy. Poprvé je doložen v roce 1303, někdy se ale předpokládá starší původ. Roku 1314 se stal farním kostelem pro Staré Brno,
v roce 1397 byla zdejší fara připojena ke starobrněnskému klášteru cisterciaček. Chrám měl pětiboký presbytář, obdélnou loď a pravděpodobně později přistavěnou věž, kolem se rozprostíral hřbitov. Jako farní kostel sloužil do roku 1783, kdy byl zrušen. O sedm let později se z něj stalo vojenské skladiště a roku 1794 byl zbořen. Hřbitov byl zrušen až roku 1883.


                        

                                                              *****
Kostel sv. Mikuláše
Původně románský kostel z dvacátých let 13. století se nacházel přímo na dnešním náměstí Svobody. Původně byl postaven pro románsky hovořící obyvatele Brna, již od počátku byl filiální k nedalekému kostelu svatého Jakuba. Koncem 16. století byla k chrámu přistavěna věž, při obléhání Brna Švédy v polovině 17. století kostel sloužil kapucínům jako hospic. Ve druhé polovině 18. století byl kostel zbarokizován na návrh Františka Antonína Grimma. Od konce 18. století však sloužil jako skladiště, než byl roku 1870 zbořen.

                                               

 

                                                             *****

 

 
  Na území kláštera řádu cisterciaček (v západní části hospodářského dvoru při svrateckém náhonu) byl již
ve 14. století v provozu pivovar. Na práci v něm měl řád pochopitelně „své lidi" a také i vlastní hospodu, kde vyráběné pivo šlo dobře na odbyt. I tento pivovar doplatil na válečná léta 15. a 17. století, a byl z velké části poničen, ale vždy se znovu postavil na nohy, aby přinášel do hospodaření Rejččina kláštera nemalé finance.
Jenže po zrušení kláštera císařem Josefem II. v roce 1782 a poté, co se do uvolněného areálu nastěhovali augustiniáni od sv. Tomáše, došlo ke změnám. Pivovar převzala tehdejší vrchnost, tedy náboženský fond, který ho v roce 1825 spolu se starobrněnským panstvím prodal rytíři Františku Heintlovi. Když se poté stal majitelem starobrněnského vrchnostenského dvora kníže Eduard Schönburg-Hartenstein, pivovar dostal nájemce a osud tehdejšího už samostatného starobrněnského pivovaru se začal odvíjet mnohem rychleji. V roce 1872 přistavěla firma Mandel a Hájek, (noví to majitelé), další budovu na začátku Hlinek a pivovar začal užívat název „Starobrněnský". Od tohoto okamžiku se začínala psát známá historie pivovaru na Mendlově náměstí. Názvem produktů „Starobrno" zůstal tento pivovar věrný Starému Brnu, kde jsou jeho kořeny a kde dodnes tvoří jednu z dominant Mendlova náměstí.

                                        

Výše zmiňovaná hospoda, byla tedy nejstarším hostincem v Brně. První písemná zmínka o hostinci je z roku 1243, kdy král Václav I. udělil Brnu mílové právo, což znamenalo, že do jedné míle od města nesměl existoval žádný hostinec. Výslovně stanovenou výjimkou byl právě zájezdní hostinec „U modrého lva“, poskytující pocestným, kteří po starodávné obchodní stezce cestovali do Brna a kteří se museli přebrodit přes nedalekou Svratku, nutný odpočinek. Krčma patřila od roku 1323 po staletí starobrěnskému klášteru cisterciaček, který ji pronajímal svým úředníkům, kterým udělili právo – pivo vařiti, slad připravovati, víno nalévati i všeliká vína cizí do Brna přivážená, rakouská, vlašská i uherská. Později se hostinci začalo říkat „Pierhaus“ (z německého Bierhaus, pivnice). V roce 1612 abatyše Anna Tasovická z Tasova přikoupila sousední rohový dům, do něhož klášter přenesl své právo výčepní. Po zrušení kláštera v roce 1782 pak postupně během 18. a 19. století hostinec asi osmkrát změnil majitele. Značně opotřebovaný dům byl zbořen v roce 1934. Připomíná ho mozaika na domě č. 2 v Křídlovické ulici, kterou vytvořil brněnský malíř a sochař Milan Klvaňa.

 

 
  V polovině 14. století zasáhla Brno morová epidemie. Aby se z této pohromy Brno rychle zotavilo, stanovil roku 1351 markrabě Jan Jindřich , aby všichni, kdo se v Brně usadí, byli po 4 roky od příštího sv. Jiří osvobozeni od všech poplatků markraběcích i městských. Od 2. čtvrtiny 14. století ustal také dosavadní příliv nových, vesměs německých kolonistů, naopak se díky povolení Jana Lucemburského z roku 1325 zvyšoval přírůstek Čechů, kteří dosídlovali město též po morových ranách. Podíl Čechů v Brně kolem roku 1365 lze odhadnout asi na třetinu. Hustota zastavění dosažená roku 1365 (14,8 domů na hektar) řadila Brno mezi města s nejvyšší hustotou zástavby v Českém státě (spolu s Českými Budějovicemi).
Roku 1365 bylo ve městě 519 budov: 510 městišť s domy (145 v Brněnské čtvrti, 136 ve Veselé, 127 v Rýnské-Běhounské, 100 v Měnínské - celkem 1139 poplatníků), dále 7 kramářských kotců, 1 lázeň a 1 dům soukenických rámů. Mimoto zde bylo 51 masných krámů, 28 chlebných
lavic na Dolním a Horním trhu. Masné krámy na Dolním trhu stály ve dvou řadách poblíž Veselé (České) ulice, pekařské krámy proti uličce ze středu náměstí ke sv. Jakubu. Na Horním trhu byly masné lavice v horní části náměstí a chlebné lavice stály pod nimi. Ve městě se evidovalo i 5 sýpek.
Počet budov je samozřejmě nutno zvýšit o 62 šlečhtických a církevních objektů a dále o 30 domů Židovské čtvrti, které nepodléhaly městské jurisdikci. Židovská čtvrť se na počtu domů města uvnitř hradeb podílela 5,7 % a na rozloze 3,8 %. Roku 1365 lze počet obyvatel ve vnitřním městě odhadnout na 5 100, pokud jde o lidi pod městskou jurisdikcí. S dalšími přibližně 300 osobami v objektech Šlechty a duchovenstva a 600-800 obyvateli Židovské čtvrti dosahovalo vnitřní město asi 6 000-6 200 obyvatel.

V oblasti Pekařské ulice vznikla do 2. čtvrtiny 14. století téměř souvislá zástavba klášterních a charitativních ústavů, díky níž bylo i sousední Staré Brno zapojeno do souvislé předměstské aglomerace. Oblast Pekařské ulice se tedy výrazně lišila od ostatních částí předměstského prstence, které měly výlučně výrobní charakter. Pokud jde o archeologické doklady, osídlení datované před polovinu 13. století bylo zatím zjištěno v domě Pekařská 7.
V roce 1333 zrušil Jan Lucemburský dosud nucenou cestu kupců z Rakous na Olomouc přes Měnín a převedl ji do Brna, což mělo pro tržní funkci města zcela zásadní význam. Povinný průjezd Brnem, v němž byl roku 1336 zřízen sklad zboží stejný jako ve Vídni, rozšířil Karel IV. roku 1348 na všechny obchodníky z Rakous, Uher, Polska i dalších zemí. Tím se nebývale zvýšil dosavadní tržní význam Brna.
Brno se stalo nejvýznamnější tranzitní stanicí mezinárodního obchodu na Moravě, srovnatelnou s Prahou. Toto jeho postavení ovšem trvalo jen do husitských válek. V této situaci ještě více vzrostla důležitost starobrněnského přechodu přes řeku Svratku a Jan Lucemburský proto Brnu nařídil provést stavbu nového mostu na místě starého dřevěného. Není bezpečně známo, zda již nyní došlo ke stavbě kamenného mostu, či zda byl jen obnoven starší most dřevěný. Nový, již nepochybně kamenný most, byl pak dostavěn roku 1372 a roku 1492 byl nahrazen novým či opraven Hanušem Trachtem, brněnským stavitelem a zednickým mistrem, jak o tom svědčí pamětní deska
(v současnosti uložena v lapidáriu města Brna).
Protože Svratka se v tomto místě někdejšího brodu rozlévala do značné šířky, byl starobrněnský most zván Dlouhým (od roku 1991 se nazývá Kamenný most).

                                             
 

 
  Brněnská mincovna existovala v domě Alramově a pak Brumově na Dominikánském náměstí. Roku 1300 bylo veškeré mincovnictví soustředěno do Kutné Hory, ale brněnská mincovna v omezeném rozsahu pracovala i později. Ve 14. století byla přemístěna do domu mincmistra Jakuba na Dolní trh proti kostelu sv. Mikuláše. Nejpozději před počátkem 15. století byla znovu přesunuta, a to na roh Dominikánského náměstí a Mečové ulice. Smrtí markraběte Jošta roku 1411 byla činnost mincovny patrně přerušena. Za husitských válek činnost mincovny svépomocně obnovila městská rada, což Ladislav Pohrobek roku 1457 dodatečně povolil a umožnil městské radě používat jeho vlastní mincovny. Koncem 15. století městská mincovna přestala pracovat, mincovní dům daroval roku 1483 Matyáš Korvín svému dvořanovi Janovi Doupovcovi z Čisté Studně, a ražby byly v Brně obnoveny až roku 1619 a mincovna pracovala asi do roku 1627. Ve 40. letech byla obnovena, když byla do Brna přenesena olomoucká mincovna do Jezuitské ulice č. 15. V roce 1648 odchodem posledního mincmistra Konráda Richthausena brněnské mincování definitivně skončilo.

 

 
  Charakter středověké městské zástavby ovlivňoval i způsob získávání vody a likvidace odpadků. Protože Městský potok zdrojem pitné vody prakticky být nemohl a první vodovod byl vybudován až roku 1416, byla voda získávána výhradně ze studní, budovaných jednak v ulicích a na tržištích, především ale ve vlastních domech, kde vyúsťovaly buď v přízemí, nebo častěji ve sklepích. Tuhé odpadky a výkaly byly zejména v počátcích existence města skladovány na hnojištích ve dvorech, později byly zřizovány podzemní jímky (žumpy), buď samostatné, nebo společné pro několik domů, které byly po naplnění vyprazdňovány. Nedostatečná izolace vrstvou jílu však nezabraňovala vsakování a znečišťování studní. Splašky vytékaly z domů do otevřených struh, vedených obvykle středem ulice. Odtékaly do Městského potoka (ze severní poloviny města), a do Svrateckého náhonu (z jižní poloviny města). Tento stav v podstatě přetrval až do 2. poloviny 17. století .
Teprve od 40. let 14. století začalo vydlažďování hlavních ulic a tržišť, dosud za deště téměř neprůchodných pro bezedné bláto, které se muselo vyvážet. V letech 1346-1376 panovník několikrát udělil městu právo vybírat poplatky z projíždějících koní za účelem financování dlažby. K roku 1346 je doloženo dláždění „Ampla platea", dnešní Jezuitské ulice. Od roku 1416 se stavěl první brněnský vodovod, který odebíral vodu ze Svratky nad Kamenným mlýnem, odkud byla vedena kamenným potrubím o průměru 9 palců v délce 1200 sáhů k čerpadlu u mlýna pod Puhlíkem a odtud čerpáno do vodojemu na Puhlíku v mezihradbí a rozváděna zděným kanálem do kašny na Horním trhu a zřejmě kamennými rourami s olověnými přípojkami i do kašny na Dolním trhu a také do městského pivovaru. Tento vodovod existoval až do roku 1883.
Ve 2. čtvrtině 16. století se dále zvýšila civilizační úroveň města vybudováním dalších dvou vodovodů. Roku 1520 povolil Ludvík Jagellonský svádět do města vodu z pramenů na Cimplu (pahorek na nároží Údolní a Grohovy ulice), kde se shromažďovala ve třech štolách se studněmi a odtud byla vedena dřevěným potrubím do vodojemu na Puhlíku (až koncem 17. století bylo potrubí ke kašně na Rybném trhu nahrazeno pálenými glazovanými rourami). Roku 1544 koupilo město od karteziánského kláštera v Králově Poli tamní rybník Gassperk s prameny. Voda zde byla jímána v pěti studních, z nichž byla svedena dřevěným potrubím do sběrné nádrže a odtud dvojím dřevěným potrubím kolem kláštera a dále v trase staré cesty od Králova Pole do Lužánek, pak podzemním, z cihel vyzděným kanálem na Velkou Novou Ulici (Lidická ulice) a přes městský příkop k Běhounské bráně a na Dolní trh (náměstí Svobody) do kašny. Přebytek vody odtékal do hlavní stoky Městského potoka.

V roce 1454 vypověděl Ladislav Pohrobek židovské obyvatelstvo z Brna, Olomouce, Uničova a Znojma. Učinil tak na základě opakovaných stížností královskému dvoru ze strany měšťanů, kteří byli v soustavných konfliktech se židovskými obchodníky a peněžníky. Tak došlo ke zrušení brněnské židovské čtvrti. Šlo o změnu spíše majetkoprávního než urbanistického charakteru. Všechny nemovitosti zabralo město Brno, na něž též přešly dosavadní židovské daňové povinnosti vůči královské komoře. Synagoga, která stála na jižní straně nynějšího Římského náměstí, byla přeměněna v kostel sv. Maří Magdalény.

V posledních desetiletích 16. století prožilo město, které tehdy mělo asi 35 % českého obyvatelstva, několik pohrom: roku 1585 velký požár, dne 29.6. 1590 a v květnu 1591 malé zemětřesení, roku 1593 velkou bouři, v letech 1584 a 1597 mor a roku 1598 záplavy Svratky jižně od Brna a následky velké neúrody.

Roku 1593 byly na Měnínskou bránu dány hodiny. V roce 1602 město přenechalo mezihradbí mezi branami Brněnskou a Židovskou kardinálovi z Dietrichštejna pro chov koní. Měštané se v té době často bavili honbou jelenů v městském příkopě u Dřevěné brány (Běhounská). Vnitřní hradbu městského opevnění chránilo 43 věží,
parkánovou zeď 12 věží. Kolem tohoto základního pásu obíhal příkop, oproti středověkému stavu značně rozšířený a prohloubený, z velké části napuštěný vodou. Zejména v prostoru ostrožny Petrova, kde zavodnění nebylo možné, jej posilovala ještě třetí hradba, sledující vnější hranu příkopu. Před všemi pěti branami, a rovněž před Brankou a proti Špilberku, se příkop rozšiřoval, a jako izolované objekty v nich stály barbakány s věží na čelní straně, takže vstup do města byl možný jedině po překonání obvykle dvou padacích mostů a dvou či tří věžovitých bran.

                                
 
   

Po vypuknutí války s Turky začala městská rada v říjnu 1593 opravovat a opevňovat Špilberk. Byl opatřen děly a posádkou. Po Bílé hoře vtáhl do Brna dne 1. 1. 1621 císařský generál Buquoy, a plnomocný císařův komisař kardinál Dietrichštejn, biskup olomoucký, zabavil Špilberk pro císaře Ferdinanda III. Hrad pak začal sloužit také jako trestnice (doloženo již roku 1549). Již v letech 1639 a 1640 byla nařízena robota z kraje brněnského na opevnění Špilberku. Kláštery starobrněnský, svatoanenský, jezuitský, svatotomášský v Brně, zábrdovický, tišnovský, královopolský, svatopetrská kapitula, panství říčanské a pozořické měly svážet dříví na Špilberk. Moravští stavové povolili 14 500 zlatých na opravu Špilberka, který měl jen čtyřicetičlennou posádku a byl tak chatrný, že tam ani nemohla být ubytována posila 60 mužů, které poslal císař.
Dne 1. 9. 1643 přitáhlo k Brnu švédské vojsko pod vedením generála Torstensona a rozložilo se na výšinách u Slatiny, které se od té doby nazývají Švédské šance. Přední oddíly téhož dne vydrancovaly jihovýchodní předměstí. Brňané pak 4. září na rozkaz velitele města, plukovníka Schönkircha, zapálili z obranných důvodů zbytek předměstí „U mýta" a „v Jirchářích". Ve snaze znemožnit Švédům využít poblíž hradeb jakoukoli oporu zapálili dne 8. září i klášter františkánů pod Petrovem, požár však zachvátil i klášter františkánek sv. Josefa před Židovskou branou a také areál Petrova. Torstenson přeložil tábor do Zábrdovic, ale útok na město nepodnikl. Švédové obléhali Brno jen 8 dní a svedli jen několik menších potyček s obránci města, neboť již 9. září 1643 byli odvoláni na severní bojiště proti Dánům.

Na začátku roku 1645 Švédové po vítězné bitvě u Jankova (6. 3.) směřovali na Vídeň, předtím však hodlali dobýt Brno, které by je bývalo bylo mohlo ohrožovat zezadu. V březnu 1645, byl francouzský kalvín plukovník Ludvík Raduit de Souches jmenován vojenským velitelem města, jemuž byl podřízen podplukovník Jiří Ogilvy ze Skotska jako velitel Špilberku. Císař de Souchese zplnomocnil strhnout všechny budovy včetně kostelů, které by obraně města překážely. Do příchodu Švédů (4. 5. 1645) bylo díky intenzívním pracím Brno připraveno na obranu. Městské hradby byly opraveny, v mezihradbí na konci Jezuitské ulice byla postavena pevná bašta, u městských bran baterie pro děla. Staré příkopy kolem hradeb byly prohloubeny, a tam, kde dosud chyběly (kolem sv. Tomáše) byly vykopány nové, jeden a půl sáhu hluboké a pět sáhů široké, za aktivní účasti jezuitů. Opraveno bylo i předhradbí. Brněnskou obranu zajišťovalo celkem 1 476 mužů, švédské vojsko čítalo na 28 000 vojáků. Švédové město neúspěšně obléhali a dobývali 16 týdnů, do 23. 8. 1645 (s hlavním úderem dne 15. 8.), čímž promeškali i vhodný čas k útoku na Vídeň, což mělo pro další průběh třicetileté války značný význam. Švédové před odchodem zapálili kartouzské mlýny na Svitavském náhonu (Radlas), špitál sv. Štěpána, sladovnu na Svitavském náhonu v Mlýnské ulici, tomášské mlýny na soutoku Svitavského a Svrateckého náhonu, Hazovy mlýny na Svrateckém náhonu
(v prostoru nádraží) a panský mlýn Mondschein na Svrateckém náhonu. Vypálili také Zábrdovice, Maloměřice a Židenice. Při Pekařské Ulici zanikl i kostel Všech svatých. Všechna předměstí byla spálena, pole a vinohrady zpustošeny. Okolí města bylo rozbrázděno příkopy a podkopy, jimiž se Švédové snažili přiblížit ke hradbám.
Škody po obléhání byly obrovské, a to i ve vnitřním městě a na městském opevnění, které bylo na mnoha místech porušeno. Na Petrově byly zničeny 3 kanovnické domy a při největším švédském útoku (15. 8.) byly poškozeny i ostatní domy na Petrově. Zničen byl i vodovod, neboť obránci vytrhali olověné potrubí na koule. Kostel a klášter augustiniánů byl téměř zničen, velmi utrpěla i jezuitská kolej s kostelem. Poškozen byl i Špilberk, zvláště ravellin (předhradbí), bastiony, hradby a hradní kaple.

 

 
  Ve 2. polovině 17. století probíhala úprava prostorů ulic a tržišť, z nichž již vesměs zmizely otevřené stoky. Byly vybudovány první podpovrchové cihlové kanalizační stoky, od konce 18. století s vyzděným dnem.

                                 
 

 
  V 18. století pokračoval růst počtu nových úředních objektů ve městě na úkor domů měšťanských. Roku 1732 postavil stát v Brněnské ulici bankovní dům, dále též bankovní celnici (na prázdném místě vedle solného skladu) a dům pro administraci tabáku (Dolní Veselá ulice). Roku 1739 postavil nejvyšší zemský komorník hrabě Leopold Dietrichštejn vedle františkánského kláštera velký palác, který pohltil několik domů. Další redukci městské zástavby vyvolala stavba Starých kasáren se dvěma nádvořími v letech 1726-1735 v Zadní Veselé ulici. Pro zvětšenou vojenskou posádku byla v letech 1751-1753 rozšířena o Nová kasárna, což však bylo realizováno již pouze na úkor vnitřní městské hradby. Roku 1740 byly v Brně zřízeny císařské sklady na kupecké zboží, čímž se městská váha na Velkém náměstí stala téměř zbytečnou. Rybný trh byl roku 1754 přeložen do Měnínské ulice. Podle nařízení gubernia z roku1765 byly ulice náležitě čištěny (s využitím věznů).
Roku 1781 bylo ve městě instalováno první veřejné osvětlení – 277 luceren napájených lojem.

Zatímco středověké sklepy ještě v podstatě respektovaly půdorysnou plochu domu, od 15. století a zejména v baroku se rozšířilo hloubení dalších spodních pater sklepů hornickým způsobem ve vrstvách spraše bez ohledu na nadzemní situaci. Sklepy nyní zasahovaly nejen pod dvory či sousední domy, ale i pod veřejný majetek, a vytvářely rozvětvené podzemní soustavy. Tento proces se výrazně projevil např. v Horní Brněnské (Starobrněnské) či Orlí ulici a nejvíce pod Horním (Zelným) trhem, který byl nejdůležitějším tržním prostorem města a zvýšenou kapacitu podzemních prostor – skladů s lednicemi pro uchovávání potravin, si při nemožnosti využití vlastních nepříliš velkých domů pro tyto účely logicky vynucoval. Sklepy tu často byly vybudovány ve dvou podzemních úrovních nad sebou a s renesančními klenbami horních sklepů.
 
 
  Roku 1763 byla na Velkou Novou Ulici přestěhována kladrubská manufaktura, ke které později patřily budovy na Švábce, Křenové a Velké Nové Ulici, barvírny na Křenové a valchy na Radlasu a v Husovicích. Roku 1781 manufakturu získal Johann Leopold Kafiller a za pomoci specialistů z ciziny i domácích soukenických mistrů ji brzy proměnil ve velmi prosperující podnik, v němž po několika letech pracovalo 120 stavů a více než 2000 lidí. Podnik ovšem počátkem 90. let zanikl v důsledku ztráty tureckých odbytišť, zadlužení a konkurence nových manufaktur z 80. let. Roku 1764 byla na Velké Nové Ulici založena i Tabáková pachtovní společnost. Roku 1780 vystavěl Wilhelm Mundi první soukromou továrnu na sukno v Zábrdovicích. Brzy vznikaly další, např: továrna na harasové stuhy, barvírna a valcha na Křenové, továrna na fezy u Petrohradské Ulice, na Velké Nové Ulici zřídili továrnu na hedvábné stuhy a šátky. Protože ruční práce vyžadovala velký počet dělníků, byla pro ně zakládána nová předměstí. Od 70. let 18. století vzniklo po obvodu města 13 nových sídlišť.
V letech 1774-1776 byla zřízena okružní silnice kolem vnějšího brněnského pevnostního pásu od Nové Veselé brány přes Příkop k Židovské bráně a dále v nové přímé trase mezi Pekařskou a Křídlovickou ulicí na Staré Brno, což umožnilo mj. tranzit přes Brno bez nutnosti zajíždět do města.
 
 
  Prvním z nových josefinských brněnských předměstí se stala Kožená Ulice, založená v 70. letech právě po jihovýchodním obvodu okružní silnice. Toto předměstí tak bylo v jiné struktuře obnoveno po předchozím zániku v polovině 17. století. Rovněž již v 70. letech lze zaznamenat počátek Jirchářů, založených při Svrateckém náhonu pod Františkovem na bažinaté městské louce, zvané původně Žabí louže. Roku 1780 byla podél nové vídeňské císařské silnice za starobrněnským kostelem sv. Václava na pravé straně Svratky založena Vídeňská Ulice. Později vyrostla Silniční Ulice při nové okružní silnici, na území mezi Svrateckým náhonem a Novosadským potokem. Mezi Švábkou a Malou Novou Ulicí vzniklo malé osídlení nesoucí název Augustiniánská Ulice.
Kuriózní sídelní útvar vznikl v letech 1785-1786 mezi Malou a Velkou Novou Ulicí. Při Köffilerově manufaktuře byl postaven uzavřený blok miniaturních obydlí v několika řadách, který se pod pojmenováním Červená Ulice stal první dělnickou kolonií v rakouské monarchii.
Také byly vysušeny rybníky za Lužánkami a Hutterův rybník, a podél hráze roku 1788 vzniklo stejnojmenné předměstí Hráze, záhy spojené s navazujícím Příkopem. V rámci parcelace exjezuitského Karlova dvora vznikl roku 1788 i sousední Josefov, založený na ploše zrušené okrasné jezuitské zahrady. V konečné podobě jej tvořily čtyři ulice, (jejich některé dnešní části) Příkop, Stará, Příční a Bratislavské ulice. Jako pokračování Josefova vznikl roku 1799 Horní Cejl.

Již roku 1727 se západně od Starého Brna vyvinula ulice Hlinky, která do roku 1815 vytvořila jednostrannou drobnou zástavbu podél úpatní cesty ke Kamennému mlýnu, zhruba až k dnešní Lipové ulici.
Od počátku 19. století již nové předměstské celky nevznikaly. Posledním novým předměstím se roku 1824 stala Olomoucká Ulice (dnešní Křenová ulice od Vlhké po Koželužskou ulici). Většina nových předměstí sice zůstávala v rámci mimobrněnských vrchnostenských celků, roku 1785 však císař Josef II. zřídil pro udržování pořádku v Brně c. k. policejní ředitelství, jemuž podřídil město i předměstí. Císařovou snahou bylo předměstí spojit s městem, proto novým úřadům a ústavům dával pravomoc i na předměstích.
Díky dalšímu císařovu rozhodnutí se Brno v souvislosti se zrušením jezuitského řádu v roce 1786 dočkalo i prvního parku, když byl bývalý jezuitský Karlův dvůr s nevelkou zahradou na konci Velké Nové Ulice předán městu Brnu. Zahrada byla přejmenována na Augarten (Lužánky) a stala se obdobou vídeňského parku Augarten. Dvůr byl zbořen, nově byl postaven hostinec s tančírnou. Na státní útraty byly na několikanásobně zvětšené ploše jezuitské zahrady provedeny pod vedením zahradníka Antona Bissingera rozsáhlé úpravy ve francouzském stylu.

V roce 1767 navštívil W. A. Mozart se svým otcem a sestrou Brno. Ubytovali se pravděpodobně v paláci hraběte Schrattenbacha.
Mladý Wolfgang koncertoval se svou sestrou Nannerl, 30. prosince před zemským hejtmanem v Taverně (dnešní divadlo Reduta).
Wolfgang i Nannerl koncertovali nejspíš na cembale.
Převor augustiniánů ze Šternberka Aurelia Augustina, který patrně s Mozartovou rodinou přicestoval do Brna, si do deníku mimo jiné poznamenal:
"...byl jsem přítomen koncertu v obecním domě, řečeném Taverna, na kterém se jedenáctiletý chlapec ze Salcburku se svou patnáctiletou sestrou předvedli k všeobecnému údivu na cembale, doprovázeni jinými brněnskými hudebníky na různé nástroje..."
Mladý hudebník prý nemohl vystát trubače (možná šlo spíše o hornisty), kteří prý se nemohli shodnout ani na jednom čistém tónu.

 

 
   Na přelomu 18. a 19. století již bylo Brno významným centrem vlnařské manufakturní výroby. Byly zde manufaktury se zemskými privilegiemi, podniky na úpravu suken (barvírny, apretovny, valchy, strojní přádelna, postřihači sukna), soukeničtí mistři, faktoři, přadláci a tkalci. Roku 1839 byla v brněnských předměstích soustředěna třetina všech továren na výrobu sukna a čtvrtina všech barvíren z celé Moravy a rakouské části Slezska a hodnota v nich vyrobeného zboží dosahovala 43 % v rámci Moravy a Slezska a 22,2 % v bývalém Rakousku. V té době pracovalo v brněnských textilních továrnách 24 parních strojů a přes 18 000 dělníků.
Roku 1849 bylo v Brně 42 významnějších továren, z toho 24 soukenických, 5 přádelen, 1 továrna na plátno, 1 továrna na klobouky, 3 kovodělné továrny, 3 kožedělné továrny a 3 továrny potravinářské (cukrovar, továrna na cikorku a na likéry. Roku 1847 vznikl cukrovar na Olomoucké ulici. Rozvoj textilního a potravinářského průmyslu vyvolal vznik strojírenského průmyslu, jehož počátky se v Brně od konce 18. století pojí s dílnami větších textilek. V polovině 40. let 19. století byla největším strojírenským závodem strojírna H. A. Luze, která byla založena ve Šlapanicích roku 1814 a roku 1836 byla přemístěna do Brna na Olomouckou ulici, do blízkosti Svitavy (pozdější První brněnská strojírna). Strojírna měla od počátku velký objem výroby (zejména parních strojů), třebaže tehdy zaměstnávala jen 150 dělníků.
Pro stavební práce se do Brna dováželo primitivně pálené vápno z vesnic severovýchodně a severozápadně od Brna. Průmyslového charakteru však dosáhly již před polovinou 19. století brněnské cihelny(při Úvozu pod Žlutým kopcem, poblíž Malé Nové Ulice pod Kraví horou a na Velké Nové Ulici. Na samém počátku 19. století začalo v Brně využíváni rosicko-oslavanského černého uhlí, zprvu velmi nesmělé. Údajně jako první v Brně vytápěl svůj byt uhlím rada André roku 1803. Roku 1813 bylo používání uhlí nařízeno ve všech cihelnách v okruhu 1 míle (7420 m) od Brna. Ještě koncem 20. let však uhlí tvořilo jen třetinu spotřebovaných paliv v Brně Poloviční podíl na dovezeném palivu získalo uhlí roku 1841 a během 40. letech začalo dřívím převažovat , což vedlo ke zhoršení ekologické situace v celé aglomeraci.

Rozvoj průmyslu v předměstí měl přímý dopad na nárůst obyvatelstva. Horní Cejl, Dolní Cejl, Kožená Ulice, Náhon vykázaly za 1. čtvrtinu 19. století zdvojnásobení populace. Velká Nová Ulice, Malá Nová Ulice, Pekařská Ulice, Zábrdovice a Staré Brno vzrostly o třetinu. Nová předměstí však až do 80. let 19. století dále téměř nerostla, takže zvláště nejsilněji industrializovaná předměstí, např. Dolní Cejl, Křenová, Dornych, oblast Pekařské Ulice aj. byla brzy postižena neúnosnou přelidněností. V celém Brně přibylo v tomto období přes 10 000 lidí, ale jen 65 domů. Takový nárůst obyvatelstva nemohl být uspokojen ani stavbou velkých pavlačových domů, které se v prvních dvou třetinách 19. století staly charakteristickou a dominantní složkou zástavby brněnských průmyslových předměstí, zatímco jinde ještě přežívala přízemní zástavba.
 

 
  Špilberk obsadil dne 20. listopadu 1805 císař Napoleon. První pobyt francouzských vojsk byl jednoznačně ve znamení posilování vojenské funkce města i Špilberku. Napoleon dal na Špilberku postavit nové palisády,
v hradbách prolomil potřebné otvory a na hradby dopravil z města 6 děl a několik hmoždiřů. Po bitvě u Slavkova Francouzi Brno opustili dne 12. 1. 1806. Velící generál arcikníže Ferdinand d'Este dal roku 1806 před mostem Nové Veselé brány, u cesty do dnešní Kounicovy ulice, postavit dřevěný pavilon (kiosk) s topolovou stromovkou,
v němž hrávala vojenská hudba. To se stalo dalším kultivačním činem v prostoru okružní silnice.
Znovu se napoleonská vojska vrátila do Brna za války roku 1809, město a hrad obsadila.
Po uzavření míru dne 14. 10. 1809 se role Francouzů ve vztahu k brněnským fortifikacím zcela obrátila. Napoleon přikázal zničit část opevnění Špilberku včetně zbrojnice, přičemž byla zasypána i životně důležitá studna. Francouzi sice po uzavření míru již 3. 11. 1809 odtáhli, ale Špilberk jako pevnost ztratil někdejší význam a zůstal jen trestnicí. Hradní studna byla znovu zprovozněna roku 1811.
Roku 1820 císař František rozhodl, aby Špilberk byl dán civilnímu eráru na trestnici a císařské vojsko jej opustilo. Kvůli několika útěkům vězňů byl roku 1821 Špilberk prohlášen za uzavřenou věznici a přístup do ní byl zakázán. Rozbořené bastiony byly opraveny a kolem byla postavena vysoká zeď.
Roku 1835 byla trestnice na Špilberku rozšířena pro 451 vězňů. Do té doby byli vězni vězněni v podzemí.
Na příkaz císaře Ferdinanda z roku 1836 byli přemístěni do nadzemních pater. Vzniklo nové jižní, západní a příčné křídlo hradu. Po polském povstání roku 1847 došlo i k prodloužení a zvýšení severního křídla a na starších základech byl postaven patrový úřednický dům (později ředitelství muzea). Od roku 1858 byla na Špilberku jen kasárna, která zde přetrvala až do roku 1960.
 
   

Roku 1827 byl vydán řád čištění města a předměstí a roku 1828 stavební řád.

Do prostoru předměstské zóny byly situovány i první novodobé brněnské sociální a zdravotnické ústavy.
Na Dolním Cejlu vznikl roku 1828 chudobinec, o čtyři roky později byl na Trnité otevřen Zemský ústav hluchoněmých. Roku 1841 byla na Velké Nové Ulici zřízena zemská donucovací pracovna. O něco později byla v V Černých Polích zřízena ochranovna pro zanedbanou mládež. Mimo město, a to výhradně na Křenové ulici v hostinci Nový svět, směli ještě po dlouhou dobu bydlet židé, kteří teprve po roce 1848 mohli vytvořit náboženskou obec. Ve Spálené ulici pak byla v letech 1853-1856 postavena i první novodobá brněnská synagoga. Židovský hřbitov byl založen roku 1852 u Juliánova.

Na počátku 90. let 18. století ještě v plném rozsahu existuje brněnské bastionové opevnění - jak vysoké vnitřní pásmo, tak nízké vnější pásmo. Kolem špic bastionů se vine okružní silnice, po jejíž vnější straně vrcholí stavba nových josefinských dělnických předměstí. Plocha mezi vnějšími bastiony a silnicí - koliště - je od roku 1742 zcela pustá. Koliště dal roku 1793 místodržitel Alois Ugarte st. přeměnit na pole s promenádní lipovou alejí od Židovské k Veselé bráně.
Na počátku 19. století pokračoval zánik jednotlivých částí starých hradeb. Roku 1817 již neexistovaly původní brány Veselá a Dřevěná (Běhounská), ani vnitřní a vnější Židovská brána - z té však ještě přetrvávala třetí věž v předsunutém barbakánu (zbořena 1835). V plném rozsahu ještě existovaly obě hradební zdi s baštami v úseku mezi Brněnskou a Židovskou bránou. Na západní straně úlohu hradeb již v letech 1726-1753 převzal protáhlý nový trakt starých a nových kasáren. Na severní straně města již hradby neexistovaly.

                            


Mezi jezuitskou kolejí a Měnínskou bránou byly během 18. století plně pojaty do vnější obvodové zástavby z níž jsou dodnes dochovány domy Novobranská 4.-6. Starší Ugarteho úpravy Koliště za vpádu francouzského vojska zpustly. Roku 1816 z popudu hraběte Mitrovského vznikla základní parková osa - javorová a akáciová promenádní alej, vedená středem koliště souběžně s okružní silnicí od Židovské brány po východním obvodu města k Nové Veselé bráně. V druhé etapě byla vysázena alej lemující zalamovaný okraj příkopu před vnitřními bastiony, který byl od roku 1823 postupně zasypáván. V letech 1826-1827 podnítil hrabě Mitrovský zřízení hvězdicové parkové úpravy s ovocným trhem před Židovskou branou podle návrhu ředitele stavby silnic Braumüllera.
Vnitřní bastionový systém byl sice až do roku 1858 nedotknutelný, již ve 20. letech však byly dřevěné mosty před Novou (1823), Židovskou a Novou Veselou (1824-1828) branou nahrazeny náspy v zasypávaných příkopech. Roku 1831 byla stržena další část vnější městské hradby a zasypávaly se části starých příkopů. U Nové brány byly postaveny čtyři domy a na začátku Pekařské ulice, před Brněnskou branou, po pravé straně, také čtyři domy. Roku 1833 byla před nárožním Mannerovým domem ve Veselé ulici (horní) postavena kasárna pro policejní stráž (pozdější škola). Výsledkem úsilí 20.-30. let byla také částečná likvidace hradeb kolem Petrova a zejména uvolnění staveniště pro blok činžovních domů s hotelem Padowetz na Baštách, který byl postaven v letech 1838-1840 přesně v rozmezí staré vnitřní a vnější hradby. V letech 1835-1843 byly všechny zbývající kurtiny (spojovací úseky mezi bastiony) a bastiony přeměněny v sady se stromovými alejemi, keřovými cestičkami a plochami trávníků. Spolu s kolištěm tak Brno získalo provizorní parkový okruh. Jeho tvůrcem byl vrchní zemský stavební ředitel Joseph Esch.
 

 
  Významným mezníkem tohoto prvotního období vývoje okružní třídy se stala stavba železniční dráhy císaře Ferdinanda Vídeň – Břeclav - Brno, povolená císařem roku1836. Dne 7. 7. 1839 byla zahájena doprava z Vídně do Brna. Ke stavbě nádraží vykázal císař příkop a koliště mezi Františkovem a Ferdinandovou bránou. Železnice byla zaústěna do těsné blízkosti vnitřního bastionového pásu, a to i za cenu neobyčejně rozsáhlých terénních úprav, přeložení Svrateckého náhonu a především vybudování 637 m dlouhého viaduktu o 72 obloucích, který začínal ještě před řekou Svratkou a současně výhodně překlenul celou zaplavovanou svrateckou nivu (viadukt později zanikl v náspu rozšířeného kolejiště). Toto směrové vedení bylo jedině možné, pokud se železnice měla přiblížit těsně k městu, neboť jinde již plochu zabírala předměstská zástavba.

                                


První výpravní budova pro nádraží soukromé drážní společnosti Severní dráhy Ferdinandovy byla stavěna od roku 1838 a stála kolmo k dnešnímu jihovýchodnímu křídlu, zhruba na rozhraní výpravních budov a budovy pošty. Kolmo protože původní nádraží bylo koncové a výpravní budova stála na konci kusých kolejí. Situace se brzo změnila a od roku 1841 byla přistavována nová budova již podél kolejí. Počínaje rokem 1843 byla budována Severní státní dráha Brno-Česká Třebová, její úsek Brno-Semín (dnes trať č. 260), začínala na severovýchodním okraji areálu. Z nádraží se stalo dvojnádraží se dvěma hlavovými konci kolejišť proti sobě, dvěma výpravními budovami se společným středním vestibulem. Provoz státní dráhy do České Třebové byl zahájen 1. ledna 1849. Nádraží bylo propojeno a proměněno na průběžné v roce 1898. Roku 1904 byl dosavadní vestibul přebudován na velkou střední halu s věžemi po stranách, podle projektu architekta Josefa Oehma a konstruktéra Franze Uhla, hlavním stavitelem byl Josef Nebehosteny.

                                           

*****

 

 
  Roku 1900 bylo Brno šestým největším městem rakouské části monarchie (po Vídni, Praze, Terstu, Lvovu a Štýrském Hradci). Při obrovském rozvoji brněnského průmyslu nebylo tedy divu, že po zbudování okružní třídy a výstavbě vnějších obytných čtvrtí došla řada i na vlastní historické jádro. Až do 90. let 19. století bylo téměř zachováno středověké městské jádro s převážně barokní a klasicistní zástavbou.
Do této doby zde vzniklo jen 7 významnějších nových budov, např. : roku 1852 První brněnská spořitelna v Jánské Ulici, roku 1887 novorenesanční Hlavní poštovní a telegrafní úřad v Poštovské ulici, nebo roku 1891 obchodní dům Centrum.
Roku 1870 byl naopak zbořen kostel sv. Mikuláše na náměstí Svobody - tím více než symbolicky začala novodobá přestavba centra - a roku 1881 byla zbořena i strážnice a kramářské domky na náměstí, které bylo upraveno. Roku 1891 byly zbořeny masné krámy na východní straně Zelného trhu, které uzavírala renesanční brána. Tím došlo k proražení dnešní Květinářské ulice.

Byla ustanovena komise, která z 572 domů ve vnitřním městě určila plných 429 ke zboření a nahrazení
novostavbou. Soustavné boření začalo roku 1896 domem U tří kohoutů se dvěma sousedními domy a pak pokračovalo Masarykovou třídou dále k náměstí Svobody. Současně byly bořeny domy kolem náměstí Svobody a v Rooseveltově ulici. Roku 1899 bylo komisionálně rozhodnuto o proražení nové široké ulice (Rašínovy) mezi náměstím Svobody a Moravským náměstím, čímž byla narušena dosavadní sevřenost náměstí Svobody.

Roku 1903 dosáhl celkový počet zbořených domů počtu 135, tedy třetiny všech domů určených ke zboření.
Tehdy byla zbořena severní strana Dominikánského náměstí včetně raně gotické tzv. královské kaple, dále Zámečnická ulice (která pak byla rozšířena), ulice Veselá a Orlí. Roku 1904 se bouralo 10 domů v Kobližné ulici a 7 na Kapucínském náměstí, tento počet zahrnoval i zboření rozsáhlého areálu bývalé koleje jezuitů, které bylo vůbec největším asanačním zásahem v Brně. Roku 1906 činil celkový počet zbořených domů 166, přičemž v této době byla nejvíce dotčena zástavba na náměstí Svobody a na Masarykově třídě a celý blok po východní straně Radnické ulice. V roce 1916, kdy asanační aktivita prakticky skončila, dosáhl počet všech domů, zbořených ve vnitřním Brně za celé období od roku 1896, čísla 238. Byl to tedy zásah nesmírně radikální, přesto však zdaleka nedosáhl plánovaného záměru. Takového výkonu nebyli schopni ani kapitálově velmi silní soukromníci, kteří se na asanaci podíleli, navíc tato spekulační výstavba měla své přirozené meze, neboť nabídka již před první světovou válkou převýšila poptávku a každý desátý byt zůstával neobsazený. Řada dalších domů byla ovšem zbořena později, a tento proces pokračoval i v 80. a počátkem 90. let 20. století.

                                            

16.4. 1919 byla k Brnu připojena města Královo Pole a Husovice a obce Židenice, Juliánov, Maloměřice, Obřany, Řečkovice, Medlánky, Žabovřesky, Komín, Jundrov, Kamenný Mlýn, Kohoutovice, Bohunice, Přízřenice, Lískovec (Starý i Nový), Dolní a Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Brněnské Ivanovice, Tuřany a Slatina. Bylo tak konečně vytvořeno tzv. Velké Brno. Počet obyvatel se tak zvýšil na 221 758, a značně také posílil počet obyvatel mluvících česky.

 

 
  Kromě rozvoje textilního průmyslu zaznamenal rozmach i průmysl potravinářský. Kolem roku 1854 pracovalo v nejbližším okolí Brna 14 cukrovarů, v samotném Brně 2 cukrovary (na Olomoucké Ulici a na dnešním Výstavišti), 2 pivovary, 2 výrobny cikorky a kávovin, sladovna a několik podniků na výrobu lihovin a likérů.
Chemický průmysl zastupovaly menší podniky na výrobu octa, mýdla a běžných chemikálií.
Roku 1869 bylo v průmyslu a obchodu zaměstnáno 24 728 lidí, „sluhů" bylo 10 828, osob „bez určitého výdělku" (nezaměstnané ženy, děti a ostatní příslušníci domácností) 30 191, ve školách, úřadech, zdravotnictví a ve svobodných povoláních působilo 4 687 osob, majitelů domů a rent bylo 2 829 a zemědělstvím či lesnictvím se zabývalo pouhých 508 obyvatel. Z národnostního hlediska byla nejméně polovina obyvatel česká, třebaže město mělo navenek německý charakter.
V té době proniká do továren elektřina, užívaná jak pro pohon strojů, tak pro osvětlení. Rozvoji průmyslu napomohlo i zřízení pouliční dráhy s vlečkami do továren roku 1884. Z tehdejších mimobrněnských obcí zaznamenalo průmyslový rozvoj především Královo Pole. Roku 1889 byla v objektech cukrovaru založena Brněnsko-Královopolská strojírna Lederer a Porges, která ze skromných začátků brzy vyrostla ve velký areál zaměřený na všeobecné strojírenství, stavbu kotlů, cukrovarnických zařízení, chemických aparátů a železničních vagónů.
Roku 1900 bylo v Brně již 320 prosperujících továren, z toho 70 textilních. V roce 1913 začala do Brna dodávat elektřinu elektrárna v Oslavanech, což vyvolalo velkou spotřebu elektromateriálu a přeměnu menších brněnských elektrotechnických dílen v továrny. 

 

 
  Prudký rozvoj Brna ve 2. polovině 19. století vedl k vybudování první koněspřežné pouliční dráhy v českých zemích. Jestliže ve Vídni byla koněspřežní pouliční dráha otevřena roku 1865 a v Pešti roku 1866, Brno následovalo již roku 1869 (Praha až roku 1875). 17.8.1869 byl zahájen provoz na trati Kiosk (Moravské náměstí) - Královo Pole a do konce roku i na tratích Kiosk - Městský dvůr (Šilingrovo náměstí) a Kiosk - Staré Brno.
V roce 1870 byly postaveny úseky Koliště - Cejl, Staré Brno - Pisárky a Grandhotel - Rosické nádraží.
Dráha o rozchodu 1435 mm měla vozovnu, respektive dílny pro vozy a stáje pro koně na rohu Údolní a Marešovy ulice. Koněspřežní doprava trvala v Brně do roku 1875, kdy byla zastavena, obnovena však byla o rok později, ale již jen na trati Pisárky Královo Pole. Roku 1881 byla koněspřežní tramvaj definitivně zrušena. Parní tramvaj zahájila ve Vídni provoz roku 1883 a již v následujícím roce 1884 byla zavedena v Brně ......
viz sekce-městská doprava.

                                                

 

 
  Změny, vesměs negativní, postihly v 2. polovině 19. století vodní toky na území Brna. Již roku 1835 byl napřímen tok Svratky mezi konventem alžbětinek a Dlouhým mostem ve Starém Brně. V letech 1848 až 1860 byla Svratka zregulována od železničního mostu na Novosadech až po nový soutok se Svitavou u Přízřenic, kam byl přesunut od Komárova, resp. Horních Heršpic. V letech 1847-1851 byla takřka lineárně napřímena Svitava od Zábrdovic. Regulaci padl za oběť Rajský lesík po pravém břehu, jehož zbytek byl proměněn na pole. Staré koryto bylo dočasně zachováno jako Stará Svitava, ale před rokem 1909 už byla Stará Svitava až po ústí Ponávky zasypána.
Z větší části byla kanalizována Ponávka: nejprve v letech 1882-1884 úsek od Křenové po Lužáneckou ulici, a v letech 1909-1913 úsek od Lužánecké ulice přes park Lužánky až k Červenému mlýnu. Roku 1896 byl zasypán Svratecký náhon v prostoru Mendlova náměstí a byl sveden do nové přímé trasy přes areál nemocnice u sv. Anny. Na území města pak zbýval jen nezregulovaný úsek Svratky mezi Dlouhým a železničním mostem. Regulace Svratky v prostoru Výstaviště byla dokončena až v 60. letech.

 

 
  Kanalizace existovala do poloviny 19. století jen ve vnitřním městě. Teprve po vybudování vodovodu roku 1872, kdy výrazně stoupl objem vody, bylo nutno řešit rozšíření dosavadní kanalizační sítě.
Roku 1882 si město nechalo vypracovat projekt městské kanalizace, jehož realizace však začala až roku 1892.
Do roku 1914 tak byl odkanalizován prakticky celý střed města včetně hlavních tranzitních ulic Bratislavské, Cejlu, Dornychu, M. Horákové, Hybešovy, Lidické, Pekařské aj. Již před rokem 1914 byla také určena lokalita pro celoměstskou čističku odpadních vod (pod mlýnem Královkou), k její výstavbě však nedošlo. Historický vodovod od pramenů na Cimplu přes Špilberk do Brna, zřízený roku 1520, byl zrušen roku 1853. Vodovod z Králova Pole (1544), byl zmodernizován a dřevěné potrubí nahradila litina. Tento vodovod sloužil až do roku 1925.
Nejstarší vodovod, čerpající vodu ze Svrateckého náhonu přes Františkov, byl roku 1853 rozšířen a vybaven novým parním vodním čerpadlem v Kopečné ulici. Znečištění Svrateckého náhonu však vzápětí vyvolalo přesunutí sběrného bodu vodovodu výše proti proudu. Pro výstavbu nového kapacitního vodovodu zakoupilo město roku 1860 Kamenný mlýn s jezem na Svratce a roku 1869 uzavřelo smlouvu o stavbě vodovodu s parním pohonem s londýnským podnikatelem Thomasem Doowerem, který ji dokončil roku 1874; poté zásoboval město vodou až do roku 1902, kdy koncesi převzalo město. Voda byla vedena od Kamenného mlýna do úpravny v Pisárkách, kde byla parní čerpadla. Brno bylo rozděleno do dvou výškových pásem (Žlutý kopec a Špilberk) s vlastními vodojemy a oddělenou vodovodní sítí. Ani tento vodovod však potřebám rostoucího města nestačil, proto po rozsáhlých průzkumech bylo roku 1904 rozhodnuto o stavbě březovského vodovodu, až z okolí Svitav. Zprovozněn byl již v říjnu roku 1913. Byl to tlačený vodovod, dlouhý 59 km, vedený ve dvou litinových rourách údolím Svitavy do zásobovacího vodojemu na Holých vrších u silnice z Husovic do Soběšic. Civilizační úroveň Brna v té době dokresluje skutečnost, že pisárecký vodovod od roku 1914 nadále dodával pouze užitkovou vodu na kropeni ulic, proplachování kanalizačních stok a zejména pro průmyslové účely - existoval zde tedy oddělený rozvod užitkové a pitné vody, v období socialismu ovšem zrušený.

Veřejné osvětlení bylo již od poloviny 19. století orientováno na využití plynu. Roku 1846 začalo budování plynového osvětlení vlastního města. Na ulici Radlas byla v letech 1846-1848 postavena plynárna (od roku 1896 byla v majetku města). Vyrobený plyn se po pročíštění a změření odváděl do plynojemů. První plynová svítidla byla ve městě instalována roku 1849. Do roku 1860 byla podstatná část města plynovým osvětlením již pokryta. Plyn se užíval pro pouliční osvětlení ve větší části města Brna a v Černovicích a Komárově. Pro potřeby domácností byl veden do Brna, Komárova, Černovic, Husovic, Žabovřesk, Židenic, Juliánova, Kamenného Mlýna a Králova Pole.

Brno má primát v použití elektrického osvětlení. Jako první v Evropě mělo od roku 1882 žárovkové elektrické osvětlení městské divadlo Na hradbách (dnešní Mahenovo), pro něž byla zřízena malá elektrárna v domě
Na Ponávce 37.
Na své cestě z Vídně do Prahy, navštívil 13. 9. 1911, americký vynálezce Thomas Alva Edison Brno, aby si prohlédl práci své firmy. Podle dobového tisku se vynálezci osvětlení v divadle velmi líbilo. Řekl prý, že je pro něj čest, že dodal osvětlení do tak krásné budovy.
Jeho příjezd do Brna byl senzací. Už jen proto, že přijel automobilem, který si sám zkonstruoval.
Přenocoval v Grand hotelu. 

Radlas se stal místem i pro městskou elektrárnu, která byla postavena v letech 1878-1898. Roku 1899 byly instalovány první čtyři elektrické obloukové lampy před divadlem, které však svítily jen po dobu divadelních představení. Soustavné elektrické osvětlení města se rozvíjelo jen zvolna. Roku 1901 se rozsvítilo šest elektrických svítidel na náměstí Svobody, poté bylo zřízeno elektrické osvětlení v prostoru hlavního nádraží(1902-1905) a teprve roku 1913 i v některých ulicích (Vinohradská, Radnická, Průchodní). Ve 20. letech pak elektrické osvětlení ve vnitřním městě zcela nahradilo plyn.

V letech 1904 -1905 byla postavena první spalovna smetí v bývalém Rakousku (opět Radlas), v jejíchž dvou pecích se spaloval veškerý odpad z brněnských domácností. Roku 1899 byly jižně od starých jatek z let 1872-1877 postaveny nová městská jatka při Masné ulici na Trnité o rozloze 16 ha. Staly se střediskem zásobování masem a masnými výrobky nejen pro Brno, ale i pro širší okolí. Roku 1909 byly doplněny tržnicí, roku 1916 mrazírnou a v letech 1925-1926 masnou burzou. Celkem zabraly plochu 32 ha, zahrnovaly 20 velkých objektů.

 

 
  Každé středověké město mělo svá tržiště, jež byla jednou z nejdůležitějších částí života obyvatel. I Brno mělo svá tržiště na dnešních náměstích - Dominikánském, Svobody, Šilingrově, Kapucínském, či na Zelném a Obilním trhu nebo na Mendlově náměstí. Tato tržiště dostačovala ve středověku. S rozvojem manufaktur a zejména pak průmyslu v 19. a 20. století však bylo třeba předvést a propagovat nově vyrobené zboží zcela jiným způsobem, dokonce s dosahem nejen mimo město, ale i mimo region.
A právě pro tento účel vznikly výstavy řemeslných a průmyslových výrobků. První takováto větší výstava byla otevřena v dnešním Moravském zemském muzeu na Zelném trhu v roce 1833, následovala ji další v roce 1836 opět na Zelném trhu, ale v prostorách městské Reduty a pak už se stalo pořádání takovýchto výstav tradicí, neboť záhy patřily k nejvýznamnějším v Evropě. V roce 1851 dosáhly dokonce ve srovnání s vůbec největšími evropskými veletrhy v Lipsku jejích polovičního obratu, tedy 17 milionů zlatých. Vystavovalo se na různých místech Brna, např. v pěti školách, později na prostranství dnešního Stadionu na Kounicově ulici, ale také v zábavním parku v Pisárkách, v Lužánkách či v Kounicově paláci.             

Myšlenka výstavby stálého zemského výstaviště v Brně byla prosazována Českou hospodářskou společností pro markrabství Moravské již na přelomu 19. a 20. století, kdy Brno vyrostlo v průmyslové a obchodní centrum.
Jako inspirace působila i jubilejní výstava v Praze roku 1891. Již v té době se uvažovalo o lokalitě Bauerovy rampy v Pisárkách, pro předpokládané majetkoprávní potíže se však hledaly lokality také jinde, např.v Černých Polích
(v prostoru Vysoké školy zemědělské), v Židenicích (v prostoru Zbrojovky), nebo na „smetišti“ za Lužánkami (prostor dnešního sportovního areálu). Přípravné práce na vybudování výstaviště však odsunula první světová válka a mohly být obnoveny až po jejím skončení s tím, že byla definitivně zvolena lokalita Bauerovy rampy.

                


Už sám název naznačuje, že podstatná část této svratecké říční nivy patřila od poloviny 19. století rodině Bauerů. V roce 1849 totiž její první část, zvanou také Pojgerhof, s Hlinkami koupil Moriz Bauer (1812-1895), člen významné podnikatelské rodiny povýšené v roce 1870 do rytířského stavu. Ten v oněch místech založil roku 1851 starobrněnský cukrovar. Druhou část této nivy, tzv. Moesova pole Na nivkách přikoupil jeho syn Viktor, rytíř von Bauer (1847-1911) v roce 1885 a provoz rodinného podniku rozšířil a zdokonalil o vlečku, sklady a další objekty cukrovaru včetně obytného zámečku, jehož interiér později upravoval architekt Adolf Loos. Nicméně kolem tohoto velkého cukrovaru bylo ještě na 60 ha polí. A právě tento prostor se stal nejvýznamnější a nejznámější lokalitou Starého Brna nové doby. Díky výstavišti.

Moravský zemský výbor tento prostor koupil od rodiny Bauerů za cenu 7 841 090 Kč. Bylo to šťastné řešení, jak se ukazuje i dnes. Šlo o lokalítu na okraji městského regionu, která byla nevhodná k výstavbě obytné, ale byla naopak dobře komunikačně zapojitelná na městskou, i na celostátní dopravní síť.
Přípravné práce na samotné výstavbě stálého Zemského výstaviště (jak se mu začalo říkat) byly zahájeny už v prosinci 1926 skrývkou humusu v místě dnešního jezírka pro těžení štěrku. S bagrováním se započalo v lednu dalšího roku. Jednotlivé stavební práce pak pokračovaly velmi rychle, např. samotný Obchodně-průmyslový palác (dnešní pavilon A), byl hotov za pouhých 230 pracovních dní.

 Brněnská Výstava soudobé kultury ve zcela novém výstavním areálu byla slavnostně zahájena už 26. května 1928, a to za přítomnosti prezidenta Československé republiky Tomáše G. Masaryka, vládní a parlamentní delegace, zástupců diplomatického sboru a celé řady významných osobností.
Celý soubor staveb, vzniklý v areálu výstaviště v rekordním čase a tzv. na zelené louce, působil elegantně a moderně a není divu, že zanechal u všech návštěvníků nezapomenutelný zážitek. Ostatně Karel Čapek sám o tom píše v Národních listech ze dne 1. července 1928, kde nadšeně popisuje polohu, vzhled a přínos všeobecnému nazírání na kulturu života moderní společnosti a končí slovy: „Předem budiž konstatováno, že brněnská výstava určila svým celkovým rázem novou úroveň našemu výstavnictví. Sluší se, aby tam putoval každý, komu záleží na tom, aby srovnal tento výkon s dosavadními nebo zahraničními; ten málo intenzivní zájem pražského tisku i pražského publika o brněnskou výstavu je nejen politická, ale i kulturní ledabylost. Nemluvme o povinnosti, řekněme prostě, že to stojí za to, jít a vidět...". Úspěch Výstavy soudobé kultury byl opravdu mimořádný. Podobnou výstavu totiž v té době dokázali uspořádat, i když v menším rozsahu pouze Švýcaři, a to v Curychu v roce 1938! Brněnské výstaviště se tak dostalo do povědomí občanů celého státu a snad už i v té době vzniklo ono spojení pojmů - Brno, veletržní město.

                              

Ničivá síla bombardování během 2. světové války se nevyhnula ani výstavišti a podle toho také jeho areál tehdy na jaře vypadal. Vypálené pavilony, všude tříšť skla a trosek, zničená infrastruktura a poškozená statika mnoha budov. Celé hospodářství bylo v troskách. Protože továrny jako významná průmyslová část regionu byly zničené bombardováním, nebylo co vystavovat. Na ostatní věci nebylo zatím ani pomyšlení.
Nicméně obnova postupovala až překvapivě rychle, průmyslové závody byly brzy rekonstruovány a výroba v nich obnovena. Jenže právě v této době se začalo uvažovat také o likvidaci výstaviště v Brně, jež mělo ustoupit tzv. dvouletkové výstavbě nového sídliště. Se započetím likvidace se však naštěstí otálelo, pro bytovou výstavbu byly využívány postupně jiné lokality a ačkoliv byly některé pavilony nakonec přece jen strženy, jiné byly naopak alespoň provizorně opraveny a využity pro různé zábavní akce města Brna. A tehdy už také začalo docházet k malým drobným výstavám. Dne 24. září 1949 tak byla v pavilonu A zahájena vůbec první poválečná výstava průmyslového zboží a rok poté, 23. září 1950, pak první obnovené „Brněnské výstavní trhy“. Po několikaletém přerušení výstavní činnosti, kdy výstaviště sloužilo různým kulturním a kulturně osvětovým akcím pod vedením brněnského Parku kultury a oddechu, se ústřední orgány rozhodly obnovit funkci výstaviště jako takového a uspořádat na podzim roku 1955 „Výstavu československého strojírenství". Začal závod s časem a Brno se stalo opět centrem zájmu celého státu. Pracovalo se dnem i nocí, pro obyvatele Brna se tato akce stala dokonce prestižní otázkou jejich schopností. A tehdy znovu jako v onom roce 1928 se celá věc podařila. Dne 11. září 1955 byla výstava slavnostně otevřena a pro město znamenala novou etapu rozvoje.
Kontinuita přerušená válkou byla tak obnovena, následovaly výstavy další a náročnější. Všechny byly úspěšné, tu třetí strojírenskou výstavu v roce 1957 navštívilo dokonce 1,6 milionu návštěvníků, mezi nimiž bylo vice než 8 000 odborníků - obchodníků ze 70 zemí celého světa. Celý areál byl postupně obnoven, postavena řada dalších pavilonů a administrativních objektů. V roce 1959 byl na výstavišti otevřen první „Mezinárodní strojírenský veletrh". A od té doby se brněnské výstaviště stalo centrem československého, a od roku 1993 českého výstavnictví.

*****

 
  V oblasti bytové výstavby za první republiky nastala již roku 1919 vleklá krize, v Brně tehdy chybělo 2000 bytů. Statistika (1921) uvádí, že v uplynulých dvou letech bylo postaveno 52 přízemních domků, 34 jednopatrových domů, 6 dvoupatrových, 3 třípatrové a 9 čtyřpatrových domů – celkem 104 domů.
Hlavním stavebníkem se po převratu stala stavební družstva, např. družstvo Úřednická čtvrť, Domov nebo Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo. Roku 1921 v Brně bylo 25 stavebních družstev. Dílem královopolského družstva (Obecně prospěšné..), byla skupina 6 dvojdomků v Mečířově ulici 1-12 v Králově Poli (1922). Šlo o jedny z prvních staveb postavených z pilířkové kostry a prefabrikovaných škvárobetonových výplní.
Bylo také postaveno 5 rodinných domků ve Fanderlíkově ulici 2-10 v Žabovřeskách, jako první příklad soukromého stavebního podnikání. Daňové úlevy nového zákona o stavebním ruchu roku 1927 vyvolaly stavbu velkých souborů nových domů v Králově Poli, Žabovřeskách, Komíně, Černých Polích, Juliánově a Židenicích.
V následujícím roce bylo provedeno 500 přestaveb a 1300 novostaveb.

                                   

Výstavba rodinných domů se rozvíjela ve dvou hlavních formách. Jednak to byla bloková patrová zástavba se zahrádkami, charakteristická zejména pro Židenice, Juliánov, Husovice, Královo Pole, Žabovřesky, Černá Pole a částečně i pro Úřednickou (Masarykovu) čtvrť.
Další formou byla stavba vil, počínaje domem stavitele J. Kumpošta na Barvičově 15 (1922). Pod Wilsonovým lesem při Bráfově ulici bylo postaveno 16 rodinných domů a vil různého typu (1928). Tato akce zajistila Brnu prvenství v československé architektonické tvorbě.
Jedinou, zato však neobyčejně rozlehlou funkcionalistickou vilovou čtvrtí v Brně, situovanou v terénu Žlutého kopce a Kraví hory, se stala Masarykova čtvrť. Zejména ulice Vinařská, Lipová, Barvičova, Hroznová, Rezkova, Kaplanova, Tůmova a další.

Bydlení v Brně za 1.republiky mělo také svou stinnou stránku, kterou představovaly nouzové dělnické kolonie.
V roce 1930 měla jen čtvrtina všech bytů koupelnu. V roce 1934 bylo v Brně 3494 sklepních bytů. Dělnické kolonie začaly ve větší míře vznikat po polovině 20. let. Značný přírůstek nouzových obydlí nastal zejména v roce 1927, kdy jich bylo postaveno 187. A to nevznikaly v situaci absolutního nedostatku bytů; volných, ovšem poměrně drahých bytů bylo k dispozici dost.
V září téhož roku bylo rozhodnuto všechna nouzová obydlí v Brně odstranit, zejména kolonii Na Rybníčku za Lužánkami. Realizace tohoto usnesení byla ovšem pouze částečná - byly zbořeny některé domky, kromě kolonie Na Rybníčku také například domky u hřbitova v Husovicích a v ulici Na mateří v Maloměřicích.
Nouzové kolonie existovaly dále a například roku 1929 tvořily několik souvislých celků. Největší byla tehdy Divišova kolonie, zvaná též Šanghaj, se 154 domky ve svahu nad Královopolskou strojírnou. Přes 100 domků měla i proslulá Kamenná kolonie v bývalém lomu nad výstavištěm. Další velkou kolonií byl Písečník, zvaný též Džungle, s 84 domky na dně pískového lomu nad Husovicemi (ulice Písečník a Lozíbky). Menšími celky byla kolonie U kostivárny v Čemovicich (42 domků), U olší v Maloměřicích (39 domků), Polní kolonie ve vyschlém řečišti Svratky za konventem milosrdných bratří (34 domků), Hálkova ulice v Židenicích (22 domků), Na úlehlách (Úlehle) v Řečkovicích (19 domků; zanikla roku 1991) a Dobrovského kolonie v Židenicích, tvořená 8 vyřazenými vagóny. Růst kolonií začal opadat až po roce 1935. Koncem 1. republiky bylo v Brně přibližně 20 nouzových kolonií, v nichž žilo přes 7000 obyvatel v zhruba 1100 domcích o 1600 bytových jednotkách. Mimoto přes 500 obyvatel přebývalo v maringotkách, kůlnách, stájích a stodolách. Některé kolonie se stabilnější zástavbou se zachovaly a jsou obývány dodnes, ovšem s postupně se zvyšujícím standardem, zejména Kamenná a Divišova kolonie, které jsou díky svému zasazení do terénu neobyčejně malebné a jsou i památkově chráněny, dále kolonie Pod Stránskou skálou, Černovičky, částečně i Písečník aj.

                                                        
 

 
  Druhá světová válka, spojená s německou okupací, znamenala ochromení vývoje města. V letech 1939-1941 byl pouze realizován předválečný záměr prodloužení Husovy třídy k nádraží odvážnou serpentinou, vylámanou do skalnatého úbočí Petrova, čímž byly citelně dotčeny Denisovy sady (Františkov), ovšem z hlediska komunikačních potřeb šlo o dílo zásadní důležitosti. Vybudováno bylo i propojení ulic M. Horákové a Merhautovy ve svahu kolem pozdější dětské nemocnice. Bylo dosaženo přímého spojení Černých Polí s centrem města, které bylo dosud možné jen Francouzskou ulicí nebo přes Cejl. Současně byla postavena i tramvajová trať, otevřená roku 1940. Tramvaj byla vedena i prodlouženou Husovou třídou na Nové sady (1942). Roku 1943 byla místní dráha Černovice -Líšeň elektrifikována a přeměněna na tramvajovou trať (úsek Stránská skála - Líšeň zrušen roku 1964). Roku 1941 začala i výstavba obchvatné spojovací železniční tratě od Maloměřic do Králova Pole, která byla po roce 1945 využita pro přeložku tišnovsko-pražské trati, což umožnilo následně zrušit starý vnitroměstský úsek trati, tvořící bariéru mezi Černými Poli a Husovicemi.

Město bylo za 2. světové války výrazně germanizováno. Plánovalo se vybudování řady staveb v nacistickém říšském stylu: střediska pro Němce, vojenského letiště, policejních kasáren, německého hotelu a nového Německého domu. K zahájení těchto staveb však naštěstí nakonec nedošlo.
Závěr druhé světové války měl pro Brno závažné negativní důsledky. Po dvou amerických náletech ve dnech 25. 8. a 20. 11. 1944, kdy byly zasaženy Horní Heršpice, Komárov, Židenice, Juliánov, Líšeň, náměstí Svobody, hlavní nádraží, svahy Špilberku, ulice Veselá, Husova, Údolní, Veveří, Kounicova, Koliště, Bratislavská, Ponávka, Kozí, Kobližná, Vlhká, Křenová, Cejl, letiště, Zbrojovka, továrna na letecké motory v Líšni, a dále po sovětském bombardování ve dnech 12. 4. a 15.-25.4 1945, které těsně předcházelo osvobození Brna ve dnech 25.-26.4.1945, bylo celkem zničeno 1300 domů, 4000 domů bylo těžce poškozeno.
Důsledkem druhé světové války byl i násilný odsun většiny německého obyvatelstva, nejen z vlastního města,
ale i z obcí v jižní části Brna, které byly převážně německé (Komárov, Horní a Dolní Heršpice, Přízřenice, Brněnské Ivanovice, staré Černovice). Tzv. divoká deportace začala již 31. 5. 1945, kdy bylo na 20 000 Němců donuceno vydat se na pochod z Brna přes Rajhrad a Pohořelice do Rakouska, který řada osob nepřežila. Oficiální fáze odsunu potom vyplnila druhou polovinu roku 1946, po ní zůstalo v celém Brně přibližně jen 1 500 obyvatel německé národnosti.

*****

 
  V 50.-60. letech byl v duchu komunistických představ i v Brně dále významně posílen těžký, především strojírenský průmysl. Roku 1965 existovalo v Brně 104 průmyslových závodů, v nichž pracovalo 95 000 osob z celkového počtu 195 000 zaměstnaných osob. Největším podnikem v tomto odvětví se stala Královopolská strojírna, která zaměstnávala 8000 lidí a tvořila 36% výrobní kapacity těžkého strojírenství v Brně. Významné postavení zastávaly také Závody Jana Švermy (Zbrojovka), zaměřené na výroby traktorů Zetor, psacích strojů a sportovních zbraní, Závody kuličkových ložisek v Líšni, zaměřené na výrobu tohoto produktu a podílející se na produkci traktorů, (vznikly z továrny na letecké motory, založené Němci za 2. světové války), nebo První brněnská strojírna - závod Klementa Gottwalda (energetická zařízení). Samostatnou skupinu představovala tradiční textilní a oděvní výroba s 8700 zaměstnanci, z nichž plných 7000 připadalo na vlnařský průmysl (Mosilana, Vlněna, Mitop; z oděvního průmyslu Kras, z pletařského průmyslu Modeta). Mezi střední a malé neperspektivní podniky se zastaralými fondy spadaly Elektromontážní závody Praha, Sfinx, Elektrosvit, Tesla Holešovice, Karosa, UP (Uměleckoprůmyslové závody) Královo Pole a slévárna ve Slatině.
V potravinářském průmyslu došlo k vytvoření monopolu Jihomoravského masného průmyslu, mlékáren Lacrum, Brněnských pekáren a Jihomoravských pivovarů. Významné postavení získaly velkokapacitní stavebně montážní podniky Ingstav, Pozemní stavby, Opravny automobilového průmyslu aj. Tradiční stavební výrobu převzaly podniky průmyslu stavebních hmot: Maloměřická cementárna a vápenice, Cihelny Gustava Klimenta a jihomoravská Prefa a vytvořily základnu rozvoje panelové technologie v Brně.

 

 
  Poválečná obnova Brna začala v letech 1945-1946, kdy bylo zrekonstruováno 924 bytů. Výstavba 50. let, omezená téměř pouze na bytovou výstavbu, byla územně značně rozptýlená, často šlo jen o dostavby prázdných proluk. Vyrostlo první malé sídliště Tábor s 320 byty. Zprvu se stavělo ještě tradičně z cihel, ale postupně byla zaváděna výstavba z cihelných bloků.
V roce 1947 byl dostavěn zimní stadion za Lužánkami (podle projektu B. Fialy), který byl první stavbou pozdějšího sportovního areálu. O rok později se naproti hotelu Grand začalo budovat autobusové nádraží. V roce 1953 byla dokončena první etapa stavby dětské nemocnice v Černých Polích.

Začátek nové etapy výstavby města naznačila sídliště budovaná od roku 1958 při Kubešově ulici v Králově Poli,
na Pořící ve Starém Brně a zejména v prodlouženém Úvoze ve Veveří. Zde již byla opuštěna předchozí tradiční hmotová skladba a holá průčelí začaly doprovázet neodmyslitelné ploché střechy. Roku 1957 byl ve Fišově ulici v Černých Polích postaven první prototyp panelového domu, a následně v Mercově ulici v Králově Poli vznikl další, tentokrát již výraznější pokus o věžový dům. Roku 1960 byly postaveny první dva domy z litého betonu podle projektu F. Zounka ve Vinařské a Křídlovické ulici ve Starém Brně.
Skutečně nová etapa začíná v Brně roku 1959, kdy začala výstavba prvního panelového sídliště v Brně na konci Olomoucké ulice v Nových Černovicích, vzápětí následovaného sídlišti Staré Brno-sever (Veletržní ), Staré Brno-jih (Vídeňská ulice), Juliánov, Černá Pole a Fučíkova čtvrť. Tento rozvoj panelové technologie výstavby v Brně umožnilo postavení panelárny Pozemních staveb v Horních Heršpicích.

Lze objektivně říci, že co do architektonického výrazu byly tyto celky zatím nejznatelnější degenerací architektury v Brně v celém dosavadním vývoji. Veškerý výtvarný účin spočíval v silně zdůrazněném rastru spár mezi panely,
v nichž byla vyříznuta okna. Lépe vyjádřit podstatu panelové technologie, tektoniky a estetiky v podmínkách socialistické společnosti ani nebylo možné. Obvykle šlo o výškové domy o 11-12 podlažích, které se staly
tzv. krajským typem, tedy typem povinně používaným v celém kraji (setkáme se s ním například ve Veselí nad Moravou). Tam, kde šlo o výstavbu panelového sídliště v podstatě bez kontaktu se starší urbanistickou strukturou, je negativní působení těchto souborů částečně zmírněno tím, že nedochází ke srovnávání se starší zástavbou a sídliště mívá alespoň po hmotové stránce určitý řád a s postupem času jej čím dál více zakrývá zeleň, udržela-li se v tvrdých sídlištních podmínkách. Takto prakticky o samotě vzniklo např. sídliště v Černých Polích. Naprostou výjimkou je Juliánov, kde bylo dosaženo poměrně příznivé urbanistické kompozice, především díky uplatnění parku a vodní nádrže, bohužel však ztrácí odpudivým vzhledem vlastních panelových domů. Naopak sídliště Staré Brno-jih (Vídeňská ulice) působí nevyhraněností urbanistické kompozice velmi nepříznivě, což posilují í dlouhé bloky 8-9 podlažních domů.

Nejhorším příkladem snad ze všech socialistických stavebních realizací v Brně je sídliště Staré Brno-sever, respektive Veletržní (dříve Rybářská) ulice. Jde o někdejší historické jádro Starého Brna v prostoru Mendlova náměstí, jehož zástavba byla vyjma východní a jižní strany zbořena včetně středního bloku s radnicí a takto „rozšířené" náměstí bylo degradováno na dopravní uzel.
Hlavním cílem však bylo získání nového reprezentativního příjezdu z Mendlova náměstí k výstavišti (dosud byl hlavní příjezd Výstavní ulicí). Byla proto zlikvidována rovněž zástavba po stranách Rybářské ulice, kam byla přeložena tramvaj, do té doby vedoucí po Hlinkách, a nová spojnice byla akcentována několika výškovými panelovými domy. Toto řešení bylo však těžce vykoupeno asanací významných historických a architektonických staveb, jako například - klasicistní Starobrněnská radnice, budova kavárny s restauraci zvaná Oltec, hotel Švýcarský dvůr, Fuchsův komplex lázní a biografu a také zasypání starého vedlejšího ramene řeky Svratky s jeho romantickými zákoutími na ulici Rybářské, které přispívalo k příjemné atmosféře a klimatu svou klidně tekoucí vodou a korunami olší, které lemovaly břeh řeky.
Původní záměr prodloužení celé osy, průrazem přes nemocnici U sv. Anny, a docílení spojení s nádražím a centrem nebyl naštěstí nakonec realizován.

Roku 1960 vzniklo 247 panelových bytů, roku 1963 již 1 216. Ve vzácné shodě s politickým uvolňováním začala nová etapa vývoje brněnské sídlištní výstavby, která dala vzniknout bezesporu jedněm z nejhodnotnějších sídlišť
v Československu.
V letech 1962-1973 probíhala stavba sídliště Lesná na severu města s 5 920 byty pro 20 500 obyvatel, jehož autory byli V. Rudiš, I. Veselý a F. Mimořádný byl již rozsah sídliště, které dosáhlo charakteru samostatné městské čtvrti, situované na dosud nezastavěné ploše. Dávalo tedy možnost rozvinutí koncepčního řešení, které bylo také využito. Pozoruhodná je základní kompoziční idea souboru. Je situován na svažujícím se terénu s jižní expozicí a v jeho středu se nachází hluboká zalesněná rokle. Obvod sídliště byl vymezen téměř kruhovou okružní dopravní komunikací, z níž vybíhají pouze obslužné komunikace k jednotlivým blokům. Hmotová skladba sídliště je vcelku lapidární. Sestává v převážné míře z velmi dlouhých deskových domů, které jsou jen na několika místech oživeny domy výškovými a na okrajích doplněny skupinami čtyřpodlažních domů kubické hmoty a čtyřmi okrsky občanské vybavenosti. Plánované ústřední centrum však postaveno nebylo.
Efekt celého řešení spočívá ve využití rozsáhlých travnatých a parkových ploch, do nichž jsou jednotlivé objekty zasazeny, takže působí téměř izolovaně a velmi rozvolněně. Celé sídliště budí dojem velkého parku téměř anglického charakteru. Velmi kladnou roli sehrává i centrálně situovaná rokle, která soubor dělí na západní a východní část se samostatnými centry vybavenosti.

Zcela odlišný charakter má další velmi příznivě působící sídliště, Žabovřesky, stavěné v letech 1966-1977 podle projektu F. Kočího a M. Steinhausera. Zdejších 3 722 bytů pro 12 500 obyvatel je rozloženo z velké části do jen čtyřpodlažních domů kubické hmoty, které vytvářejí zástavbu kobercovitého charakteru a velmi příznivé až intimní měřítko. Sídliště se skládá z několika oddělených celků.
Následující sídliště počátku 70. let (Královo Pole, Řečkovice - Pavel Krchňák, 1969-1975, Komín - František Kopřivík, 1969-1980, Jundrov- Zdeněk Michal, 1970-1980, Bystrc, Kohoutovice- František Kočí, 1971-1981)
jsou již méně výrazná; architektura panelových domů je díky užité barevnosti, vytvářející barevné pásy oken a meziokenních panelů poměrně příznivá (v československém kontextu). Z hlediska hmotové kompozice ve vztahu ke starší zástavbě jsou zdařilé zejména Řečkovice a Jundrov a díky členitému údolnímu reliéfu ve svahu vynikají Kohoutovice. Snad až v přílišné shodě s nástupem politické tzv. normalizace po potlačení reformních pokusů let 1968-1969 nastává před polovinou 70. let opět kvalitativní útlum, málokde u nás tak výrazný, jako právě v Brně. Naznačuje jej již nevelké sídliště Stará osada v Židenicích, které postrádá jakoukoli urbánní kulturu a znamená jen bezohledné rozrušení rostlé řadové rodinné zástavby, k níž programově nemá žádný vztah. Je tvořeno několika obludně velkými panelovými bloky. Další budovaná sídliště (Slatina, Bystrc, Nový Lískovec) vcelku nestojí za komentář. Kladem rozsáhlého sídlištního komplexu v Bystrci je pouze blízkost Brněnské přehrady.

Vyvrcholení panelové megalománie a dovršení ztráty jakéhokoli ohledu na lidské měřítko, starší zástavbu a úroveň urbanistické kompozice i architektonického výrazu, znamenala dvě největší brněnská sídliště, vybudovaná na konci 70. a počátkem 80. Let, na východě Líšeň (V Rudiš - V. Palla, 1975-1985), a na jihozápadě Bohunice se Starým Lískovcem (1972-1981, Urbanistické řešení Pavel Krchňák; toto sídliště neslo příznačné pojmenování „Sídliště česko-slovensko-sovětského přátelství"). Tato sídliště jsou odstrašujícím dokladem absolutního diktátu socialistického zprůmyslněného stavebnictví a dokonání téměř orwelovské vize obytného prostředí.
Obě se skládají vesměs z rozsáhlých, půdoryse bohatě zalamovaných blokových domů jednotné výšky a architektonického výrazu, který se výrazně blíží prvním brněnským panelovým sídlištím počátku 60. let, i klasickým sídlištím sovětským. Výsledkem je jednoznačný pocit bezvýchodnosti a odcizení. Ten je zvláště silný
v Bohunicích, kde nové sídliště rakovinně obrostlo starou vesnici s přízemní zástavbou, v poslední době navíc částečně likvidovanou. Toto sídliště s poněkud alegorickým názvem bylo podobně jako líšeňské postaveno pro více než 30 000 obyvatel, vybavenost však tomuto počtu tradičně neodpovídala. Vlivem polohy na vyvýšeném horizontu města se obě sídliště velmi silně uplatňují v celkových panoramatech Brna, jemuž vytvářejí novodobou hradbu.

V návaznosti na líšeňské sídliště vzniklo ve 2. polovině 80. let sídliště Vinohrady (J. Doležal, M. Dufek, A. Jenček, P. Plšek) nad Židenicemi, které přes obdobnou obludnost měřítka charakterizuje alespoň pokus o náznak obestavěných ulic, poněkud bohatší výšková členitost a snaha o barevné řešení hmot. Nový byl i záměr obchodního a kulturního centra s krytou pěší zónou.
Velmi problematická je zejména nejnovější sídlištní výstavba v Komárově, nahrazující zdejší periferní zástavbu, která ve skutečnosti znamená opět absolutní rozklad urbanistické struktury. Až na přelomu 80. a 90. let začala výstavba posledního brněnského socialistického sídliště Kamenný vrch mezi Starým a Novým Lískovcem, které se stalo pohrobkem socialistické panelové výstavby; jeho výstavba byla v zásadě dokončena roku 1995.

 

 
  Názvy ulic ve 13. století vyjadřovaly polohu té které ulice, její vzhled či charakteristiku. Ležela-li tedy ulice za Starou radnicí, nazývala se „Za radnicí“ (dnešní Mečová), když se na trhu prodávaly převážně ryby, byl to „Rybný trh“ (Dominikánské náměstí).
V 16. století se v Brně objevují orientační pomůcky ve formě domovních štítů či znamení. Byla za tím snaha brněnských zámožných měšťanů označit svůj dům nějakým orientačním symbolem, který by aspoň trochu připomínal šlechtický erb nad hlavním vchodem paláců a zámků. Dnes z těch původních znamení zbývá „Červený rak“ na nároží Jánské a Masarykovy třídy (datovaný roku 1620), nebo „Tři kohouti“ na nároží Masarykovy třídy a Kapucínského náměstí. Domovní znamení bývala tesána v kameni, později i malovaná na plechu nebo dřevě, ta pak bývala i volně zavěšena na průčelí domu. Zde jsou znamení některých domů: U zlaté koule, Tři bílé lilie,
U čápa, U zlaté konvice, Tři mouřeníni, U dobré hospodyně, Modrý lev apod.

 

 
  V únoru 1770 vydala císařovna Marie Terezie patent, který nařizoval pečlivé a podrobné očíslování všech domů a budov v celém mocnářství, tudíž i v Brně. Číslování probíhalo od čísla 1do 536, tolik totiž mělo Brno tehdy domů v hradbách. Začalo se při vchodu do Brněnské brány, postupně se hadovitě prošlo všemi ulicemi jednou stranou zástavby tam a druhou zpět. Poté se vše opakovalo v sousední ulici atd. atd. První tištěný seznam ulic a domů v Brně byl zhotoven v roce 1779.
V roce 1836 byla vůbec poprvé ulice pojmenována po významné osobnosti. Jednalo se o ulici Židovská (dnešní Masarykova třída – resp. její část od Nádražní po Orlí, dále pokračující ulice směrem k náměstí Svobody se jmenovala Sedlářská). Tato ulice byla v souvislosti s přestavbou Židovské brány a očekávanou návštěvou nového habsburského císaře Ferdinanda V. přejmenována spolu i s bránou. Ferdinandstrasse neboli Ferdinandova.
V 1. polovině 19. století došlo na nesnadné jednání ovytvoření jediného politického okresu královského hlavního města Brna (čili připojení předměstí těsně přiléhajích k „vnitřnímu“ Brnu v hradbách). Město bylo rozděleno na kvartály, a ty zase na čtvrtě.

23. března 1857 vyšlo z Vídně nové císařské nařízení, které požadovalo na území celého státu zavedení stálých názvů ulic a číslování domů podle nich tak, že samostané číslování měla už každá ulice (začínala tudíž
domem č. 1.). Městská rada brněnská toto nařízení oddalovala rok od roku, až konečně v květnu 1867 vydalo moravské místodržitelství výnos, jímž v Brně stanoví zásady pro zavedení názvů ulic a zceka nového číslování domů.
Zásady zněly:
1/ Každá ulice dostane své vlastní číslování domů odlišné od číslování domů ulic vedlejších.
2/ Pojmenování ulice nebo náměstí se smí vyskytnout v celém obvodu města Brna jen jednou a ty ulice, které na sebe ve stejném směru přímo navazují a mají různá jména, dostanou jedno společné.
3/ Za střed města je nutno považovat „Velké náměstí".
4/ Číslování každé ulice začíná na té straně, která je nejblíže výše uvedenému středu města (vzdušnou čarou), a to tak, aby levá strana ulice měla liché, pravá pak sudé číslování. Domy na náměstí se číslují postupně, jak stojí vedle sebe v kruhu (prakticky ve směru hodinových ručiček).
5/ Každý dům, jehož fronta vede do dvou na sebe kolmých ulic, musí být označen na každé straně příslušným názvem ulice a čísla.
Aby se zabránilo nevýraznému označování domů jakýmikoliv tabulkami a čísly, přímo se stanovilo, že domovní tabulka musí mít rozměry nejméně 7x5 palců (cca. 17x13 cm), s 5-6 palci (cca.12-15 cm) vysokými bílými číslicemi na černém podkladě.

Ke konci roku 1915 brněnské městské zastupitelstvo plně oddané císařské rodině přejmenovalo důležité ulice a náměstí po tehdejších rakouských a německých velitelích a členech císařské rodiny. Takže třeba Křenová se změnila na „Erzherzog-Friedrich-Strasse“, Veveří na „Hindenburg-Strasse“ nebo náměstí Svobody na „Kaiser-Franz-Josef-Platz“.
Po skončení války po přechodu města do české správy byly názvy ulic vráceny na původní nebo přejmenovány. Tuto činnost dostal na starost člen správy Arnošt Heinrich, šéfredaktor Lidových novin, zastánce práv Čechů v Brně. V mnoha případech šlo pouze o český překlad názvů něměckých, např. Dominikanerstrasse-Dominikánská, Schlossergasse-Zámečnická. Jindy však docházelo k zásadnímu přejmování, Rudolfasgasse-Česká, Elisabethplatz-Komenského náměstí atd.


Po připojení předměstí k Brnu (1919) bylo také nutno vyřešit duplicitu názvů ulic, protože ve většině obcí nechyběla ulice Palackého, Husova, Komenského apod.
Již dříve byly třenice o to v jakém jazyce – německém či českém mají být ulice pojmenovány, ty však byly rázně utnuty novým řádem z května 1867. Také roku 1919 se vyskytly neshody. Německá menšina trvala na tom, aby tabulky byly dvojjazyčné, což se zase nelíbilo české většinové části obyvatelstva. Poradní sbor rozhodl, že dvojjazyčnost je neúnosná a neschvaluje se.
Firma Austria byla pověřena výrobou nárožních uličních štítů. Za jeden tento štít si účtovala 51Kč 7h, za domovní tabulku s číslem pak 4Kč 46h. Celkový odhad nákladů na výrobu se pohyboval kolem 42 000Kč.
                                                                 

 
  17. 3. 1939 měl přijet do Brna Adolf Hitler. Vedení brněnské radnice proto narychlo zinscenovalo slavnostní akt přejmenování náměstí Svobody na „Adolf-Hitler- Platz“. A to už o den dříve.Tím se však představitelé města nezavděčili, Hitlerovi by prý podle osobního přání více vyhovovalo náměstí Lažanského (Moravské nám.), jemuž tehdy vévodil Německý dům. Tam se také v tichosti 18.3. „náměstí Adolfa Hitlera „ přesunulo, a zůstalo až do konce května 1945.
Tak se stalo, že náměstí Svobody neslo jedno ze svých pojmenování pouhé dva dny. Jinou kuriozitou je Zámečnická ulice, která své jméno nezměnila od 14. století.
Je samozřejmé, že během okupace byla v názvech ulic okamžitě zavedena ona dvojjazyčnost, tentokrát s předností němčiny. Také bylo navráceno staré pojmenování německými osobnostmi (např. Masarykova třída- „Hermann-Göring-Strasse“), a v roce 1940 muselo změnit svá jména dalších 84 ulic. Ani to ale nestačilo, dva roky na to došlo ke změně názvů u dalších 281 ulic. Po Reinhardu Heydrichovi byla pojmenována ulice „Nová“ (dnešní Lidická).
Jak se dalo čekat, byly po válce uliční názvy zbavovány dvojjazyčných podob, a tam kde to nebylo možné, byl německý název alespoň přelepen a ponechán český.

17. srpna 1945 byl přijat návrh na zpětné pojmenování ulic platné k 30.9.1938. Také, že se zásadně nemají ulicím dávat jména po živých osobách, vyjma prezidenta republiky a státníků spřátelených států. Bylo též schváleno, že nepředložkové pády v jejich jménech mají změnit na jména v prvním pádě, že mají být odstraněna pojmenování mluvnicky nezřetelná a názvy mají být pokud možno jednoslovné. Komise probrala názvy všech 1043 brněnských ulic a vypracovala návrh na jejich konečnou úpravu. Tam kde kvůli novým zásadám nebylo možné použít staré pojmenování, bylo pro ulici navrženo nové jméno. Velmi mnoho změn názvů ulic, zpravidla k uctění památky popravených a umučených účastníků národního odboje, navrhly místní národní výbory.
V důsledku odsunu Němců v letech 1946-1947, poklesl počet obyvatel Brna z 290 476 na 273 127.

V roce 1948 došlo ke komunistickému převratu a nastalo velké čištění názvů ulic ve jménu nově nastolených komunistických ideálů, hodnot a osobností s nimi spojených. U osobností evropského věhlasu musel pojmenování potvrdit Zemský, později Krajský národní výbor, název ulice po tehdy žijícím prezidentovi Klementu Gottwaldovi pak přímo prezidentská kancelář v Praze.


V době tzv. „studené války“ vyšlo 10. října 1950 nařízení, že se ze strategických důvodů musí přejmenovat ty ulice, jejichž názvy naznačují blízkost nabo umístění významných vojenských či strategicky důležitých objektů a bodů, např. „Nádražní“, „Pod tratí“, „Tovární“, „K letišti“, „U plynárny“, „U kasáren“ a jiné.

Od roku 1960 se za usilovné stavby panelových domů zrodilo v Brně 17 větších i menších sídlišť. A v nich se rychle začaly vytvářet nové ulice a náměstí, jež bylo také třeba urychleně pojmenovávat. Začalo to čtvrtí Lesná. Ulice tohoto sídliště byly pojmenovány po osobnostech kulturního života. Spisovatelé a básníci – Arbesova, Šrámkova, Haškova, Heleny Malířové, Marie Majerové, hudební skladatel – Ježkova, architekti – Jurkovičova a Loosova, malíři – Slavíčkova, Brožíkova, Fillova, jiné osobnosti – Vaculíkova, Třískalova, Blažkova, Nejedlého, Hakenova, i zahraniční – Brechtova.
Ulice sídliště Kohoutovice byly pojmenovány 5.7. 1974, a to po osobnostech barokní i moderní hudby. Glinkova, Borodinova, Prokofjevova nebo Voříškova, Stamicova, Bellova, Richterova, Chopinova a jiné.
V prosinci téhož roku, v rámci utužující se normalizace dostalo sídliště vybudované na území Bohunic a Starého Lískovce pojmenování nejen ulic, ale i celého tohoto celku - „Sídliště československo-sovětského přátelství“. Tomu odpovídaly i „sovětské“ názvy ulic, obsahovaly jak zeměpisné názvy tehdejších sovětských republik – Ukrajinská, Běloruská, Arménská, Kyjevská aj., tak jména osobností kosmonautiky – např. Volkovova, Ciolkovského, Dobrovolského, Komarovova , a z vojenského prostředí – Maršála Zacharova, Kirovova, Kalininova apod.
Na počátku 80. let byly ulice nově vznikajícího sídliště v Líšni pojmenovány výhradně po stranických a odborářských funkcionářích – Bartákova, Hochmanova, Horníkova , Jírova, Mifkova.
Na jednom z posledních sídlišť budovaných starou panelákovou metodou – Vinohrady, vznikaly názvy ulic až v roce 1991a opouštěly tedy politické a ideologické cíle. Názvy ulic byly přizpůsobeny celkovému názvu sídliště, a to názvy vinařských obcí jižní Moravy – Bzenecká, Věstonická, Mikulovská, Bořetická, Mutěnická atd.

Během sametové revoluce, už 13. prosince 1989 došlo k úřednímu přejmenování „třídy Vítězství“ zpět na „Masarykovu“. V té době a v lednu následujícího roku proběhl sociologický výzkum o názvech brněnských ulic, jehož se zúčastnilo na 600 občanů. Průzkum poté 17.1. vyhodnotila užší komise „Odborného aktivu pro orientaci ve městě Brně“ (později přejmenována na „Názvoslovnou komisi“). Tato komise se stala poradním orgánem rady NVmB, a zabývala se schvalováním všeho, co se týkalo názvosloví a orientace v Brně.
V následujících letech se přejmenování dotklo více než dvou stovek z celkového počtu více než 1700 brněnských ulic a náměstí. Bylo ovšem nutné stanovit určité zásady, podle kterých se mělo postupovat. Například bylo určeno, které názvy ulic se měnit nebudou, jako třeba názvy vyjadřující vzhled nebo charakter ulice (Zahradní, Vlhká), zeměpisné (Královopolská, Bystrcká), nebo historické (Dornych, Křídlovická).
Naopak zmizely názvy ulic „problematických“ osobností nebo událostí (Leninova, Gottwaldova, třída Říjnové revoluce, náměstí Rudé armády aj.).

Pekařská - název vznikl patrně nepochopením původního českého výrazu bekyně - mniška, tedy Bekyngasse, který vycházel z lokality dvou ženských klášterů v ulici (dominikánky a cisterciačky) a byl německými středověkými písaři chápán jako Becken-, Bäcken- či Bäckergasse, tedy Pekařská.

Celá řádka pojmenování ulic se vztahuje k různým městům – Boskovická, Domažlická, Prostějovská, Olomoucká, Bratislavská, Banskobystrická apod.
Mezi „státní“ ulice patří např.: Francouzská, Korejská, Švédská, Gruzínská a samozřejmě Česká.

Mohlo by se zdát, že málo místa by mohlo být v ulicích – Těsná, Malá, Úzká nebo Mezírka. Jinde se můžeme pokochat – Úhledná, Vzhledná, Půvabná, Rozkošná.

V Divišově čtvrti se daří květinám, bylinám a keřům – Kosatcová, Liliová, Hvozdíková, Narcisová, Zvonková, Čekanková, Dřínová, Kalinová a Hlohová.
V lokalitě „Duhová pole“ v Řečkovicích jsou ulice pojmenovány podle barev duhy – Azurová, Nachová, Žlutá, Oranžová, Fialová.
Jen asi o 600m dále, v Medlánkách, najdeme „ovocné“ ulice – Višňová, Hrušňová, Broskvoňová, Jabloňová, Třešňová, Meruňková, Mandloňová ale také – Rybízová, Borůvková a Ostružinová. Kdo by hledal ulici Švestkovou, najde ji ovšem v Maloměřicích. Zde si také může zopakovat roční období na ulicích – Jarní, Podzimní a Zimní. Ulice „Letní“ se nalézá v Židenicích.

Komu jde ze všech těch názvů ulic hlava kolem, ať se podívá do Žabovřesk, je tam ulice „Bezejmenná“.

V Brně existuje sedm ulic začínajících písmenem „W“, čtyři od písmene „I“, a jedna jediná je „Y“– Ypsilantiho.
 

V roce 2004 byla pojmenována malá ulice v Řečkovicích, po fiktivní postavě – Járovi Cimrmanovi.

V říjnu 2006 byla slavnostně pojmenována nová ulice na Starém Brně (lokalita Červený kopec) jménem Jaroslava Foglara.


 

 
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     

                                                      počítadlo.abz.cz