|
rejstřík
-
zde
HISTORIE BRNA
|
Jméno Brno, prvně
bezpečně doložené roku 1091 v podobách iuxta urbem
Brynen, Birnen, Byrna, Brnno,
je nejspíše odvozeno od staroslovanského významu slova „brnje“
- bláto, kal, jíl, hlína, močálovisko,
(„Hlinné, Hlinsko, Hlinky").
Rod jména kolísal, pravděpodobně však převažoval střední
rod (Brno) pro ves a mužský rod (Brnen) pro hrad - tedy
„hliněný hrad" či přeneseně „hrad na hliněném místě“.
Jiné slovo, keltského původu bylo „brinn“ – což prý
znamenalo pahorek, návrší.
Německá forma Brünn je prostým fonetickým zápisem starší
slovanské podoby a neváže se ke slovu „studně". |
|
|
V kamenolomu
na Stránské skále se v roce 1911 našly pozůstatky
šavlozubého tygra, tedy šelmy z konce třetihor. Skála je
nejstarším sídlištěm člověka na našem území. Vápencový
útes, který leží na jihovýchodním okraji Brna, obývali
už lidé, kteří byli starší než neandertálci. Prokázaly
to nálezy jednoduchých kamenných nástrojů a kostí.
Brno se vyvinulo
ve strategicky významném prostoru na předělu
dolnomoravské roviny – Dyjsko-svrateckého úvalu a strmě
vystupujícího pásma vysočin – Drahanské vrchoviny.
Terénní reliéf prostoru Brna je kromě strmých srázů nad
údolím Svratky, částečně i Svitavy a Ponávky,
charakteristický v podstatě izolovanou skupinou tří
vyvýšenin - Kraví hora (248 m n. m.) se Žlutým kopcem
(292 m n. m.), Špilberk (285 m n. m.), Petrov (245 m n.
m.).
Významným faktorem ovlivňujícím rozložení předlokačního
osídlení, byly i dvě poměrně významné řeky Svratka
a Svitava (vtékajících do Brna od Kamenného mlýna a od
Obřan), které dříve silně meandrovaly a větvily se
do více ramen. Jejich původní soutok ležel do poloviny
19. století blíže k městu. Jedno rameno Svitavy se
vlévalo
do Svratky v Komárově, druhé u Horních Heršpic.
Novodobým napřímením toků byl soutok přesunut až
k Přízřenicím.
V brněnském masivu jsou tektonickými pohyby zakleslé
šedé a červenofialové arkózy a křemenné slepence
devonského stáří, jejichž sedimentace těsně předcházela
vzniku vápenců světoznámého Moravského krasu, které se
však v těchto místech nezachovaly. Arkózy a slepence
byly díky své tvrdosti použity jako materiál na mnoha
historických stavbách po celém Brně. Zajímavý pohled na
styk nejrůznějších hornin brněnského masivu nabízejí
stěny „tramvajové štoly" na Pekařské ulici.
Dyjsko-svratecký úval, který do prostoru Starého Brna
zasahuje, je již součástí karpatské předhlubně a je
vyplněn především mořskými sedimenty - zelenavými jíly,
označovanými jako „tégly", na kterých během čtvrtohor
řeka Svratka uložila někdy i mocnější písčité štěrky. V
chladných a suchých obdobích čtvrtohor se pak na
závětrných svazích ukládaly spraše, které se spolu s
jíly staly základem pro vznik cihelen, kterých bylo na
území Starého Brna zjištěno celkem pět. Náplavy řeky
Svratky spolu s příhodnými klimatickými poměry se staly
základem pro zemědělskou činnost a spraše uložené hlavně
na svazích přivrácených do jižních směrů vytvořily
příhodné podmínky i pro pěstování náročnějších plodin -
vinné révy.
|
|
|
První bezpečný doklad
o Brně a výslovně o bněnském hradu, nacházíme až k roku
1091 v Kosmově kronice, a to v souvislosti s vojenským
tažením knížete Vratislava II. proti moravským údělným
knížetům Oldřichovi Brněnskému a Litoldovi Znojemskému.
Tradice osídlení brněnského prostoru sahá až do starší
doby kamenné, z níž pocházejí unikátní nálezy industrie
a kosterních pozůstatků ze Stránské skály. Významné
naleziště představuje i Červený kopec, z laténské doby
pak nálezy z Maloměřic.
Rovněž v prvních stoletích našeho letopočtu byl prostor
Brna intenzívně osídlen, neboť právě zde jsou největší
naleziště římských mincí na Moravě. Přes Brno
pravděpodobně procházela vedlejší větev tzv. jantarové
stezky, jejíž hlavní trasa vycházela z římské osady
Karnunta na Dunaji a směřovala zřejmě kolem římské
stanice u Mušova dále moravskými úvaly. Doba stěhování
národů v 1. polovině 5. a 1. polovině 6. století je
zastoupena několika pohřebišti jižně a jihovýchodně od
Brna. Od 6. století se i v okolí Brna usazovali
nejstarší slovanští osadníci, pro něž je typická
keramika tzv. pražského typu, žárová pohřebiště a
sídliště se zahloubenými zemnicemi s krbem v rohu. Osady
tohoto typu jsou doloženy z Pisárek a Medlánek, v okolí
Brna pak v Troubsku a Podolí, žárové hroby byly nalezeny
v Brněnských Ivanovicích a Bedřichovicích.
Právě na území Pisárek se našel v roce 1940 sídlištní
objekt, tedy zbytky lidského obydlí, včetně zlomků
keramiky řazené k “pražskému typu“. Tehdy totiž při
stavbě objektů nad říčními lázněmi Riviery našel sice
prof. Josef Poulík jen zbytky jakési vypálené mazanice
ze stěn chaty, dále řadu střepů a čtyři nezdobené nádoby
z hrubého písčitého materiálu, ale také masivní misku a
hliněný talíř. Na torzu nalezené nádoby se dokonce
objevil i pokus o zdobení hřebenem a v nálezu nechyběl
ani přeslen prastarého tkalce. Ovšem nejstarším
střediskem na území dnešního Brna se vší
pravděpodobností bylo v předvelkomoravské době ( v
7.-8.století) hradiště Staré Zámky u Líšně.
V období Velké Moravy je možno na území Brna rozlišit
významnější koncentrace osídlení. Starší osídlení se
rozkládalo na levobřežní terase Svitavy v prostoru
Maloměřic, Židenic a Obřan (zde i na pravém břehu). V
Maloměřicích a Židenicích byla objevena i pohřebiště.
Mladší a významnější sídliště se rozkládalo na pozdějším
území Starého Brna na pravém břehu Svratky, od přechodu
přes řeku po Polní ulici, ale i na levém břehu, odkud
jsou známy velkomoravské nálezy z Václavské a Křížové
ulice. Velkomoravské pohřebiště bylo zjištěno i v
Komíně. Osídlení existovalo i ve Starém Lískovci a
Králově Poli a pohřebiště v Černovicích a Černých
Polích.
Historikové za vydatné pomoci archeologů usuzují, že po
zániku velkomoravského hradiska Staré Zámky u Líšně na
počátku 11. století přebírá roli přirozeného centra celé
oblasti právě osídlení u brodu přes řeku Svratku. Vznik
osídlení Starého Brna byl nepochybně ovlivněn
zvláštností a výjimečností místa samotného. Řeka Svratka
tekoucí od svého pramene na Českomoravské vrchovině
hlubokými údolími byla v minulých dobách podstatně
mohutnější. Způsobovalo to zázemí rozsáhlých lesů podél
jejích břehů. Lesy samy působily jako zadržovací nádrže
vody a tím i jakýsi přírodní akumulátor vláhy, který
zásoboval její tok stejnoměrněji vodou i v letním
období. Koryto řeky, tísněné od pramene v údolích, se
poprvé významně rozšířilo v tišnovské nivě, kde tak
prostorově umožnilo vznik středověkého osídlení s
klášterem Porta Coeli.
Řeka pak pokračovala dál údolím k
Veverské Bítýšce, poté znovu hlubokým kaňonem v místě
dnešní Brněnské přehrady a hned nato bystrckou kotlinou
k Pisárkám. Z posledního sevření mezi Červeným a Žlutým
kopcem se konečně vymanila právě v místě Starého Brna,
kde vytvářela široký a relativně mělký brod. Z někdy
zhoubného a zejména pak při povodních až ničivého proudu
se stala klidnější řekou a po spojení se stejně svíranou
a nebezpečnou Svitavou přináší dodnes životodárnou vláhu
pro oblast jižní Moravy. A to je z hlediska
krajinářského a urbanistického základní důvod ke vzniku
osady právě v tomto místě. Brod, křížení cest,
strategická poloha pro obchodní, vojenské a později i
správní ovládnutí území, to vše dalo pravděpodobně
podnět k osídlení této lokality. Teprve později se
dnešní ulicí Pekařskou, jakousi to pupeční šňůrou nového
mesta, začalo osídlení šplhat vzhůru k novým dominantám,
duchovní - Petrovu a správní - Špilberku.
Tam, kde dnes stojí pavilony nemocnice Milosrdných
bratří, v roce 1999 vykopali brněnští archeologové
nálezy ze starší a mladší doby kamenné i pozdější
železné a na ně už navázaly i nálezy raně středověké a
pozdější, jak o tom doslova píše archeoložka Mgr. Dana
Zapletalová: „Byly zde odkryty velkomoravské kostrové
hroby, většinou dětské. Pohřbení byli vybaveni
bronzovými náušnicemi, železnými noži, skleněnými
gombíky a náhrdelníkem ze skleněných perel, někteří snad
původně i keramickou nádobou s tekutým potravinovým
milodarem." Šlo totiž už o velkomoravské hroby bezmála
dvaceti osob, jež tak samy dokládají, že v oněch místech
v době Velké Moravy zdaleka nebylo
prázdno.
Zbytky keramických nádob
z nálezů na Starém Brně
Staré Brno se v neznámé době stalo burgem (později
dolním, resp. starším brněnským burgem), tedy uzavřenou
neopevněnou osadou při hradě bez vlastního právního
zřízení. Tržní funkce starobrněnského sídliště dokládá
nejpozději pro 2. polovinu 12. století listina
Vratislava II. (údajně 1073). Brno dosáhlo značné
hospodářské rozvinutosti, neboť kromě naturální renty
(dobytek, obilí) se odtud platila i renta v penězích.
Pokud jde o topografii raně středověkého Brna, bezpečně
doloženou dominantou je zatím pouze románská rotunda
Panny Marie v severní části nynějšího Mendlova náměstí.
Oba další starobrněnské kostely - sv. Oldřicha a Prokopa
a sv. Václava- nejsou zatím pro rané středověké období
doloženy. Základní komunikační osnova Starého Brna se
pravděpodobně
v hlavních rysech dochovala dodnes.
Klíčovým komunikačním bodem byl brod přes řeku Svratku
mezi nynější Křížovou a Vídeňskou ulicí, jeho poloha
byla v dávné minulosti zvolena s ohledem na mimořádně
příznivé podmínky pro přechod řeky. Je to totiž jediné
místo v širokém okolí, kde přechod neztěžovaly na jedné
straně příkré srázy a na druhé straně ani široká
zamokřená niva.
Brněnskou kotlinu křížem krážem protínaly obchodní
stezky. Ty nejdůležitější přicházely z Uher a alpských
zemí od Mikulova přibližně trasou dnešní ulice Vídeňské,
ale také od Měnína, Pohořelic, Znojma a Jihlavy, nebo
podél Svratky od Tišnova, hradu Veveří, tedy od
Žabovřesk, či Komína, případně Svitav (a tudíž Řečkovic
a Králova Pole), aby se tu kdesi potkaly, přátelsky
pozdravily a potom zase pokračovaly dál svými různými
směry.
Starý brod byl někde v blízkosti dnešního
starobrněnského Kamenného mostu, ale byl mnohem níže a
hlouběji položený, než je regulovaná řeka pod mostem
dnes, takže se se vší pravděpodobností k němu sjíždělo
z
obou stran z mírného svahu. Byl totiž součástí
přirozeného říčního koryta, které si Svratka podle svého
vyryla hluboké a také značně pokroucené, nebo-li
meandrovité.
Povozy obchodníků, jež po oněch cestách putovaly,
přijížděly proto k tomuto říčnímu brodu velice opatrně.
Důležité pro ně bylo, aby nájezdné svahy nebyly příliš
rozbahněné a rozježděné a aby stav vody v řece
nepřevyšoval možnosti náprav vozů a výšku nohou tažných
zvířat. Nejednou se totiž stávalo, že po prudkých
deštích nebo po záplavách se hladina řeky Svratky zvedla
natolik, že její silný proud se stal pro všechny okolo
životu nebezpečným. Pak ovšem nezbývalo, než vyčkat
opadnutí vody aspoň do té míry, než by bylo možno brod
bezpečně projít třeba i s pomocným podložením dřevy,
tedy jakýmisi hatěmi. Převážené zboží za to vždycky
stálo. Opad vody mohl trvat i několik dnů a tak naši
předkové potřebovali po tu dobu jakous takous střechu
nad hlavou (zvlášť, když deště neustávaly), také něco
dobrého na zub a později - tedy zvlášť v oné době
Velkomoravské říše
i místo, kde bylo možno se v usebrání mysli pomodlit ke
svému Bohu. A právě u onoho svrateckého brodu se možná
tehdy začalo rodit dnešní město Brno.
Kontinuální osídlení existovalo na obou březích Svratky.
V levobřežní části bylo osídlení v 9.-12. století
archeologicky doloženo v prostoru Václavské a Křížové
ulice, dále v prostoru někdejší rotundy na místě
pozdějšího starobrněnského kláštera cisterciaček na
Mendlově náměstí. Nejnovější archeologické výzkumy
poskytly více poznatků také o raně středověkém osídlení
jižní části starobrněnské aglomerace na pravém břehu
Svratky, vázané na vidlicí starobylých cest sbíhajících
se ke brodu, kterou alespoň později střežil zaniklý
kostel sv. Václava. Odtud byly dosud známy středo- a
mladohradištní nálezy z nároží Vojtovy a Grmelovy ulice
a středohradištní nálezy
z blíže neurčeného místa Polní
ulice a nálezy hrobů aj. z Vídeňské ulice. Funkce trhové
osady se průběhem staletí proměňovala od prosté
kooperace se zemědělským zázemím (Staré Brno mělo na
nejstarší pečeti dvě zkřížené motyky) přes funkci
předměstí, když se těžiště města v první polovině 13.
století převalilo přes petrský vrch na druhou stranu, a
další podpůrné funkce až k mnohostrannému poslání
součásti velkého města.
|
|
|
Petrský pahorek na
jihozápadě a jihu vyrůstá skalnatými srázy z bažinaté
nivy a poměrně strmě se zvedá i od východu a severu. Na
severozápadě, od sedla, které jej spojuje s masívem
Špilberku, je stoupání nejmírnější. Vyvýšená poloha
spolu s nevelkou, a tedy dobře hájitelnou plochou
ostrožny, předurčovala Petrov k fortifikačnímu využití
(zbudování opevnění). Osídlen byl ostatně již v pozdní
době kamenné a zvláště ve starší a mladší době bronzové.
Od poloviny 11. do poloviny 13. století zde stával hrad
brněnských údělných knížat a moravských markrabat.
Uprostřed hradu byl koncem 12. století vystavěn chrám
sv. Petra . Písemně je předchůdce tohoto kostela doložen
až roku 1223.
Mnohem větší a vyšší Špilberk byl pro raně středověké
poměry hůře využitelný a jeho úloha začala až ve 13.
století.
Proces osídlování nové lokality začal asi krátce před
rokem 1200. Vznik nové trhové osady je doložen v
písemnosti z roku 1231. Je zde uvedena jako (mladší,
horní) brněnský burgus.
Na přelomu 12. a 13. století zesílil příliv cizích
kolonistů, usazujících se na majetcích klášterních
statků (třebíčských benediktinů, velehradských
cisterciáků a zábrdovických premonstrátů: Komárov,
Rybník, Cacovice, Staré Brno, Zábrdovice, Maloměřice,
Kohoutovice, Bohunice), povolávaných a podporovaných i
markrabětem Vladislavem Jindřichem. Noví příchozí s
sebou nepochybně přinesli znalost vyspělejšího právního
prostředí,
jehož základní prvky jistě tvořilo nižší
soudnictví, osobní svoboda ve smyslu volného pohybu a
vykonávání povolání či disponování majetkem i
elementární samospráva.
Velmi aktuální se stala potřeba vzniku nového sídliště.
Imunita cizích kolonistů logicky směřovala k lokaci
samostatného sídliště, nikoli k infiltraci a dílčímu
rozšíření sídlišť starších, existujících na jiném
právním základě. Staré Brno jako dosud dominantní
urbanistický útvar ostatně podstatnější nárůst osídlení
neumožňovalo jednak samo o sobě, neboť volné zde byly
již především jen zamokřené plochy svratecké nivy či
strmá úbočí nebo obranně nevýhodné pravobřeží. Tyto
důvody ostatně již dříve podmínily i vznik nového
(českého) sídliště v jižní části pozdějšího středověkého
města. Pozornost se proto znovu upřela do prostoru pod
východním úbočím Špilberku,
do severního sousedství
českého osídlení z 2. poloviny 12. století
severovýchodně a východně pod Petrovem. Výhodou nového
místa byl nezamokřený a přitom jen mírně svažitý terén,
neohrožovaný na rozdíl od Starého Brna povodněmi a
přitom protékaný menším potokem, ústícím od západu do Ponávky, který spolu
s poměrně příznivou výškou hladiny
podzemní vody zajišťoval dostatek vody. Bezprostřední
ohrožení zde v případě vojenských akcí představovala
pouze vyvýšenina Špilberku. Nové osídlení vytvořilo
samostatný sídelní celek, oddělený od staršího českého
osídlení v jeho jižním sousedství (zahrnujícího zřejmě
též předlokační židovskou osadu) rovněž utvářením
terénu. Obecně sice ležela úroveň terénu jen přibližně 1
m pod úrovní dnešní, ale členění bylo přesto poněkud
dramatičtější. Nejvýraznější prvek představovala
úžlabina Městského potoka. Mezi Veselou a Besední ulicí
ležel terén téměř o 5 m níže než dnes. V horní části
Kobližné ulice byla před vznikem města úroveň terénu o
1-1,8 m níže než dnes, v dolní části této ulice však až
o 4 a více metrů. Další výrazné rozdíly lze doložit v
linii pozdějších středověkých hradeb. Zejména na jižní a
jihovýchodní straně města došlo později k povýšení i
přes 2 m a ojediněle až o 3-5 m. Zvyšování terénu od
13.-14. století nejčastěji souviselo s hloubením
podzemních prostor.
Půdorysným základem nové, pravděpodobně trhové vsi se
stalo vidlicovité prostranství budoucího Dolního trhu
(náměstí Svobody), jehož hlavní podélná osa je
orientována přibližně od jihu k severu. Tvar tržiště byl
nepochybně podmíněn průběhem komunikací. Jako základ se
jeví nynější Masarykova ulice přicházející od jihu.
Cesta od jihu do prostoru nového osídlení mírně stoupala
a právě v místech, kde protínala zmíněnou šíji, se z
hlavní trasy směřující k severu až severovýchodu
(Rýnská, nyní Běhounská ulice), která byla hlavní
spojnicí Brna s Čechami (Trstěnická stezka), odpojovala
místní spojka k severozápadu (Veselá, nyní Česká ulice)
do údolí Svratky k nově založenému Veveřímu hradu,
pokračující snad do Tišnova. Kolem Rýnské (Běhounské)
ulice bylo usazeno obyvatelstvo německé (Němci většinou
z rakouského Podunají a zřejmě i Flandrové od dolního
Rýna) s kostelem sv. Jakuba. Kolem Dolního trhu a Veselé
ulice, (dnes Česká) se soustřeďovalo zejména v souhrnu
méně početné románské obyvatelstvo (Valoni?), kterému
sloužil filiální kostel sv. Mikuláše uprostřed tržiště,
doložený roku 1231. Někdy před rokem 1238 brněnský
měšťan Rudger a jeho paní Hodava koupili pozemky v dolní
části Pekařské ulice na nichž založili špitál pro chudé
a pocestné.Později patřil ke špitálu i nevelký hřbitov a
oratoř. To vše schválil a potvrdil listinou z 27. srpna
1238 olomoucký biskup Robert, který také celý areál
vysvětil a podpořil.
V okolí Brna již prokazatelně existovalo větší množství
vsí: Maloměřice, později zaniklé Štýřice a Rybník - mezi
Horními Heršpicemi a Starým Brnem, Cacovice - dnes mlýn
severně od Husovic a zaniklé Výprachtice u Líšně
(všechny čtyři uvedeny k roku 1104 ve falzu z 12.
století), dále Modřice (kolem 1135, s románským
kostelem), Křídlovice (či jejich raně středověký
předchůdce), Tuřany (1208, 1237, pravděpodobně s
románským kostelem), Kohoutovice a Židenice (1210, ve
falzu z II století), Brněnské Ivanovice (1220), Cejl (po
1228), Obřany (1234, s románským kostelem). Existovala
zřejmě i řada vsí, jejichž písemné doklady jsou poněkud
mladší: Žebětín (1235), Bohunice, Bosonohy, Medlánky
(všechny tři 1237), Komín (1240), Královo Pole (1244),
Slatina (1247), případně další, písemně doložené až po
polovině 13. století.
Vyvrcholením právního přerodu Brna v královské město se
stalo rozsáhlé městské privilegium Václava I. z ledna
1243. Privilegium vzniklo na základě práv rakouských
měst Enže (1212) a Vídně (1221) a zajistilo Brnu
písemnou kodifikaci civilního práva a konečně i imunitu
vůči zeměpanským úředníkům, kteří dosud do života města
jistě výrazně zasahovali. Privilegium jednak zajišťovalo
starší svobody, především však udělovalo množství výsad
nových. Mluví se zde o měšťanech, kteří mají majetek
uvnitř obvodu městského, tj. uvnitř příkopu a zdi.
Znamená to, že město tehdy již bylo, alespoň zčásti
ohrazeno hradbami.
Ovál opevnění jednoznačně vymezil plochu města, do něhož
bylo začleněno sídliště cizích kolonistů, židovská osada
a podstatná část starého českého osídlení. Areál města
vytvořil nepravidelný ovál, protažený mírně k jihu,
neboť i ze strategických důvodů muselo město zahrnout i
petrskou ostrožnu. Víme přitom, že přinejmenším pro
jihovýchodní část dosavadního osídlení to znamenalo
značně razantní zásah, který část staršího sídliště
kolem kostela sv. Martina (Křenová) odsoudil do role
předměstí. V tomto období byly uvnitř města založeny tři
kláštery. Klášter dominikánů, minoritů a augustiniánek.
Středověké Brno v rámci hradeb bylo svou rozlohou 36,4
ha největším městem 13. století na Moravě.
Rozvoj židovské komunity probíhal v jihovýchodní části
města. Dosud není jasné, ve které vývojové etapě se zde
Židé usídlili. Téměř jistě se však podařilo potvrdit, že
vzestup židovského osídlení řádově od poloviny 13.
století probíhal i formou vykupování křesťanských areí.
Přemysl Otakar II. pak roku 1254 osvobodil brněnské židy
na rok od všech daní a služebností a roku 1268 upravil
vztahy mezi židy a křesťany v Brně, poskytl židům
ochranu a jejich správu svěřil židovskému rychtáři. Židé
měli v Brně samosprávnou komorní obec, která ve 14.
století zaujímala část hlavní severojižní tranzitní
cesty od Židovské brány (dnešní Masarykova ulice). Ulice
se v tomto úseku nazývala Židovskou. Z ní kolmo
vycházela další ulice (dnešní Františkánská až po tzv.
Římské náměstí), kde též později stála synagoga.
|
|
|
Stavba zeměpanského
hradu na kopci Špilberku, západně nad městem je prvně
doložena až roku 1278, kdy se zde konal sněm stavů
Českého království, jeho výstavba však začala v
ranějším období vlády Přemysla Otakara II. Hrad byl
dokončen nepochybně nejpozději v 1. polovině 70.let.
Nový královský hrad měl vedle správní funkce především
strategický význam, znemožňoval využití tohoto kopce
nepřáteli k útoku na město. Lokalita Špilberku byla v
této době v rámci Brna současně jedinou možností pro
umístění hradu jako takového, neboť lépe hájitelná
poloha
v širokém okolí neexistovala. Pro bezpečnost
města mělo zajištění této polohy životní význam.
Nejstarší částí hradu byla mohutná válcová obytná věž na
ohroženější západní straně, po jejíž straně existovala
brána, do níž ústila jediná přístupová cesta z města, od
Veselé brány. Západní část obvodové hradby byla stavěna
ještě románskou technikou (velké kamenné kvádry kladené
do vrstev). Teprve ve druhé stavební etapě byl před věží
vylámán ve skále příkop, západní brána byla zrušena a
cesta pak celý hrad obcházela po severní straně, kde
ústila přes nový příčný příkop do mladšího východního
hradního paláce s bránou a sousední mohutnou hranolovou
věží a s krátkými kolmými křídly. Tato část hradu
vznikala pravděpodobně v 60.-70. letech 13. století. Od
východní brány byla potom vyvedena i kratší strmá cesta
k městu. Obvod hradu, pravděpodobně souvisle obestavěný
(obvodová zástavba severní a západní strany byla
archeologicky prokázána), zajišťovala 2,5 m silná
plášťová zeď. Hrad obdélné podunajské dispozice
o
rozměrech 90 krát 55 m zaujal prakticky celé temeno
Špilberku.
V první polovině 13. století docházelo v zástavbě města
postupně k restrukturalizaci zástavby jednotlivých
bloků, především v jižní části města. Zde byly
charakteristickým prvkem výrobní objekty, které byly
obvykle zahlubovány pod povrch, zvláště pokud šlo o
objekty s topeništi - chlebové pece, zařízení pro
kovářskou výrobu a jiné.
Často byly umístěny v uliční
čáře. V jižní části města také zřejmě déle přežívala
keramika hradištní tradice. Novým prvkem se ve 13.
století stávaly i fekální a odpadní jímky, doložen je i
vznik první komunikační vrstvy, zjištěné na Masarykově
třídě i na dalších komunikacích. Celkově lze nejstarší
zástavbu města charakterizovat jako převážně dřevohliněnou s výrazným podílem zahloubených, často i
neobytných objektů.
Po celé 13. a značnou část 14. století si dřevohliněná
zástavba udržovala v Brně dominantní postavení. Vedle
spíše provizornějších obytných zemnic šlo často o
sklepní prostory domů, které byly přízemní či dokonce
jednopatrové. Zahloubení sklepů bylo nejčastěji 2-3 m,
značně rozdílné byly jejich rozměry -od cca 4 x 4 m až
po velké prostory
o délce stran přes 10 m. Sklepy měly obvykle šikmé
stěny, výjimečně též stupňovité.
V Brně se již v 1. třetině 13. století vyskytovaly i
pozdně románské zděné domy jednoduchého půdorysu.
Zřejmě nejhonosnějším domem tohoto typu těsně před
polovinou 13. století byla rychta, dodnes téměř v
úplnosti zachovaná v areálu Staré radnice. Tvořil ji
mohutný nepodsklepený patrový dům o dvou okenních osách,
s hranolovou věží v severovýchodním nároží. Komunikace
do patra byla přiložena ke dvorní zdi a byla zřejmě
vysazena na
krakorcích.
Dům, postavený z lomového kamene, datuje zejména profil
původního kamenného portálu s drápkem, již do
40. let 13. století, takže v jeho tvarosloví lze
spatřovat první proniknutí raně gotických slohových
prvků do Brna.
Jako stavební materiál zděných staveb ve 13. století se
vedle kamene (nejčastěji krinoidového vápence ze
Stránské skály) uplatňovaly nízké cihly o síle cca 5 cm,
které souvisejí s podunajským původem kolonistů.
Totéž platí o plochých střešních taškách. Teprve během 14.
století převládly vyšší cihly (tzv. buchty) o síle
cca 9
cm, typické pro brněnskou monumentální výstavbu. V té
době též jako střešní krytina začaly převažovat
prejzy.
Proměny nejstarší městské zástavby vyvolávaly kromě
obecného civilizačního pokroku i násilné zásahy.
V
případě Brna to byl (vedle požáru roku 1237) požár roku
1279, když vojáci Rudolfa Habsburského pronikli k Brnu,
kde spálili klášter augustiniánek. Z hlediska dynamiky
vývoje zástavby města nelze opomenout ani krátce nato
následující katastrofy. Dlouhá zima roku 1280/1281
způsobila katastrofální neúrodu, takže v zimě 1281/1282
zemřelo tolik lidí, že museli být pochováváni do
hromadných jam. Roku 1282 bylo město postiženo morem. V
době Václava II. k měšťanským domům v Brně patřily
pozemky - zahrady ve městě a rozsáhlá pole, vinice a
sady mimo město. Vinice přetrvávaly jednak z předlokační
doby, jednak vznikaly nově. Před hradbami měli měšťané
své dvory a lány, na kterých pracovali buď sami, nebo
měli rolníky, zahradníky či rybáře na úrok. Připomínají
se také lázně a četné mlýny a valcha na řekách Svratce i
Svitavě. Ve městě se měšťané živili řemeslem a obchodem.
Připomínají se hrnčíři, pasíři, řezníci, mlynáři,
valcháři, sladovníci a kameníci.
Brněnské hradby byly budovány již ve 30. letech 13.
století (písemně doloženy v letech 1243 a 1247). Roku
1293 král Václav II. daroval městu clo na mostech v Brně
na opravu městských zdí a příkopů. Do této doby lze
datovat dodnes zachované fragmenty městských hradeb,
postavených z lomového nevrstveného zdiva s litým jádrem
v šířce 1,6-2,2 m. Původní výšku vnitřní hradby nelze
určit, na parcele domu Husova 10 se však dochovala až do
výše
10 metrů. Snad již ve 13. století začala i stavba
parkánové hradby (ochranná zeď probíhající 7-11 metrů
před vnitřní hradbou).
Nepochybně současně s vlastními hradbami bylo postaveno
i pět městských bran, které jsou vesměs doloženy už v 1.
polovině 14. století.
/viz mapka/
Brněnská brána v prostoru Šilingrova náměstí, (Porta
Brunensis; od Jihlavy, Znojma, Mikulova, Starého Brna,
Pekařské ulice)1286 byla opravována, terén zde byl
původně asi o 2,6 m výše položen než dnes. Stará
Měnínská brána (Porta Menesensis 1293; ze Zábrdovic a
Cejlu), Židovská brána (Porta ludeorum; od Olomouce,
Měnína, Křenové) na konci nynější Masarykovy ulice roku
1328 (pouze touto branou mohli do města a Židovské
čtvrti vcházet židé a zde se též vybíralo židovské
mýto), Běhounská (Rýnská) brána (Porta Cursorum; od
Prahy, Slezska, Černé Hory, Králova Pole, Velké Nové
Ulice) u severního zlomu stejnojmenné ulice roku 1336,
Veselá brána (Porta
Letorum; od Tišnova a Veveřího hradu, Hartlůvky, resp.
Malé Nové Ulice) na souběhu nynější Veselé a České ulice
roku 1340. Na rozdíl od obvyklé praxe byly brněnské
brány nazvány podle městských čtvrtí, do nichž se jimi
vcházelo. Poloha raně středověkých bran je v půdorysu
města dodnes patrná podle souběhu dvojic ulic a později
se neměnila. Jedinou výjimkou je zřejmě v této
souvislosti již zmíněná Měnínská brána, ještě roku 1293
je snad doložena v domnělé původní poloze na souběhu
ulic Kobližné a U zahrady menších bratří (Jánská), ovšem
pouze při jednom ze dvou možných výkladů obsahu
předmětné listiny. Roku 1348 se však již na tomto místě
připomíná pouze městská branka (Portula Civitatis),
zatímco nová Měnínská brána stála o ulici jižněji (na
dnešním místě v Orlí ulici). Změnu (pokud k ní skutečně
došlo) vyvolal vodní režim Městského potoka, který tekl
Kobližnou ulicí a touto branou protékal. Přestože byla
část vody před vstupem do města (na severozápadě)
odváděna do hradebního příkopu, stávala se Kobližná
ulice pro rozbahnění či záplavy často nesjízdnou, neboť
do ní stékala i dešťová voda z větší části města a z
úbočí Špilberku (po vybudování městského vodovodu roku
1520, který odebíral vodu z pramenů pod Špilberkem,
zanikl zřejmě Městský potok jako pravidelný tok úplně).
Ke stavbě nové brány došlo patrně ve 30. letech 14.
století, v době, kdy novým, těžším čtyřkolovým vozům již
Kobližná ulice nemohla vyhovovat ani průjezdnou šířkou
(omezenou korytem potoka). Stará Měnínská brána (Branka)
nadále sloužila dopravě již jen za příznivých podmínek. |
|
|
Katedrála svatého
Petra a Pavla
(Petrov)
Ve 2. čtvrtině 15.
století byla zahájena rozsáhlá pozdně gotická přestavba
či spíše znovuvýstavba kostela sv. Petra na Petrově,
která navázala na nedokončenou výstavbu z předhusitské
doby. Pozdně gotický chrám obklopil starší kostel.
Stavba věže probíhala v první polovině 16. století a
její výška přesáhla jen nepatrně úroveň korunní římsy
lodi. Kostel byl několikrát vážně poškozen, především v
době třicetileté války. Interiér chrámu byl během 18.
století poměrně silně barokizován, což se projevilo
především na bočních oltářích, na přestavbě hlavního a
také na odstranění značné části gotických prvků z
interiéru. Později došlo k novogotizující rekonstrukci
presbytáře kaple Panny Marie a také sakristie. Podoba
dnešního hlavního oltáře pochází z konce 19. století,
když byl „původní“ barokní nahrazen dnešním 11 m vysokým
pseudogotickým dřevěným oltářem od vídeňského řezbáře
Josefa Leimera z roku 1891, který znázorňuje ukřižování
Krista, na jehož spodní části je vyobrazeno všech
dvanáct apoštolů. Dnešní podoba Petrova vznikla v roce
1905, přistavěním dvou věží, které jsou vysoké 84 metrů
.
*****
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie (Mendlovo nám.)
Česká a polská královna, vdova po českých králích
Václavu II. a Rudolfu Habsburském - Eliška Rejčka
založila na Starém Brně roku 1323 ženský klášter
cisterciácké řehole. Klášter byl v rámci oblasti
Pekařské ulice a Starého Brna zdaleka nejnáročnějším
architektonickým celkem. Kvadratura, situovaná při
severní straně klášterního kostela, byla zčásti
dokončena již roku 1325, presbytář kostela roku 1333,
výstavba celého areálu však vyplnila celou 2. a 3.
čtvrtinu 14. století. Klenební konzoly ambitu patří k
nejzajímavějším projevům naší architektonické skulptury
1. poloviny 14. století. Součástí kláštera je gotický
kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož půdorys je ve
tvaru kříže. Byl vystavěn původně v gotickém slohu z
neomítnutých cihel na místě, kde již od 10. století stál
románský kostelík Panny Marie. V roce 1335 Eliška Rejčka
zemřela a byla pochována v kněžišti svého ještě ne zcela
dokončeného kostela před stupněmi oltáře, kde odpočívá
dodnes. Její hrob je označen unciálním písmenem E na
jedné z dlaždic na průsečíku kněžiště a menší příčné
lodi.
*****
Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty (Minoritská
ul.)
Minoritský řád přišel do Brna někdy mezi lety 1227 a
1239. Společně se vznikem klášterního provizoria byl
postaven i provizorní kostelík svatého Jana Křtitele,
jehož pozůstatky byly údajně nalezeny při stavebních
pracích v roce 1722. V polovině 13. století vznikl
definitivní chrám, který byl roku 1257 vysvěcen
olomouckým biskupem. Po klášterní novostavbě a opravách
kostela existoval na začátku 14. století minoritský
chrám, jenž je v obvodových zdech zachován dodnes. K
výrazným úpravám došlo v první polovině 18. století, v
sousedství kostela byla postavena loretánská kaple,
konvent byl rozšířen a klášterní kostel byl zbarokizován
ve dvou etapách Mořicem Grimmem. Nejprve byl v roce 1722
upraven presbytář, který obdržel novou klenbu a nová
okna, následně v letech 1729–1733 byla přestavěna hlavní
loď. Grimm nechal strhnout sloupy trojlodí (chrám je
nyní jednolodní) a původní klenbu, kterou nechal
nahradit novou barokní, zesílil obvodové zdi, prodloužil
loď o jedno pole a vystavěl nové průčelí v duchu
dynamického baroka. V této podobě existuje kostel
svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty dodnes.
*****
Kostel svatého Jakuba Staršího (Jakubské nám.)
První zmínky o kostele pochází z roku1228 z listin
Přemysla Otakara II., kterými 7. listopadu potvrdil
farnosti všechna práva a 6. prosince potvrdil patronát
cisterciačkám z oslavanského kláštera v čele s abatyší
Heilwidou.
V této době sloužil výhradně pro potřeby
německých, flanderských a valonských kolonistů. Z
archeologických nálezů vyplývá, že někdy na konci 13. až
začátku 14. století byl románský kostel nahrazen
vrcholně gotickou stavbou o přibližně stejných
rozměrech, jako je kostel stávající. Ta byla ale téměř
bezezbytku odstraněna a nahrazena stavbou současnou.
Během třicetileté války nebyl kostel nijak výrazně
poškozen a nevznikla tedy nutnost kostel přestavovat.
Byla pouze Švédy prostřílena měděná střecha lodi a věže.
Dodneška tak převážně zůstala zachována jeho pozdně
gotická podoba. Je zde pochován slavný obránce města
proti švédskému obléhání, maršál Louis Raduit de Souches.
*****
Kostel svatého Michaela archanděla (Dominikánské
nám.)
Jeho základ byl položen již ve 13. století. Kolem roku
1228 daroval moravský markrabě Přemysl kostelík svatého
Michala s jeho okolím řádu dominikánů pro zbudování
kláštera. Dějiny kostela jsou tak následující staletí
spojeny
s dominikánským klášterem, v jehož prostorách
mimo jiné také zasedal moravský zemský sněm. Kostel také
sloužil během zasedání moravských stavů a stal se tak
moravským zemským chrámem. Během obléhání Brna v roce
1645 švédskými vojsky byl zničen. Nynější barokní podobu
mu dal v druhé polovině 17. století brněnský stavitel
Jan Křtitel Erna. V roce1728 byla na štít kostela
umístěna monumentární socha archanděla Michaela, která
vizuálně zvyšovala průčelí kostela. Na konci 20. století
byla sňata, zrestaurována a po letech hledání vhodného
prostoru umístěna do atria brněnského Justičního areálu.
*****
Kostel Nanebevzetí
Panny Marie (Jezuitská ul.)
Na místě dnešního kostela původně stával románský
kostelík zasvěcený Matce Boží. V polovině 13. století
byl nahrazen chrámem v gotickém slohu.
Po převzetí kláštera augustiniánek jezuity zde v letech
1598–1602 vyrostl zcela nový chrám v manýristickém
stylu.
Počátkem 17. století vznikla v kostele krypta rodu
Ditrichštejnů. V šedesátých letech téhož století nastala
další přestavba kostela řízená Janem Křtitelem Ernou,
Mořic Grimm pak v roce 1732 navýšil kostelní věž.
Následkem druhé světové války byl kostel značně
poškozen, po skončení války byl však zrekonstruován.
Po
pádu komunistického režimu se kostel vrátil pod správu
jezuitů.
*****
Kostel svaté Máří Magdalény (Masarykova ul.)
Dnešní kostel byl ještě v první pol. 15. stol.
synagogou, ale poté, co král Ladislav Pohrobek vykázal z
několika moravských měst židovské obyvatelstvo a brněnská
židovská čtvrť byla násilně obsazena,
byla synagoga, situovaná v blízkosti tzv. Židovské
brány, následně přeměněna v kostel sv. Máří Magdalény.
Pravděpodobně podle projektu Ondřeje Erny byl kostel po
roce 1660 od základů přestavěn františkány od svatého
Bernarda. Zařízení dodal sochař Antonín Riga. Kostelní
věž byla přistavěna roku 1746. Ve druhé polovině 18.
století byl interiér dovybaven dílnou Ondřeje Schweigla
a Jakuba Scherze. Na oltáře byly pořízeny obrazy Josefa
Sterna a Josefa T. Rottera a Františka A. Palka.
Dnešní střízlivá podoba kostela pochází z doby po
požáru, tedy z roku 1852, kdy věž dostala novorománský
nádech a průčelí kostela bylo celkově zjednodušeno. Do
nik na západní fasádě byly postaveny sochy sv. Mikuláše
a sv. Martina od O. Schweigla, které do roku 1869
zdobily kostel sv. Mikuláše, který do svého zboření stál
na náměstí Svobody.
*****
Kostel svatého Václava
Kostel svatého Václava stál v severovýchodním rohu
křižovatky dnešních ulic Vídeňské a Vojtovy. Poprvé je
doložen v roce 1303, někdy se ale předpokládá starší
původ. Roku 1314 se stal farním kostelem pro Staré Brno,
v roce 1397 byla zdejší fara připojena ke starobrněnskému klášteru cisterciaček. Chrám měl
pětiboký presbytář, obdélnou loď a pravděpodobně později
přistavěnou věž, kolem se rozprostíral hřbitov. Jako
farní kostel sloužil do roku 1783, kdy byl zrušen. O
sedm let později se z něj stalo vojenské skladiště a
roku 1794 byl zbořen. Hřbitov byl zrušen až roku 1883.
*****
Kostel sv. Mikuláše
Původně románský kostel z dvacátých let 13. století se
nacházel přímo na dnešním náměstí Svobody. Původně byl
postaven pro románsky hovořící obyvatele Brna, již od
počátku byl filiální k nedalekému kostelu svatého
Jakuba. Koncem 16. století byla k chrámu přistavěna věž,
při obléhání Brna Švédy v polovině 17. století kostel
sloužil kapucínům jako hospic. Ve druhé polovině 18.
století byl kostel zbarokizován na návrh Františka
Antonína Grimma. Od konce 18. století však sloužil jako
skladiště, než byl roku 1870 zbořen.
***** |
|
|
Na území kláštera
řádu cisterciaček (v západní části hospodářského dvoru
při svrateckém náhonu) byl již
ve 14. století v provozu
pivovar. Na práci v něm měl řád pochopitelně „své lidi"
a také i vlastní hospodu, kde vyráběné pivo šlo dobře na
odbyt. I tento pivovar doplatil na válečná léta 15. a
17. století, a byl z velké části poničen, ale vždy se
znovu postavil na nohy, aby přinášel do hospodaření Rejččina kláštera nemalé finance.
Jenže po zrušení kláštera císařem Josefem II. v roce
1782 a poté, co se do uvolněného areálu nastěhovali
augustiniáni od sv. Tomáše, došlo ke změnám. Pivovar
převzala tehdejší vrchnost, tedy náboženský fond, který
ho v roce 1825 spolu se starobrněnským panstvím prodal
rytíři Františku Heintlovi. Když se poté stal majitelem
starobrněnského vrchnostenského dvora kníže Eduard
Schönburg-Hartenstein, pivovar dostal nájemce a osud
tehdejšího už samostatného starobrněnského pivovaru se
začal odvíjet mnohem rychleji. V roce 1872 přistavěla
firma Mandel a Hájek, (noví to majitelé), další budovu
na začátku Hlinek a pivovar začal užívat název „Starobrněnský".
Od tohoto okamžiku se začínala psát známá historie
pivovaru na Mendlově náměstí. Názvem produktů „Starobrno"
zůstal tento pivovar věrný Starému Brnu, kde jsou jeho
kořeny a kde dodnes tvoří jednu z dominant Mendlova
náměstí.
Výše zmiňovaná
hospoda, byla tedy nejstarším hostincem v Brně. První
písemná zmínka o hostinci je z roku 1243, kdy král
Václav I. udělil Brnu mílové právo, což znamenalo, že do
jedné míle od města nesměl existoval žádný hostinec.
Výslovně stanovenou výjimkou byl právě zájezdní hostinec
„U modrého lva“, poskytující pocestným, kteří po
starodávné obchodní stezce cestovali do Brna a kteří se
museli přebrodit přes nedalekou Svratku, nutný
odpočinek. Krčma patřila od roku 1323 po staletí
starobrěnskému klášteru cisterciaček, který ji
pronajímal svým úředníkům, kterým udělili právo – pivo
vařiti, slad připravovati, víno nalévati i všeliká vína
cizí do Brna přivážená, rakouská, vlašská i uherská.
Později se hostinci začalo říkat „Pierhaus“ (z německého
Bierhaus, pivnice). V roce 1612 abatyše Anna Tasovická z
Tasova přikoupila sousední rohový dům, do něhož klášter
přenesl své právo výčepní. Po zrušení kláštera v roce
1782 pak postupně během 18. a 19. století hostinec asi
osmkrát změnil majitele. Značně opotřebovaný dům byl
zbořen v roce 1934. Připomíná ho mozaika na domě č. 2 v
Křídlovické ulici, kterou vytvořil brněnský malíř a
sochař Milan Klvaňa.
|
|
|
V polovině 14.
století zasáhla Brno morová epidemie. Aby se z této
pohromy Brno rychle zotavilo, stanovil roku 1351
markrabě Jan Jindřich , aby všichni, kdo se v Brně
usadí, byli po 4 roky od příštího sv. Jiří osvobozeni od
všech poplatků markraběcích i městských. Od 2. čtvrtiny
14. století ustal také dosavadní příliv nových, vesměs
německých kolonistů, naopak se díky povolení Jana
Lucemburského z roku 1325 zvyšoval přírůstek Čechů,
kteří dosídlovali město též po morových ranách. Podíl
Čechů v Brně kolem roku 1365 lze odhadnout asi na
třetinu. Hustota zastavění dosažená roku 1365 (14,8 domů
na hektar) řadila Brno mezi města s nejvyšší hustotou
zástavby v Českém státě (spolu s Českými Budějovicemi).
Roku 1365 bylo ve městě 519 budov: 510 městišť s domy
(145 v Brněnské čtvrti, 136 ve Veselé, 127 v
Rýnské-Běhounské, 100 v Měnínské - celkem 1139
poplatníků), dále 7 kramářských kotců, 1 lázeň a 1 dům
soukenických rámů. Mimoto zde bylo 51 masných krámů, 28
chlebných
lavic
na Dolním a Horním trhu. Masné krámy na
Dolním trhu stály ve dvou řadách poblíž Veselé (České)
ulice, pekařské krámy proti uličce ze středu náměstí ke
sv. Jakubu. Na Horním trhu byly masné lavice v horní
části náměstí a chlebné lavice stály pod nimi. Ve městě
se evidovalo i 5 sýpek.
Počet budov je samozřejmě nutno zvýšit o 62 šlečhtických
a církevních objektů a dále o 30 domů Židovské čtvrti,
které nepodléhaly městské jurisdikci. Židovská čtvrť se
na počtu domů města uvnitř hradeb podílela 5,7 % a na
rozloze 3,8 %. Roku 1365 lze počet obyvatel ve vnitřním
městě odhadnout na 5 100, pokud jde o lidi pod městskou
jurisdikcí. S dalšími přibližně 300 osobami v objektech
Šlechty a duchovenstva a 600-800 obyvateli Židovské
čtvrti dosahovalo vnitřní město asi 6 000-6 200
obyvatel.
V oblasti Pekařské ulice vznikla do 2. čtvrtiny 14.
století téměř souvislá zástavba klášterních a
charitativních ústavů, díky níž bylo i sousední Staré
Brno zapojeno do souvislé předměstské aglomerace. Oblast
Pekařské ulice se tedy výrazně lišila od ostatních částí
předměstského prstence, které měly výlučně výrobní
charakter. Pokud jde o archeologické doklady, osídlení
datované před polovinu 13. století bylo zatím zjištěno v
domě Pekařská 7.
V roce 1333 zrušil Jan Lucemburský dosud nucenou cestu
kupců z Rakous na Olomouc přes Měnín a převedl ji do
Brna, což mělo pro tržní funkci města zcela zásadní
význam. Povinný průjezd Brnem, v němž byl roku 1336
zřízen sklad zboží stejný jako ve Vídni, rozšířil Karel
IV. roku 1348 na všechny obchodníky z Rakous, Uher,
Polska i dalších zemí. Tím se nebývale zvýšil dosavadní
tržní význam Brna.
Brno se stalo nejvýznamnější tranzitní stanicí
mezinárodního obchodu na Moravě, srovnatelnou s Prahou.
Toto jeho postavení ovšem trvalo jen do husitských
válek. V této situaci ještě více vzrostla důležitost
starobrněnského přechodu přes řeku Svratku a Jan
Lucemburský proto Brnu nařídil provést stavbu nového
mostu na místě starého dřevěného. Není bezpečně známo,
zda již nyní došlo ke stavbě kamenného mostu, či zda byl
jen obnoven starší most dřevěný. Nový, již nepochybně
kamenný most, byl pak dostavěn roku 1372 a roku 1492 byl
nahrazen novým či opraven Hanušem Trachtem, brněnským
stavitelem a zednickým mistrem, jak o tom svědčí pamětní
deska
(v současnosti uložena v lapidáriu města Brna).
Protože Svratka se v tomto místě někdejšího brodu
rozlévala do značné šířky, byl starobrněnský most zván
Dlouhým (od roku 1991 se nazývá Kamenný most).
|
|
|
Brněnská mincovna existovala v domě Alramově a pak
Brumově na Dominikánském náměstí. Roku 1300 bylo veškeré
mincovnictví soustředěno do Kutné Hory, ale brněnská
mincovna v omezeném rozsahu pracovala i později. Ve 14.
století byla přemístěna do domu mincmistra Jakuba na
Dolní trh proti kostelu sv. Mikuláše. Nejpozději před
počátkem 15. století byla znovu přesunuta, a to na roh
Dominikánského náměstí a Mečové ulice. Smrtí markraběte
Jošta roku 1411 byla činnost mincovny patrně přerušena.
Za husitských válek činnost mincovny svépomocně obnovila
městská rada, což Ladislav Pohrobek roku 1457 dodatečně
povolil a umožnil městské radě používat jeho vlastní
mincovny. Koncem 15. století městská mincovna přestala
pracovat, mincovní dům daroval roku 1483 Matyáš Korvín
svému dvořanovi Janovi Doupovcovi z Čisté Studně, a
ražby byly v Brně obnoveny až roku 1619 a mincovna
pracovala asi do roku 1627. Ve 40. letech byla obnovena,
když byla do Brna přenesena olomoucká mincovna do
Jezuitské ulice č. 15. V roce 1648 odchodem posledního
mincmistra Konráda Richthausena brněnské mincování
definitivně skončilo. |
|
|
Charakter středověké
městské zástavby ovlivňoval i způsob získávání vody a
likvidace odpadků. Protože Městský potok zdrojem pitné
vody prakticky být nemohl a první vodovod byl vybudován
až roku 1416, byla voda získávána výhradně ze studní,
budovaných jednak v ulicích a na tržištích, především
ale ve vlastních domech, kde vyúsťovaly buď v přízemí,
nebo častěji ve sklepích. Tuhé odpadky a výkaly byly
zejména v počátcích existence města skladovány na
hnojištích ve dvorech, později byly zřizovány podzemní
jímky (žumpy), buď samostatné, nebo společné pro několik
domů, které byly po naplnění vyprazdňovány. Nedostatečná
izolace vrstvou jílu však nezabraňovala vsakování a
znečišťování studní. Splašky vytékaly z domů do
otevřených struh, vedených obvykle středem ulice.
Odtékaly do Městského potoka (ze severní poloviny
města), a do Svrateckého náhonu (z jižní poloviny
města). Tento stav v podstatě přetrval až do 2. poloviny
17. století .
Teprve od 40. let 14. století začalo vydlažďování
hlavních ulic a tržišť, dosud za deště téměř
neprůchodných pro bezedné bláto, které se muselo
vyvážet. V letech 1346-1376 panovník několikrát udělil městu
právo vybírat poplatky z projíždějících koní
za účelem financování dlažby. K roku 1346 je doloženo
dláždění „Ampla platea", dnešní Jezuitské ulice. Od roku
1416 se stavěl první brněnský vodovod, který odebíral
vodu ze Svratky nad Kamenným mlýnem, odkud byla vedena
kamenným potrubím o průměru 9 palců v délce 1200 sáhů k
čerpadlu u mlýna pod Puhlíkem a odtud čerpáno do
vodojemu na Puhlíku v mezihradbí a rozváděna zděným
kanálem do kašny na Horním trhu a zřejmě kamennými
rourami s olověnými přípojkami i do kašny na Dolním trhu
a také do městského pivovaru. Tento vodovod existoval až
do roku 1883.
Ve 2. čtvrtině 16. století se dále zvýšila civilizační
úroveň města vybudováním dalších dvou vodovodů. Roku
1520 povolil Ludvík Jagellonský svádět do města vodu z
pramenů na Cimplu (pahorek na nároží Údolní a Grohovy
ulice), kde se shromažďovala ve třech štolách se
studněmi a odtud byla vedena dřevěným potrubím do
vodojemu na Puhlíku (až koncem 17. století bylo potrubí
ke kašně na Rybném trhu nahrazeno pálenými glazovanými
rourami). Roku 1544 koupilo město od karteziánského
kláštera v Králově Poli tamní rybník Gassperk s prameny.
Voda zde byla jímána v pěti studních, z nichž byla
svedena dřevěným potrubím do sběrné nádrže a odtud
dvojím dřevěným potrubím kolem kláštera a dále v trase
staré cesty od Králova Pole do Lužánek, pak podzemním, z
cihel vyzděným kanálem na Velkou Novou Ulici (Lidická
ulice) a přes městský příkop k Běhounské bráně a na
Dolní trh (náměstí Svobody) do kašny. Přebytek vody
odtékal do hlavní stoky Městského potoka.
V roce 1454 vypověděl Ladislav Pohrobek židovské
obyvatelstvo z Brna, Olomouce, Uničova a Znojma. Učinil
tak na základě opakovaných stížností královskému dvoru
ze strany měšťanů, kteří byli v soustavných konfliktech
se židovskými obchodníky a peněžníky. Tak došlo ke
zrušení brněnské židovské čtvrti. Šlo o změnu spíše
majetkoprávního než urbanistického charakteru. Všechny
nemovitosti zabralo město Brno, na něž též přešly
dosavadní židovské daňové povinnosti vůči královské
komoře. Synagoga, která stála na jižní straně nynějšího
Římského náměstí, byla přeměněna v kostel sv. Maří
Magdalény.
V posledních desetiletích 16. století prožilo město,
které tehdy mělo asi 35 % českého obyvatelstva, několik
pohrom: roku 1585 velký požár, dne 29.6. 1590 a v květnu
1591 malé zemětřesení, roku 1593 velkou bouři, v letech
1584 a 1597 mor a roku 1598 záplavy Svratky jižně od
Brna a následky velké neúrody.
Roku 1593 byly na Měnínskou bránu dány hodiny. V roce
1602 město přenechalo mezihradbí mezi branami Brněnskou
a Židovskou kardinálovi z Dietrichštejna pro chov koní.
Měštané se v té době často bavili honbou jelenů v
městském příkopě u Dřevěné brány (Běhounská). Vnitřní
hradbu městského opevnění chránilo 43 věží,
parkánovou
zeď 12 věží. Kolem tohoto základního pásu obíhal příkop,
oproti středověkému stavu značně rozšířený a
prohloubený, z velké části napuštěný vodou. Zejména v
prostoru ostrožny Petrova, kde zavodnění nebylo možné,
jej posilovala ještě třetí hradba, sledující vnější
hranu příkopu. Před všemi pěti branami, a rovněž před
Brankou a proti Špilberku, se příkop rozšiřoval, a jako izolované
objekty v nich stály
barbakány
s věží na
čelní straně, takže vstup do města byl možný jedině po
překonání obvykle dvou padacích mostů a dvou či tří
věžovitých bran.
|
|
|
Po vypuknutí
války s Turky začala městská rada v říjnu 1593 opravovat
a opevňovat Špilberk. Byl opatřen děly a posádkou. Po
Bílé hoře vtáhl do Brna dne 1. 1. 1621 císařský generál
Buquoy, a plnomocný císařův komisař kardinál
Dietrichštejn, biskup olomoucký, zabavil Špilberk pro
císaře Ferdinanda III. Hrad pak začal sloužit také jako
trestnice (doloženo již roku 1549). Již v letech 1639 a
1640 byla nařízena robota z kraje brněnského na opevnění
Špilberku. Kláštery starobrněnský, svatoanenský,
jezuitský, svatotomášský v Brně, zábrdovický, tišnovský,
královopolský, svatopetrská kapitula, panství říčanské a
pozořické měly svážet dříví na Špilberk. Moravští
stavové povolili 14 500 zlatých na opravu Špilberka,
který měl jen čtyřicetičlennou posádku a byl tak
chatrný, že tam ani nemohla být ubytována posila 60
mužů, které poslal císař.
Dne 1. 9. 1643 přitáhlo k Brnu švédské vojsko pod
vedením generála Torstensona a rozložilo se na výšinách
u Slatiny, které se od té doby nazývají Švédské šance.
Přední oddíly téhož dne vydrancovaly jihovýchodní
předměstí. Brňané pak 4. září na rozkaz velitele města,
plukovníka Schönkircha, zapálili z obranných důvodů
zbytek předměstí „U mýta" a „v Jirchářích". Ve snaze
znemožnit Švédům využít poblíž hradeb jakoukoli oporu
zapálili dne 8. září i klášter františkánů pod Petrovem,
požár však zachvátil i klášter františkánek sv. Josefa
před Židovskou branou a také areál Petrova. Torstenson
přeložil tábor do Zábrdovic, ale útok na město
nepodnikl. Švédové obléhali Brno jen 8 dní a svedli jen
několik menších potyček s obránci města, neboť již 9.
září 1643 byli odvoláni na severní bojiště proti Dánům.
Na začátku roku 1645
Švédové po vítězné bitvě u Jankova (6. 3.) směřovali na
Vídeň, předtím však hodlali dobýt Brno, které by je
bývalo bylo mohlo ohrožovat zezadu. V březnu 1645, byl
francouzský kalvín plukovník Ludvík Raduit de Souches
jmenován vojenským velitelem města, jemuž byl podřízen
podplukovník Jiří Ogilvy ze Skotska jako velitel
Špilberku. Císař de Souchese zplnomocnil strhnout
všechny budovy včetně kostelů, které by obraně města
překážely. Do příchodu Švédů (4. 5. 1645) bylo díky
intenzívním pracím Brno připraveno na obranu. Městské
hradby byly opraveny, v mezihradbí na konci Jezuitské
ulice byla postavena pevná bašta, u městských bran
baterie pro děla. Staré příkopy kolem hradeb byly
prohloubeny, a tam, kde dosud chyběly (kolem sv. Tomáše)
byly vykopány nové, jeden a půl sáhu hluboké a pět sáhů
široké, za aktivní účasti jezuitů. Opraveno bylo i
předhradbí. Brněnskou obranu zajišťovalo celkem 1 476
mužů, švédské vojsko čítalo na 28 000 vojáků. Švédové
město neúspěšně obléhali a dobývali 16 týdnů, do 23. 8.
1645 (s hlavním úderem dne 15. 8.), čímž promeškali i
vhodný čas k útoku na Vídeň, což mělo pro další průběh
třicetileté války značný význam. Švédové před odchodem
zapálili kartouzské mlýny na Svitavském náhonu (Radlas),
špitál sv. Štěpána, sladovnu na Svitavském náhonu v
Mlýnské ulici, tomášské mlýny na soutoku Svitavského a
Svrateckého náhonu, Hazovy mlýny na Svrateckém náhonu
(v
prostoru nádraží) a panský mlýn Mondschein na Svrateckém
náhonu. Vypálili také Zábrdovice, Maloměřice a Židenice.
Při Pekařské Ulici zanikl i kostel Všech svatých.
Všechna předměstí byla spálena, pole a vinohrady
zpustošeny. Okolí města bylo rozbrázděno příkopy a
podkopy, jimiž se Švédové snažili přiblížit ke hradbám.
Škody po obléhání byly obrovské, a to i ve vnitřním
městě a na městském opevnění, které bylo na mnoha
místech porušeno. Na Petrově byly zničeny 3 kanovnické
domy a při největším švédském útoku (15. 8.) byly
poškozeny i ostatní domy na Petrově. Zničen byl i
vodovod, neboť obránci vytrhali olověné potrubí na
koule. Kostel a klášter augustiniánů byl téměř zničen,
velmi utrpěla i jezuitská kolej s kostelem. Poškozen byl
i Špilberk, zvláště ravellin (předhradbí), bastiony,
hradby a hradní kaple.
|
|
|
Ve 2. polovině 17.
století probíhala úprava prostorů ulic a tržišť, z nichž
již vesměs zmizely otevřené stoky. Byly vybudovány první
podpovrchové cihlové kanalizační stoky, od konce 18.
století s vyzděným dnem.
|
|
|
V 18. století
pokračoval růst počtu nových úředních objektů ve městě
na úkor domů měšťanských. Roku 1732 postavil stát v
Brněnské ulici bankovní dům, dále též bankovní celnici
(na prázdném místě vedle solného skladu) a dům pro
administraci tabáku (Dolní Veselá ulice). Roku 1739
postavil nejvyšší zemský komorník hrabě Leopold
Dietrichštejn vedle františkánského kláštera velký
palác, který pohltil několik domů. Další redukci městské
zástavby vyvolala stavba Starých kasáren se dvěma
nádvořími v letech 1726-1735 v Zadní Veselé ulici. Pro
zvětšenou vojenskou posádku byla v letech 1751-1753
rozšířena o Nová kasárna, což však bylo realizováno již
pouze na úkor vnitřní městské hradby. Roku 1740 byly v
Brně zřízeny císařské sklady na kupecké zboží, čímž se
městská váha na Velkém náměstí stala téměř zbytečnou.
Rybný trh byl roku 1754 přeložen do Měnínské ulice.
Podle nařízení gubernia z roku1765 byly ulice náležitě
čištěny (s využitím věznů).
Roku 1781 bylo ve městě
instalováno první veřejné osvětlení – 277 luceren
napájených lojem.
Zatímco středověké sklepy ještě v podstatě respektovaly
půdorysnou plochu domu, od 15. století a zejména v
baroku se rozšířilo hloubení dalších spodních pater
sklepů hornickým způsobem ve vrstvách spraše bez ohledu
na nadzemní situaci. Sklepy nyní zasahovaly nejen pod
dvory či sousední domy, ale i pod veřejný majetek, a
vytvářely rozvětvené podzemní soustavy. Tento proces se
výrazně projevil např. v Horní Brněnské (Starobrněnské)
či Orlí ulici a nejvíce pod Horním (Zelným) trhem, který
byl nejdůležitějším tržním prostorem města a zvýšenou
kapacitu podzemních prostor – skladů s lednicemi pro
uchovávání potravin, si při nemožnosti využití vlastních
nepříliš velkých domů pro tyto účely logicky vynucoval.
Sklepy tu často byly vybudovány ve dvou podzemních
úrovních nad sebou a s renesančními klenbami horních
sklepů.
|
|
|
Roku 1763 byla na
Velkou Novou Ulici přestěhována kladrubská manufaktura,
ke které později patřily budovy na Švábce, Křenové a
Velké Nové Ulici, barvírny na Křenové a valchy na
Radlasu a v Husovicích. Roku 1781 manufakturu získal
Johann Leopold Kafiller a za pomoci specialistů z ciziny
i domácích soukenických mistrů ji brzy proměnil ve velmi
prosperující podnik, v němž po několika letech pracovalo
120 stavů a více než 2000 lidí. Podnik ovšem počátkem
90. let zanikl v důsledku ztráty tureckých odbytišť,
zadlužení a konkurence nových manufaktur z 80. let. Roku
1764 byla na Velké Nové Ulici založena i Tabáková
pachtovní společnost. Roku 1780 vystavěl Wilhelm Mundi
první soukromou továrnu na sukno v Zábrdovicích. Brzy
vznikaly další, např: továrna na harasové stuhy,
barvírna a valcha na Křenové, továrna na fezy u
Petrohradské Ulice, na Velké Nové Ulici zřídili továrnu
na hedvábné stuhy a šátky. Protože ruční práce
vyžadovala velký počet dělníků, byla pro ně zakládána
nová předměstí. Od 70. let 18. století vzniklo po obvodu
města 13 nových sídlišť.
V letech 1774-1776 byla zřízena okružní silnice kolem
vnějšího brněnského pevnostního pásu od Nové Veselé
brány přes Příkop k Židovské bráně a dále v nové přímé
trase mezi Pekařskou a Křídlovickou ulicí na Staré Brno,
což umožnilo mj. tranzit přes Brno bez nutnosti zajíždět
do města.
|
|
|
Prvním z nových
josefinských brněnských předměstí se stala Kožená Ulice,
založená v 70. letech právě po jihovýchodním obvodu
okružní silnice. Toto předměstí tak bylo v jiné
struktuře obnoveno po předchozím zániku v polovině 17.
století. Rovněž již v 70. letech lze zaznamenat počátek
Jirchářů, založených při Svrateckém náhonu pod
Františkovem na bažinaté městské louce, zvané původně
Žabí louže. Roku 1780 byla podél nové vídeňské císařské
silnice za starobrněnským kostelem sv. Václava na pravé
straně Svratky založena Vídeňská Ulice. Později vyrostla
Silniční Ulice při nové okružní silnici, na území mezi
Svrateckým náhonem a Novosadským potokem. Mezi Švábkou a
Malou Novou Ulicí vzniklo malé osídlení nesoucí název
Augustiniánská Ulice.
Kuriózní sídelní útvar vznikl v letech 1785-1786 mezi
Malou a Velkou Novou Ulicí. Při Köffilerově manufaktuře
byl postaven uzavřený blok miniaturních obydlí v
několika řadách, který se pod pojmenováním Červená Ulice
stal první dělnickou kolonií v rakouské monarchii.
Také byly vysušeny rybníky za Lužánkami a Hutterův
rybník, a podél hráze roku 1788 vzniklo stejnojmenné
předměstí Hráze, záhy spojené s navazujícím Příkopem. V
rámci parcelace exjezuitského Karlova dvora vznikl roku
1788 i sousední Josefov, založený na ploše zrušené
okrasné jezuitské zahrady. V konečné podobě jej tvořily
čtyři ulice, (jejich některé dnešní části) Příkop,
Stará, Příční a Bratislavské ulice. Jako pokračování
Josefova vznikl roku 1799 Horní Cejl.
Již roku 1727 se
západně od Starého Brna vyvinula ulice Hlinky, která do
roku 1815 vytvořila jednostrannou drobnou zástavbu podél
úpatní cesty ke Kamennému mlýnu, zhruba až k dnešní
Lipové ulici.
Od počátku 19. století již nové předměstské celky
nevznikaly. Posledním novým předměstím se roku 1824
stala Olomoucká Ulice (dnešní Křenová ulice od Vlhké po
Koželužskou ulici). Většina nových předměstí sice
zůstávala v rámci mimobrněnských vrchnostenských celků,
roku 1785 však císař Josef II. zřídil pro udržování
pořádku v Brně c. k. policejní ředitelství, jemuž
podřídil město i předměstí. Císařovou snahou bylo
předměstí spojit s městem, proto novým úřadům a ústavům
dával pravomoc i na předměstích.
Díky dalšímu císařovu rozhodnutí se Brno v souvislosti
se zrušením jezuitského řádu v roce 1786 dočkalo i
prvního parku, když byl bývalý jezuitský Karlův dvůr s
nevelkou zahradou na konci Velké Nové Ulice předán městu
Brnu. Zahrada byla přejmenována na Augarten (Lužánky) a
stala se obdobou vídeňského parku Augarten. Dvůr byl
zbořen, nově byl postaven hostinec s tančírnou. Na
státní útraty byly na několikanásobně zvětšené ploše
jezuitské zahrady provedeny pod vedením zahradníka
Antona Bissingera rozsáhlé úpravy ve francouzském stylu.
V roce 1767 navštívil
W. A. Mozart se svým otcem a sestrou Brno. Ubytovali se
pravděpodobně v paláci hraběte Schrattenbacha.
Mladý Wolfgang koncertoval se svou sestrou Nannerl, 30.
prosince před zemským hejtmanem v Taverně (dnešní
divadlo Reduta).
Wolfgang i Nannerl koncertovali nejspíš na cembale.
Převor augustiniánů ze Šternberka Aurelia Augustina,
který patrně s Mozartovou rodinou přicestoval do Brna,
si do deníku mimo jiné poznamenal:
"...byl jsem přítomen koncertu v obecním domě, řečeném
Taverna, na kterém se jedenáctiletý chlapec ze Salcburku
se svou patnáctiletou sestrou předvedli k všeobecnému
údivu na cembale, doprovázeni jinými brněnskými
hudebníky na různé nástroje..."
Mladý hudebník prý nemohl vystát trubače (možná šlo spíše o
hornisty), kteří prý se nemohli shodnout ani na jednom
čistém tónu. |
|
|
Na
přelomu 18. a 19. století již bylo Brno významným
centrem vlnařské manufakturní výroby. Byly zde
manufaktury se zemskými privilegiemi, podniky na úpravu
suken (barvírny, apretovny, valchy, strojní přádelna,
postřihači sukna), soukeničtí mistři, faktoři, přadláci
a tkalci. Roku 1839 byla v brněnských předměstích
soustředěna třetina všech továren na výrobu sukna a
čtvrtina všech barvíren z celé Moravy a rakouské části
Slezska a hodnota v nich vyrobeného zboží dosahovala 43
% v rámci Moravy a Slezska a 22,2 % v bývalém Rakousku.
V té době pracovalo v brněnských textilních továrnách 24
parních strojů a přes 18 000 dělníků.
Roku 1849 bylo v
Brně 42 významnějších továren, z toho 24 soukenických, 5
přádelen, 1 továrna na plátno, 1 továrna na klobouky, 3
kovodělné továrny, 3 kožedělné továrny a 3 továrny
potravinářské (cukrovar, továrna na cikorku a na likéry.
Roku 1847 vznikl cukrovar na Olomoucké ulici. Rozvoj
textilního a potravinářského průmyslu vyvolal vznik
strojírenského průmyslu, jehož počátky se v Brně od
konce 18. století pojí s dílnami větších textilek. V
polovině 40. let 19. století byla největším
strojírenským závodem strojírna H. A. Luze, která byla
založena ve Šlapanicích roku 1814 a roku 1836 byla
přemístěna do Brna na Olomouckou ulici, do blízkosti
Svitavy (pozdější První brněnská strojírna). Strojírna
měla od počátku velký objem výroby (zejména parních
strojů), třebaže tehdy zaměstnávala jen 150 dělníků.
Pro stavební práce se do Brna dováželo primitivně pálené
vápno z vesnic severovýchodně a severozápadně od Brna.
Průmyslového charakteru však dosáhly již před polovinou
19. století brněnské cihelny(při Úvozu pod Žlutým
kopcem, poblíž Malé Nové Ulice pod Kraví horou a na
Velké Nové Ulici. Na samém počátku 19. století začalo v
Brně využíváni rosicko-oslavanského černého uhlí, zprvu
velmi nesmělé. Údajně jako první v Brně vytápěl svůj byt
uhlím rada André roku 1803. Roku 1813 bylo používání
uhlí nařízeno ve všech cihelnách v okruhu 1 míle (7420
m) od Brna. Ještě koncem 20. let však uhlí tvořilo jen
třetinu spotřebovaných paliv v Brně Poloviční podíl na
dovezeném palivu získalo uhlí roku 1841 a během 40.
letech začalo dřívím převažovat , což vedlo ke zhoršení
ekologické situace v celé aglomeraci.
Rozvoj průmyslu v
předměstí měl přímý dopad na nárůst obyvatelstva. Horní
Cejl, Dolní Cejl, Kožená Ulice, Náhon vykázaly za 1.
čtvrtinu 19. století zdvojnásobení populace. Velká Nová
Ulice, Malá Nová Ulice, Pekařská Ulice, Zábrdovice a
Staré Brno vzrostly o třetinu. Nová předměstí však až do
80. let 19. století dále téměř nerostla, takže zvláště
nejsilněji industrializovaná předměstí, např. Dolní Cejl,
Křenová, Dornych, oblast Pekařské Ulice aj. byla brzy
postižena neúnosnou přelidněností. V celém Brně přibylo
v tomto období přes 10 000 lidí, ale jen 65 domů. Takový
nárůst obyvatelstva nemohl být uspokojen ani stavbou
velkých pavlačových domů, které se v prvních dvou
třetinách 19. století staly charakteristickou a
dominantní složkou zástavby brněnských průmyslových
předměstí, zatímco jinde ještě přežívala přízemní
zástavba.
|
|
|
Špilberk obsadil dne 20. listopadu 1805 císař
Napoleon. První pobyt francouzských vojsk byl
jednoznačně ve znamení posilování vojenské funkce města
i Špilberku. Napoleon dal na Špilberku postavit nové
palisády,
v hradbách prolomil potřebné otvory a na
hradby dopravil z města 6 děl a několik hmoždiřů. Po
bitvě u Slavkova Francouzi Brno opustili dne 12. 1.
1806. Velící generál arcikníže Ferdinand d'Este dal roku
1806 před mostem Nové Veselé brány, u cesty do dnešní
Kounicovy ulice, postavit dřevěný pavilon (kiosk) s
topolovou stromovkou,
v němž hrávala vojenská hudba. To
se stalo dalším kultivačním činem v prostoru okružní
silnice.
Znovu se napoleonská vojska vrátila do Brna za války
roku 1809, město a hrad obsadila.
Po uzavření míru dne 14. 10. 1809 se role Francouzů ve
vztahu k brněnským fortifikacím zcela obrátila. Napoleon
přikázal zničit část opevnění Špilberku včetně
zbrojnice, přičemž byla zasypána i životně důležitá
studna.
Francouzi sice po uzavření míru již 3. 11. 1809 odtáhli,
ale Špilberk jako pevnost ztratil někdejší význam a
zůstal jen trestnicí. Hradní studna byla znovu
zprovozněna roku 1811.
Roku 1820 císař František rozhodl, aby Špilberk byl dán
civilnímu eráru na trestnici a císařské vojsko jej
opustilo. Kvůli několika útěkům vězňů byl roku 1821
Špilberk prohlášen za uzavřenou věznici a přístup do ní
byl zakázán. Rozbořené bastiony byly opraveny a kolem
byla postavena vysoká zeď.
Roku 1835 byla trestnice na Špilberku rozšířena pro 451
vězňů. Do té doby byli vězni vězněni v podzemí.
Na
příkaz císaře Ferdinanda z roku 1836 byli přemístěni do
nadzemních pater. Vzniklo nové jižní, západní a příčné
křídlo hradu. Po polském povstání roku 1847 došlo i k
prodloužení a zvýšení severního křídla a na starších
základech byl postaven patrový úřednický dům (později
ředitelství muzea). Od roku 1858 byla na Špilberku jen
kasárna, která zde přetrvala až do roku 1960. |
|
|
Roku 1827
byl vydán řád čištění města a předměstí a roku 1828
stavební řád.
Do prostoru předměstské zóny byly situovány i první
novodobé brněnské sociální a zdravotnické ústavy.
Na Dolním Cejlu vznikl roku 1828 chudobinec, o čtyři
roky později byl na Trnité otevřen Zemský ústav
hluchoněmých. Roku 1841 byla na Velké Nové Ulici zřízena
zemská donucovací pracovna. O něco později byla v V
Černých Polích zřízena ochranovna pro zanedbanou mládež.
Mimo město, a to výhradně na Křenové ulici v hostinci
Nový svět, směli ještě po dlouhou dobu bydlet židé,
kteří teprve po roce 1848 mohli vytvořit náboženskou
obec. Ve Spálené ulici pak byla v letech 1853-1856
postavena i první novodobá brněnská synagoga. Židovský
hřbitov byl založen roku 1852 u Juliánova.
Na počátku 90. let 18. století ještě v plném rozsahu
existuje brněnské bastionové opevnění - jak vysoké
vnitřní pásmo, tak nízké vnější pásmo. Kolem špic
bastionů se vine okružní silnice, po jejíž vnější straně
vrcholí stavba nových josefinských dělnických předměstí.
Plocha mezi vnějšími bastiony a silnicí - koliště - je
od roku 1742 zcela pustá. Koliště dal roku 1793
místodržitel Alois Ugarte st. přeměnit na pole s
promenádní lipovou alejí od Židovské k Veselé bráně.
Na počátku 19. století pokračoval zánik jednotlivých
částí starých hradeb. Roku 1817 již neexistovaly původní
brány Veselá a Dřevěná (Běhounská), ani vnitřní a vnější
Židovská brána - z té však ještě přetrvávala třetí věž v
předsunutém barbakánu (zbořena 1835). V plném rozsahu
ještě existovaly obě hradební zdi s baštami v úseku mezi
Brněnskou a Židovskou bránou. Na západní straně úlohu
hradeb již v letech 1726-1753 převzal protáhlý nový
trakt starých a nových kasáren. Na severní straně města
již hradby neexistovaly.
Mezi jezuitskou kolejí a Měnínskou bránou byly během 18.
století plně pojaty do vnější obvodové zástavby z níž
jsou dodnes dochovány domy Novobranská 4.-6. Starší
Ugarteho úpravy Koliště za vpádu francouzského vojska
zpustly. Roku 1816 z popudu hraběte Mitrovského vznikla
základní parková osa - javorová a akáciová promenádní
alej, vedená středem koliště souběžně s okružní silnicí
od Židovské brány po východním obvodu města k Nové
Veselé bráně. V druhé etapě byla vysázena alej lemující
zalamovaný okraj příkopu před vnitřními bastiony, který
byl od roku 1823 postupně zasypáván. V letech 1826-1827
podnítil hrabě Mitrovský zřízení hvězdicové parkové
úpravy s ovocným trhem před Židovskou branou podle
návrhu ředitele stavby silnic Braumüllera.
Vnitřní bastionový systém byl sice až do roku 1858
nedotknutelný, již ve 20. letech však byly dřevěné mosty
před Novou (1823), Židovskou a Novou Veselou (1824-1828)
branou nahrazeny náspy v zasypávaných příkopech. Roku
1831 byla stržena další část vnější městské hradby a
zasypávaly se části starých příkopů. U Nové brány byly
postaveny čtyři domy a na začátku Pekařské ulice, před
Brněnskou branou, po pravé straně, také čtyři domy. Roku
1833 byla před nárožním Mannerovým domem ve Veselé ulici
(horní) postavena kasárna pro policejní stráž (pozdější
škola). Výsledkem úsilí 20.-30. let byla také částečná
likvidace hradeb kolem Petrova a zejména uvolnění
staveniště pro blok činžovních domů s hotelem Padowetz
na Baštách, který byl postaven v letech 1838-1840 přesně
v rozmezí staré vnitřní a vnější hradby. V letech
1835-1843 byly všechny zbývající kurtiny (spojovací
úseky mezi bastiony) a bastiony přeměněny v sady se
stromovými alejemi, keřovými cestičkami a plochami
trávníků. Spolu s kolištěm tak Brno získalo provizorní
parkový okruh. Jeho tvůrcem byl vrchní zemský stavební
ředitel Joseph Esch.
|
|
|
Významným mezníkem tohoto prvotního období vývoje
okružní třídy se stala stavba železniční dráhy císaře
Ferdinanda Vídeň – Břeclav - Brno, povolená císařem
roku1836. Dne 7. 7. 1839 byla zahájena doprava z Vídně
do Brna. Ke stavbě nádraží vykázal císař příkop a
koliště mezi Františkovem a Ferdinandovou bránou.
Železnice byla zaústěna do těsné blízkosti vnitřního
bastionového pásu, a to i za cenu neobyčejně rozsáhlých
terénních úprav, přeložení Svrateckého náhonu a
především vybudování 637 m dlouhého viaduktu o 72
obloucích, který začínal ještě před řekou Svratkou a
současně výhodně překlenul celou zaplavovanou svrateckou
nivu (viadukt později zanikl v náspu rozšířeného
kolejiště). Toto směrové vedení bylo jedině možné, pokud
se železnice měla přiblížit těsně k městu, neboť jinde
již plochu zabírala předměstská zástavba.
První výpravní budova pro nádraží soukromé drážní
společnosti Severní dráhy Ferdinandovy byla stavěna od
roku 1838 a stála kolmo k dnešnímu jihovýchodnímu
křídlu, zhruba na rozhraní výpravních budov a budovy
pošty. Kolmo protože původní nádraží bylo koncové a
výpravní budova stála na konci kusých kolejí. Situace se
brzo změnila a od roku 1841 byla přistavována nová
budova již podél kolejí. Počínaje rokem 1843 byla
budována Severní státní dráha Brno-Česká Třebová, její
úsek Brno-Semín (dnes trať č. 260), začínala na
severovýchodním okraji areálu. Z nádraží se stalo
dvojnádraží se dvěma hlavovými konci kolejišť proti
sobě, dvěma výpravními budovami se společným středním
vestibulem. Provoz státní dráhy do České Třebové byl
zahájen 1. ledna 1849. Nádraží bylo propojeno a
proměněno na průběžné v roce 1898. Roku 1904 byl
dosavadní vestibul přebudován na velkou střední halu s
věžemi po stranách, podle projektu architekta Josefa
Oehma a konstruktéra Franze Uhla, hlavním stavitelem byl
Josef Nebehosteny.
***** |
|
|
Roku 1900 bylo Brno šestým
největším městem rakouské části monarchie (po Vídni,
Praze, Terstu, Lvovu a Štýrském Hradci). Při obrovském
rozvoji brněnského průmyslu nebylo tedy divu, že po
zbudování okružní třídy a výstavbě vnějších obytných
čtvrtí došla řada i na vlastní historické jádro. Až do
90. let 19. století bylo téměř zachováno středověké
městské jádro s převážně barokní a klasicistní
zástavbou.
Do této doby zde vzniklo jen 7 významnějších nových
budov, např. : roku 1852 První brněnská spořitelna v
Jánské Ulici, roku 1887 novorenesanční Hlavní poštovní a
telegrafní úřad v Poštovské ulici, nebo roku 1891
obchodní dům Centrum.
Roku 1870 byl naopak zbořen kostel sv. Mikuláše na
náměstí Svobody - tím více než symbolicky začala
novodobá přestavba centra - a roku 1881 byla zbořena i
strážnice a kramářské domky na náměstí, které bylo
upraveno. Roku 1891 byly zbořeny masné krámy na východní
straně Zelného trhu, které uzavírala renesanční brána.
Tím došlo k proražení dnešní Květinářské ulice.
Byla ustanovena komise, která z 572 domů ve vnitřním
městě určila plných 429 ke zboření a nahrazení
novostavbou. Soustavné boření začalo roku 1896 domem U
tří kohoutů se dvěma sousedními domy a pak pokračovalo
Masarykovou třídou dále k náměstí Svobody. Současně byly
bořeny domy kolem náměstí Svobody a v Rooseveltově
ulici. Roku 1899 bylo komisionálně rozhodnuto o
proražení nové široké ulice (Rašínovy) mezi náměstím
Svobody a Moravským náměstím, čímž byla narušena
dosavadní sevřenost náměstí Svobody.
Roku 1903 dosáhl
celkový počet zbořených domů počtu 135, tedy třetiny
všech domů určených ke zboření.
Tehdy byla zbořena severní strana Dominikánského náměstí
včetně raně gotické tzv. královské kaple, dále
Zámečnická ulice (která pak byla rozšířena), ulice
Veselá a Orlí. Roku 1904 se bouralo 10 domů v Kobližné
ulici a 7 na Kapucínském náměstí, tento počet zahrnoval
i zboření rozsáhlého areálu bývalé koleje jezuitů, které
bylo vůbec největším asanačním zásahem v Brně. Roku 1906
činil celkový počet zbořených domů 166, přičemž v této
době byla nejvíce dotčena zástavba na náměstí Svobody a
na Masarykově třídě a celý blok po východní straně
Radnické ulice. V roce 1916, kdy asanační aktivita
prakticky skončila, dosáhl počet všech domů, zbořených
ve vnitřním Brně za celé období od roku 1896, čísla 238.
Byl to tedy zásah nesmírně radikální, přesto však
zdaleka nedosáhl plánovaného záměru. Takového výkonu
nebyli schopni ani kapitálově velmi silní soukromníci,
kteří se na asanaci podíleli, navíc tato spekulační
výstavba měla své přirozené meze, neboť nabídka již před
první světovou válkou převýšila poptávku a každý desátý
byt zůstával neobsazený. Řada dalších domů byla ovšem
zbořena později, a tento proces pokračoval i v 80. a
počátkem 90. let 20. století.
16.4. 1919 byla k Brnu
připojena města Královo Pole a Husovice a obce Židenice,
Juliánov, Maloměřice, Obřany, Řečkovice, Medlánky,
Žabovřesky, Komín, Jundrov, Kamenný Mlýn, Kohoutovice,
Bohunice, Přízřenice, Lískovec (Starý i Nový), Dolní a
Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Brněnské Ivanovice,
Tuřany a Slatina. Bylo tak konečně vytvořeno tzv. Velké
Brno. Počet obyvatel se tak zvýšil na 221 758, a značně
také posílil počet obyvatel mluvících česky. |
|
|
Kromě rozvoje textilního průmyslu zaznamenal rozmach
i průmysl potravinářský. Kolem roku 1854 pracovalo v
nejbližším okolí Brna 14 cukrovarů, v samotném Brně 2
cukrovary (na Olomoucké Ulici a na dnešním Výstavišti),
2 pivovary, 2 výrobny cikorky a kávovin, sladovna a
několik podniků na výrobu lihovin a likérů.
Chemický průmysl zastupovaly menší podniky na výrobu
octa, mýdla a běžných chemikálií.
Roku 1869 bylo v průmyslu a obchodu zaměstnáno 24 728 lidí, „sluhů" bylo 10 828, osob „bez
určitého výdělku" (nezaměstnané ženy, děti a ostatní
příslušníci domácností) 30 191, ve školách, úřadech,
zdravotnictví a ve svobodných povoláních působilo 4 687
osob, majitelů domů a rent bylo 2 829 a zemědělstvím či
lesnictvím se zabývalo pouhých 508 obyvatel. Z
národnostního hlediska byla nejméně polovina obyvatel
česká, třebaže město mělo navenek německý charakter.
V té době proniká do továren elektřina, užívaná jak pro
pohon strojů, tak pro osvětlení. Rozvoji průmyslu
napomohlo i zřízení pouliční dráhy s vlečkami do továren
roku 1884. Z tehdejších mimobrněnských obcí zaznamenalo
průmyslový rozvoj především Královo Pole. Roku 1889 byla
v objektech cukrovaru založena Brněnsko-Královopolská
strojírna Lederer a Porges, která ze skromných začátků
brzy vyrostla ve velký areál zaměřený na všeobecné
strojírenství, stavbu kotlů, cukrovarnických zařízení,
chemických aparátů a železničních vagónů.
Roku 1900 bylo v Brně již 320 prosperujících továren, z
toho 70 textilních. V roce 1913 začala do Brna dodávat
elektřinu elektrárna v Oslavanech, což vyvolalo velkou
spotřebu elektromateriálu a přeměnu menších brněnských
elektrotechnických dílen v továrny.
|
|
|
Prudký rozvoj Brna ve
2. polovině 19. století vedl k vybudování první
koněspřežné pouliční dráhy v českých zemích. Jestliže ve
Vídni byla koněspřežní pouliční dráha otevřena roku 1865
a v Pešti roku 1866, Brno následovalo již roku 1869
(Praha až roku 1875). 17.8.1869 byl zahájen provoz na
trati Kiosk (Moravské náměstí) - Královo Pole a do konce
roku i na tratích Kiosk - Městský dvůr (Šilingrovo
náměstí) a Kiosk - Staré Brno.
V roce 1870 byly postaveny úseky Koliště - Cejl, Staré
Brno - Pisárky a Grandhotel - Rosické nádraží.
Dráha o rozchodu 1435 mm měla vozovnu, respektive dílny
pro vozy a stáje pro koně na rohu Údolní a Marešovy
ulice. Koněspřežní doprava trvala v Brně do roku 1875,
kdy byla zastavena, obnovena však byla o rok později,
ale již jen na trati Pisárky Královo Pole. Roku 1881
byla koněspřežní tramvaj definitivně zrušena. Parní
tramvaj zahájila ve Vídni provoz roku 1883 a již v
následujícím roce 1884 byla zavedena v Brně ......viz
sekce-městská doprava.
|
|
|
Změny, vesměs
negativní, postihly v 2. polovině 19. století vodní toky
na území Brna. Již roku 1835 byl napřímen tok Svratky
mezi konventem alžbětinek a Dlouhým mostem ve Starém
Brně. V letech 1848 až 1860 byla Svratka zregulována od
železničního mostu na Novosadech až po nový soutok se
Svitavou u Přízřenic, kam byl přesunut od Komárova,
resp. Horních Heršpic. V letech 1847-1851 byla takřka
lineárně napřímena Svitava od Zábrdovic. Regulaci padl
za oběť Rajský lesík po pravém břehu, jehož zbytek byl
proměněn na pole. Staré koryto bylo dočasně zachováno
jako Stará Svitava, ale před rokem 1909 už byla Stará
Svitava až po ústí Ponávky zasypána.
Z větší části byla kanalizována Ponávka: nejprve v
letech 1882-1884 úsek od Křenové po Lužáneckou ulici, a
v letech 1909-1913 úsek od Lužánecké ulice přes park
Lužánky až k Červenému mlýnu. Roku 1896 byl zasypán
Svratecký náhon v prostoru Mendlova náměstí a byl sveden
do nové přímé trasy přes areál nemocnice u sv. Anny. Na
území města pak zbýval jen nezregulovaný úsek Svratky
mezi Dlouhým a železničním mostem. Regulace Svratky v
prostoru Výstaviště byla dokončena až v 60. letech. |
|
|
Kanalizace
existovala do poloviny 19. století jen ve vnitřním
městě. Teprve po vybudování vodovodu roku 1872, kdy
výrazně stoupl objem vody, bylo nutno řešit rozšíření
dosavadní kanalizační sítě.
Roku 1882 si město nechalo vypracovat projekt městské
kanalizace, jehož realizace však začala až roku 1892.
Do roku 1914 tak byl odkanalizován prakticky celý střed
města včetně hlavních tranzitních ulic Bratislavské,
Cejlu, Dornychu, M. Horákové, Hybešovy, Lidické,
Pekařské aj. Již před rokem 1914 byla také určena
lokalita pro celoměstskou čističku odpadních vod (pod
mlýnem Královkou), k její výstavbě však nedošlo.
Historický vodovod od pramenů na Cimplu přes Špilberk do
Brna, zřízený roku 1520, byl zrušen roku 1853. Vodovod z
Králova Pole (1544), byl zmodernizován a dřevěné potrubí
nahradila litina. Tento vodovod sloužil až do roku 1925.
Nejstarší vodovod, čerpající vodu ze Svrateckého náhonu
přes Františkov, byl roku 1853 rozšířen a vybaven novým
parním vodním čerpadlem v Kopečné ulici. Znečištění
Svrateckého náhonu však vzápětí vyvolalo přesunutí
sběrného bodu vodovodu výše proti proudu. Pro výstavbu
nového kapacitního vodovodu zakoupilo město roku 1860
Kamenný mlýn s jezem na Svratce a roku 1869 uzavřelo
smlouvu o stavbě vodovodu s parním pohonem s londýnským
podnikatelem Thomasem Doowerem, který ji dokončil roku
1874; poté zásoboval město vodou až do roku 1902, kdy
koncesi převzalo město. Voda byla vedena od Kamenného
mlýna do úpravny v Pisárkách, kde byla parní čerpadla.
Brno bylo rozděleno do dvou výškových pásem (Žlutý kopec
a Špilberk) s vlastními vodojemy a oddělenou vodovodní
sítí. Ani tento vodovod však potřebám rostoucího města
nestačil, proto po rozsáhlých průzkumech bylo roku 1904
rozhodnuto o stavbě březovského vodovodu, až z okolí
Svitav. Zprovozněn byl již v říjnu roku 1913. Byl to
tlačený vodovod, dlouhý 59 km, vedený ve dvou litinových
rourách údolím Svitavy do zásobovacího vodojemu na
Holých vrších u silnice z Husovic do Soběšic.
Civilizační úroveň Brna v té době dokresluje skutečnost,
že pisárecký vodovod od roku 1914 nadále dodával pouze
užitkovou vodu na kropeni ulic, proplachování
kanalizačních stok a zejména pro průmyslové účely -
existoval zde tedy oddělený rozvod užitkové a pitné
vody, v období socialismu ovšem zrušený.
Veřejné osvětlení bylo již od
poloviny 19. století orientováno na využití plynu. Roku
1846 začalo budování plynového osvětlení vlastního
města. Na ulici Radlas byla v letech 1846-1848 postavena
plynárna (od roku 1896 byla v majetku města).
Vyrobený plyn se po pročíštění a změření odváděl do
plynojemů. První plynová svítidla byla ve městě
instalována roku 1849. Do roku 1860 byla podstatná část
města plynovým osvětlením již pokryta. Plyn se užíval
pro pouliční osvětlení ve větší části města Brna a v
Černovicích a Komárově. Pro potřeby domácností byl veden
do Brna, Komárova, Černovic, Husovic, Žabovřesk, Židenic,
Juliánova, Kamenného Mlýna a Králova Pole.
Brno má
primát v použití elektrického osvětlení. Jako první v
Evropě mělo od roku 1882 žárovkové elektrické osvětlení
městské divadlo Na hradbách (dnešní Mahenovo), pro něž
byla zřízena malá elektrárna v domě
Na Ponávce 37.
Na své cestě z Vídně do Prahy, navštívil 13. 9. 1911,
americký vynálezce Thomas Alva Edison Brno, aby si
prohlédl práci své firmy. Podle dobového tisku se
vynálezci osvětlení v divadle velmi líbilo. Řekl prý, že
je pro něj čest, že dodal osvětlení do tak krásné
budovy.
Jeho příjezd do Brna byl senzací. Už jen proto, že
přijel automobilem, který si sám zkonstruoval.
Přenocoval v Grand hotelu.
Radlas se stal místem i pro
městskou elektrárnu, která byla postavena v letech
1878-1898. Roku 1899 byly instalovány první čtyři
elektrické obloukové lampy před divadlem, které však
svítily jen po dobu divadelních představení. Soustavné
elektrické osvětlení města se rozvíjelo jen zvolna. Roku
1901 se rozsvítilo šest elektrických svítidel na náměstí
Svobody, poté bylo zřízeno elektrické osvětlení v
prostoru hlavního nádraží(1902-1905) a teprve roku 1913
i v některých ulicích (Vinohradská, Radnická,
Průchodní). Ve 20. letech pak elektrické osvětlení ve
vnitřním městě zcela nahradilo plyn.
V letech 1904 -1905 byla
postavena první spalovna smetí v bývalém Rakousku (opět
Radlas), v jejíchž dvou pecích se spaloval veškerý odpad
z brněnských domácností. Roku 1899 byly jižně od starých
jatek z let 1872-1877 postaveny nová městská jatka při
Masné ulici na Trnité o rozloze 16 ha. Staly se
střediskem zásobování masem a masnými výrobky nejen pro
Brno, ale i pro širší okolí. Roku 1909 byly doplněny
tržnicí, roku 1916 mrazírnou a v letech 1925-1926 masnou
burzou. Celkem zabraly plochu 32 ha, zahrnovaly 20
velkých objektů.
|
|
|
Každé středověké město mělo svá tržiště, jež byla
jednou z nejdůležitějších částí života obyvatel. I Brno
mělo svá tržiště na dnešních náměstích - Dominikánském,
Svobody, Šilingrově, Kapucínském, či na Zelném a Obilním
trhu nebo na Mendlově náměstí. Tato tržiště dostačovala
ve středověku. S rozvojem manufaktur a zejména pak
průmyslu v 19. a 20. století však bylo třeba předvést a
propagovat nově vyrobené zboží zcela jiným způsobem,
dokonce s dosahem nejen mimo město, ale i mimo region.
A právě pro tento účel vznikly výstavy řemeslných a
průmyslových výrobků. První takováto větší výstava byla
otevřena v dnešním Moravském zemském muzeu na Zelném
trhu v roce 1833, následovala ji další v roce 1836 opět
na Zelném trhu, ale v prostorách městské Reduty a pak už
se stalo pořádání takovýchto výstav tradicí, neboť záhy
patřily k nejvýznamnějším v Evropě. V roce 1851 dosáhly
dokonce ve srovnání s vůbec největšími evropskými
veletrhy v Lipsku jejích polovičního obratu, tedy 17
milionů zlatých. Vystavovalo se na různých místech Brna,
např. v pěti školách, později na prostranství dnešního
Stadionu na Kounicově ulici, ale také v zábavním parku v
Pisárkách, v Lužánkách či v Kounicově paláci.
Myšlenka výstavby stálého zemského výstaviště v Brně
byla prosazována Českou hospodářskou společností pro
markrabství Moravské již na přelomu 19. a 20. století,
kdy Brno vyrostlo v průmyslové a obchodní centrum.
Jako inspirace působila i jubilejní výstava v Praze roku
1891. Již v té době se uvažovalo o lokalitě Bauerovy
rampy v Pisárkách, pro předpokládané majetkoprávní
potíže se však hledaly lokality také jinde, např.v
Černých Polích
(v prostoru Vysoké školy zemědělské), v Židenicích (v
prostoru Zbrojovky), nebo na „smetišti“ za Lužánkami
(prostor dnešního sportovního areálu). Přípravné práce
na vybudování výstaviště však odsunula první světová
válka a mohly být obnoveny až po jejím skončení s tím,
že byla definitivně zvolena lokalita Bauerovy rampy.
Už sám název naznačuje, že podstatná část této svratecké
říční nivy patřila od poloviny 19. století rodině
Bauerů. V roce 1849 totiž její první část, zvanou také
Pojgerhof, s Hlinkami koupil Moriz Bauer (1812-1895),
člen významné podnikatelské rodiny povýšené v roce 1870
do rytířského stavu. Ten v oněch místech založil roku
1851 starobrněnský cukrovar. Druhou část této nivy, tzv.
Moesova pole Na nivkách přikoupil jeho syn Viktor, rytíř
von Bauer (1847-1911) v roce 1885 a provoz rodinného
podniku rozšířil a zdokonalil o vlečku, sklady a další
objekty cukrovaru včetně obytného zámečku, jehož
interiér později upravoval architekt Adolf Loos. Nicméně
kolem tohoto velkého cukrovaru bylo ještě na 60 ha polí.
A právě tento prostor se stal nejvýznamnější a
nejznámější lokalitou Starého Brna nové doby. Díky
výstavišti.
Moravský zemský výbor
tento prostor koupil od rodiny Bauerů za cenu 7 841 090
Kč. Bylo to šťastné řešení, jak se ukazuje i dnes. Šlo o
lokalítu na okraji městského regionu, která byla
nevhodná k výstavbě obytné, ale byla naopak dobře
komunikačně zapojitelná na městskou, i na celostátní
dopravní síť.
Přípravné práce na samotné výstavbě stálého Zemského
výstaviště (jak se mu začalo říkat) byly zahájeny už v
prosinci 1926 skrývkou humusu v místě dnešního jezírka
pro těžení štěrku. S bagrováním se započalo v lednu
dalšího roku. Jednotlivé stavební práce pak pokračovaly
velmi rychle, např. samotný Obchodně-průmyslový palác
(dnešní pavilon A), byl hotov za pouhých 230 pracovních
dní.
Brněnská Výstava
soudobé kultury ve zcela novém výstavním areálu byla
slavnostně zahájena už 26. května 1928, a to za
přítomnosti prezidenta Československé republiky Tomáše
G. Masaryka, vládní a parlamentní delegace, zástupců
diplomatického sboru a celé řady významných osobností.
Celý soubor staveb, vzniklý v areálu výstaviště v
rekordním čase a tzv. na zelené louce, působil elegantně
a moderně a není divu, že zanechal u všech návštěvníků
nezapomenutelný zážitek. Ostatně Karel Čapek sám o tom
píše v Národních listech ze dne 1. července 1928, kde
nadšeně popisuje polohu, vzhled a přínos všeobecnému
nazírání na kulturu života moderní společnosti a končí
slovy: „Předem budiž konstatováno, že brněnská výstava
určila svým celkovým rázem novou úroveň našemu
výstavnictví. Sluší se, aby tam putoval každý, komu
záleží na tom, aby srovnal tento výkon s dosavadními
nebo zahraničními; ten málo intenzivní zájem pražského
tisku i pražského publika o brněnskou výstavu je nejen
politická, ale i kulturní ledabylost. Nemluvme o
povinnosti, řekněme prostě, že to stojí za to, jít a
vidět...". Úspěch Výstavy soudobé kultury byl opravdu
mimořádný. Podobnou výstavu totiž v té době dokázali
uspořádat, i když v menším rozsahu pouze Švýcaři, a to v
Curychu v roce 1938! Brněnské výstaviště se tak dostalo
do povědomí občanů celého státu a snad už i v té době
vzniklo ono spojení pojmů - Brno, veletržní město.
Ničivá síla
bombardování během 2. světové války se nevyhnula ani
výstavišti a podle toho také jeho areál tehdy na jaře
vypadal. Vypálené pavilony, všude tříšť skla a trosek,
zničená infrastruktura a poškozená statika mnoha budov.
Celé hospodářství bylo v troskách. Protože továrny jako
významná průmyslová část regionu byly zničené
bombardováním, nebylo co vystavovat. Na ostatní věci
nebylo zatím ani pomyšlení.
Nicméně obnova postupovala až překvapivě rychle,
průmyslové závody byly brzy rekonstruovány a výroba v
nich obnovena. Jenže právě v této době se začalo
uvažovat také o likvidaci výstaviště v Brně, jež mělo
ustoupit tzv. dvouletkové výstavbě nového sídliště. Se
započetím likvidace se však naštěstí otálelo, pro
bytovou výstavbu byly využívány postupně jiné lokality a
ačkoliv byly některé pavilony nakonec přece jen strženy,
jiné byly naopak alespoň provizorně opraveny a využity
pro různé zábavní akce města Brna. A tehdy už také
začalo docházet k malým drobným výstavám. Dne 24. září
1949 tak byla v pavilonu A zahájena vůbec první
poválečná výstava průmyslového zboží a rok poté, 23.
září 1950, pak první obnovené „Brněnské výstavní trhy“.
Po několikaletém přerušení výstavní činnosti, kdy
výstaviště sloužilo různým kulturním a kulturně
osvětovým akcím pod vedením brněnského Parku kultury a
oddechu, se ústřední orgány rozhodly obnovit funkci
výstaviště jako takového a uspořádat na podzim roku 1955
„Výstavu československého strojírenství". Začal závod s
časem a Brno se stalo opět centrem zájmu celého státu.
Pracovalo se dnem i nocí, pro obyvatele Brna se tato
akce stala dokonce prestižní otázkou jejich schopností.
A tehdy znovu jako v onom roce 1928 se celá věc
podařila. Dne 11. září 1955 byla výstava slavnostně
otevřena a pro město znamenala novou etapu rozvoje.
Kontinuita přerušená válkou byla tak obnovena,
následovaly výstavy další a náročnější. Všechny byly
úspěšné, tu třetí strojírenskou výstavu v roce 1957
navštívilo dokonce 1,6 milionu návštěvníků, mezi nimiž
bylo vice než 8 000 odborníků - obchodníků ze 70 zemí
celého světa. Celý areál byl postupně obnoven, postavena
řada dalších pavilonů a administrativních objektů. V
roce 1959 byl na výstavišti otevřen první „Mezinárodní
strojírenský veletrh". A od té doby se brněnské
výstaviště stalo centrem československého, a od roku
1993 českého výstavnictví.
***** |
|
|
V oblasti bytové výstavby
za první republiky nastala již roku 1919 vleklá krize, v
Brně tehdy chybělo 2000 bytů. Statistika (1921) uvádí,
že v uplynulých dvou letech bylo postaveno 52 přízemních
domků, 34 jednopatrových domů, 6 dvoupatrových, 3
třípatrové a 9 čtyřpatrových domů – celkem 104 domů.
Hlavním stavebníkem se po převratu stala stavební
družstva, např. družstvo Úřednická čtvrť, Domov nebo
Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo. Roku 1921 v
Brně bylo 25 stavebních družstev. Dílem královopolského
družstva (Obecně prospěšné..), byla skupina 6 dvojdomků
v Mečířově ulici 1-12 v Králově Poli (1922). Šlo o jedny
z prvních staveb postavených z pilířkové kostry a
prefabrikovaných škvárobetonových výplní.
Bylo také postaveno 5 rodinných domků ve Fanderlíkově
ulici 2-10 v Žabovřeskách, jako první příklad soukromého
stavebního podnikání. Daňové úlevy nového zákona o
stavebním ruchu roku 1927 vyvolaly stavbu velkých
souborů nových domů v Králově Poli, Žabovřeskách,
Komíně, Černých Polích, Juliánově a Židenicích.
V následujícím roce bylo provedeno 500 přestaveb a 1300
novostaveb.
Výstavba rodinných domů se rozvíjela ve dvou hlavních
formách. Jednak to byla bloková patrová zástavba se
zahrádkami, charakteristická zejména pro Židenice,
Juliánov, Husovice, Královo Pole, Žabovřesky, Černá Pole
a částečně i pro Úřednickou (Masarykovu) čtvrť.
Další formou byla stavba vil, počínaje domem stavitele J.
Kumpošta na Barvičově 15 (1922). Pod Wilsonovým lesem
při Bráfově ulici bylo postaveno 16 rodinných domů a vil
různého typu (1928). Tato akce zajistila Brnu prvenství v
československé architektonické tvorbě.
Jedinou, zato však neobyčejně rozlehlou
funkcionalistickou vilovou čtvrtí v Brně, situovanou v
terénu Žlutého kopce a Kraví hory, se stala Masarykova
čtvrť. Zejména ulice Vinařská, Lipová, Barvičova,
Hroznová, Rezkova, Kaplanova, Tůmova a další.
Bydlení v Brně za
1.republiky mělo také svou stinnou stránku, kterou
představovaly nouzové dělnické kolonie.
V roce 1930
měla jen čtvrtina všech bytů koupelnu. V roce 1934 bylo
v Brně 3494 sklepních bytů. Dělnické kolonie
začaly ve větší míře vznikat po polovině 20. let. Značný
přírůstek nouzových obydlí nastal zejména v roce 1927,
kdy jich bylo postaveno 187. A to nevznikaly v situaci
absolutního nedostatku bytů; volných, ovšem poměrně
drahých bytů bylo k dispozici dost.
V září téhož roku bylo rozhodnuto všechna nouzová obydlí
v Brně odstranit, zejména kolonii Na Rybníčku za
Lužánkami. Realizace tohoto usnesení byla ovšem pouze
částečná - byly zbořeny některé domky, kromě kolonie Na
Rybníčku také například domky u hřbitova v Husovicích a
v ulici Na mateří v Maloměřicích.
Nouzové kolonie existovaly dále a například roku 1929
tvořily několik souvislých celků. Největší byla tehdy
Divišova kolonie, zvaná též Šanghaj, se 154 domky ve
svahu nad Královopolskou strojírnou. Přes 100 domků měla
i proslulá Kamenná kolonie v bývalém lomu nad
výstavištěm. Další velkou kolonií byl Písečník, zvaný
též Džungle, s 84 domky na dně pískového lomu nad
Husovicemi (ulice Písečník a Lozíbky). Menšími celky
byla kolonie U kostivárny v Čemovicich (42 domků), U
olší v Maloměřicích (39 domků), Polní kolonie ve
vyschlém řečišti Svratky za konventem milosrdných bratří
(34 domků), Hálkova ulice v Židenicích (22 domků), Na
úlehlách (Úlehle) v Řečkovicích (19 domků; zanikla roku
1991) a Dobrovského kolonie v Židenicích, tvořená 8
vyřazenými vagóny. Růst kolonií začal opadat až po roce
1935. Koncem 1. republiky bylo v Brně přibližně 20
nouzových kolonií, v nichž žilo přes 7000 obyvatel v
zhruba 1100 domcích o 1600 bytových jednotkách. Mimoto
přes 500 obyvatel přebývalo v maringotkách, kůlnách,
stájích a stodolách. Některé kolonie se stabilnější
zástavbou se zachovaly a jsou obývány dodnes, ovšem s
postupně se zvyšujícím standardem, zejména Kamenná a
Divišova kolonie, které jsou díky svému zasazení do
terénu neobyčejně malebné a jsou i památkově chráněny,
dále kolonie Pod Stránskou skálou, Černovičky, částečně
i Písečník aj.
|
|
|
Druhá světová válka, spojená
s německou okupací, znamenala ochromení vývoje města. V
letech 1939-1941 byl pouze realizován předválečný záměr
prodloužení Husovy třídy k nádraží odvážnou serpentinou,
vylámanou do skalnatého úbočí Petrova, čímž byly citelně
dotčeny Denisovy sady (Františkov), ovšem z hlediska
komunikačních potřeb šlo o dílo zásadní důležitosti.
Vybudováno bylo i propojení ulic M. Horákové a
Merhautovy ve svahu kolem pozdější dětské nemocnice.
Bylo dosaženo přímého spojení Černých Polí s centrem
města, které bylo dosud možné jen Francouzskou ulicí
nebo přes Cejl. Současně byla postavena i tramvajová
trať, otevřená roku 1940. Tramvaj byla vedena i
prodlouženou Husovou třídou na Nové sady (1942). Roku
1943 byla místní dráha Černovice -Líšeň elektrifikována
a přeměněna na tramvajovou trať (úsek Stránská skála -
Líšeň zrušen roku 1964). Roku 1941 začala i výstavba
obchvatné spojovací železniční tratě od Maloměřic do
Králova Pole, která byla po roce 1945 využita pro
přeložku tišnovsko-pražské trati, což umožnilo následně
zrušit starý vnitroměstský úsek trati, tvořící bariéru
mezi Černými Poli a Husovicemi.
Město bylo za 2. světové
války výrazně germanizováno. Plánovalo se vybudování
řady staveb v nacistickém říšském stylu: střediska pro
Němce, vojenského letiště, policejních kasáren,
německého hotelu a nového Německého domu. K zahájení
těchto staveb však naštěstí nakonec nedošlo.
Závěr druhé světové války měl pro Brno závažné negativní
důsledky. Po dvou amerických náletech ve dnech 25. 8. a
20. 11. 1944, kdy byly zasaženy Horní Heršpice, Komárov,
Židenice, Juliánov, Líšeň, náměstí Svobody, hlavní
nádraží, svahy Špilberku, ulice Veselá, Husova, Údolní,
Veveří, Kounicova, Koliště, Bratislavská, Ponávka, Kozí,
Kobližná, Vlhká, Křenová, Cejl, letiště, Zbrojovka,
továrna na letecké motory v Líšni, a dále po sovětském
bombardování ve dnech 12. 4. a 15.-25.4 1945, které
těsně předcházelo osvobození Brna ve dnech
25.-26.4.1945, bylo celkem zničeno 1300 domů, 4000 domů
bylo těžce poškozeno.
Důsledkem druhé světové války byl i násilný odsun
většiny německého obyvatelstva, nejen z vlastního města,
ale i z obcí v jižní části Brna, které byly převážně
německé (Komárov, Horní a Dolní Heršpice, Přízřenice,
Brněnské Ivanovice, staré Černovice). Tzv. divoká
deportace začala již 31. 5. 1945, kdy bylo na 20 000
Němců donuceno vydat se na pochod z Brna přes Rajhrad a
Pohořelice do Rakouska, který řada osob nepřežila.
Oficiální fáze odsunu potom vyplnila druhou polovinu
roku 1946, po ní zůstalo v celém Brně přibližně jen 1
500 obyvatel německé národnosti.
***** |
|
|
V 50.-60. letech byl v duchu komunistických představ
i v Brně dále významně posílen těžký, především
strojírenský průmysl. Roku 1965 existovalo v Brně 104
průmyslových závodů, v nichž pracovalo 95 000 osob z
celkového počtu 195 000 zaměstnaných osob. Největším
podnikem v tomto odvětví se stala Královopolská
strojírna, která zaměstnávala 8000 lidí a tvořila 36%
výrobní kapacity těžkého strojírenství v Brně. Významné
postavení zastávaly také Závody Jana Švermy (Zbrojovka),
zaměřené na výroby traktorů Zetor, psacích strojů a
sportovních zbraní, Závody kuličkových ložisek v Líšni,
zaměřené na výrobu tohoto produktu a podílející se na
produkci traktorů, (vznikly z továrny na letecké motory,
založené Němci za 2. světové války), nebo První brněnská
strojírna - závod Klementa Gottwalda (energetická
zařízení). Samostatnou skupinu představovala tradiční
textilní a oděvní výroba s 8700 zaměstnanci, z nichž
plných 7000 připadalo na vlnařský průmysl (Mosilana,
Vlněna, Mitop; z oděvního průmyslu Kras, z pletařského
průmyslu Modeta). Mezi střední a malé neperspektivní
podniky se zastaralými fondy spadaly Elektromontážní
závody Praha, Sfinx, Elektrosvit, Tesla Holešovice,
Karosa, UP (Uměleckoprůmyslové závody) Královo Pole a
slévárna ve Slatině.
V potravinářském průmyslu došlo k vytvoření monopolu
Jihomoravského masného průmyslu, mlékáren Lacrum,
Brněnských pekáren a Jihomoravských pivovarů. Významné
postavení získaly velkokapacitní stavebně montážní
podniky Ingstav, Pozemní stavby, Opravny automobilového
průmyslu aj. Tradiční stavební výrobu převzaly podniky
průmyslu stavebních hmot: Maloměřická cementárna a
vápenice, Cihelny Gustava Klimenta a jihomoravská Prefa
a vytvořily základnu rozvoje panelové technologie v
Brně. |
|
|
Poválečná obnova Brna
začala v letech 1945-1946, kdy bylo zrekonstruováno 924
bytů. Výstavba 50. let, omezená téměř pouze na bytovou
výstavbu, byla územně značně rozptýlená, často šlo jen o
dostavby prázdných proluk. Vyrostlo první malé sídliště
Tábor s 320 byty. Zprvu se stavělo ještě tradičně z
cihel, ale postupně byla zaváděna výstavba z cihelných
bloků.
V roce 1947 byl dostavěn zimní stadion za Lužánkami
(podle projektu B. Fialy), který byl první stavbou
pozdějšího sportovního areálu. O rok později se naproti
hotelu Grand začalo budovat autobusové nádraží. V roce
1953 byla dokončena první etapa stavby dětské nemocnice
v Černých Polích.
Začátek nové etapy
výstavby města naznačila sídliště budovaná od roku 1958
při Kubešově ulici v Králově Poli,
na Pořící ve
Starém Brně a zejména v prodlouženém Úvoze ve Veveří.
Zde již byla opuštěna předchozí tradiční hmotová skladba
a holá průčelí začaly doprovázet neodmyslitelné ploché
střechy. Roku 1957 byl ve Fišově ulici v Černých Polích
postaven první prototyp panelového domu, a následně v
Mercově ulici v Králově Poli vznikl další, tentokrát již
výraznější pokus o věžový dům. Roku 1960 byly postaveny
první dva domy z litého betonu podle projektu F. Zounka
ve Vinařské a Křídlovické ulici ve Starém Brně.
Skutečně nová etapa začíná v Brně roku 1959, kdy začala
výstavba prvního panelového sídliště v Brně na konci
Olomoucké ulice v Nových Černovicích, vzápětí
následovaného sídlišti Staré Brno-sever (Veletržní ),
Staré Brno-jih (Vídeňská ulice), Juliánov, Černá Pole a
Fučíkova čtvrť. Tento rozvoj panelové technologie
výstavby v Brně umožnilo postavení panelárny Pozemních
staveb v Horních Heršpicích.
Lze objektivně říci,
že co do architektonického výrazu byly tyto celky zatím
nejznatelnější degenerací architektury v Brně v celém
dosavadním vývoji. Veškerý výtvarný účin spočíval v
silně zdůrazněném rastru spár mezi panely,
v nichž byla
vyříznuta okna. Lépe vyjádřit podstatu panelové
technologie, tektoniky a estetiky v podmínkách
socialistické společnosti ani nebylo možné. Obvykle šlo
o výškové domy o 11-12 podlažích, které se staly
tzv. krajským typem, tedy typem povinně používaným v
celém kraji (setkáme se s ním například ve Veselí nad
Moravou). Tam, kde šlo o výstavbu panelového sídliště v
podstatě bez kontaktu se starší urbanistickou
strukturou, je negativní působení těchto souborů
částečně zmírněno tím, že nedochází ke srovnávání se
starší zástavbou a sídliště mívá alespoň po hmotové
stránce určitý řád a s postupem času jej čím dál více
zakrývá zeleň, udržela-li se v tvrdých sídlištních
podmínkách. Takto prakticky o samotě vzniklo např.
sídliště v Černých Polích. Naprostou výjimkou je
Juliánov, kde bylo dosaženo poměrně příznivé
urbanistické kompozice, především díky uplatnění parku a
vodní nádrže, bohužel však ztrácí odpudivým vzhledem
vlastních panelových domů. Naopak sídliště Staré
Brno-jih (Vídeňská ulice) působí nevyhraněností
urbanistické kompozice velmi nepříznivě, což posilují í
dlouhé bloky 8-9 podlažních domů.
Nejhorším příkladem snad ze
všech socialistických stavebních realizací v Brně je
sídliště Staré Brno-sever, respektive Veletržní (dříve
Rybářská) ulice. Jde o někdejší historické jádro Starého
Brna v prostoru Mendlova náměstí, jehož zástavba byla
vyjma východní a jižní strany zbořena včetně středního
bloku s radnicí a takto „rozšířené" náměstí bylo
degradováno na dopravní uzel.
Hlavním cílem však bylo získání nového reprezentativního
příjezdu z Mendlova náměstí k výstavišti (dosud byl
hlavní příjezd Výstavní ulicí). Byla proto zlikvidována
rovněž zástavba po stranách Rybářské ulice, kam byla
přeložena tramvaj, do té doby vedoucí po Hlinkách, a
nová spojnice byla akcentována několika výškovými
panelovými domy. Toto řešení bylo však těžce vykoupeno
asanací významných historických a architektonických
staveb, jako například - klasicistní Starobrněnská
radnice, budova kavárny s restauraci zvaná Oltec, hotel
Švýcarský dvůr, Fuchsův komplex lázní a biografu a také
zasypání starého vedlejšího ramene řeky Svratky s jeho
romantickými zákoutími na ulici Rybářské, které
přispívalo k příjemné atmosféře a klimatu svou klidně
tekoucí vodou a korunami olší, které lemovaly břeh řeky.
Původní záměr prodloužení celé osy, průrazem přes
nemocnici U sv. Anny, a docílení spojení s nádražím a
centrem nebyl naštěstí nakonec realizován.
Roku 1960 vzniklo 247
panelových bytů, roku 1963 již 1 216. Ve vzácné shodě s
politickým uvolňováním začala nová etapa vývoje brněnské
sídlištní výstavby, která dala vzniknout bezesporu
jedněm z nejhodnotnějších sídlišť
v Československu.
V letech 1962-1973 probíhala stavba sídliště Lesná na
severu města s 5 920 byty pro 20 500 obyvatel, jehož
autory byli V. Rudiš, I. Veselý a F. Mimořádný byl již
rozsah sídliště, které dosáhlo charakteru samostatné
městské čtvrti, situované na dosud nezastavěné ploše.
Dávalo tedy možnost rozvinutí koncepčního řešení, které
bylo také využito. Pozoruhodná je základní kompoziční
idea souboru. Je situován na svažujícím se terénu s
jižní expozicí a v jeho středu se nachází hluboká
zalesněná rokle. Obvod sídliště byl vymezen téměř
kruhovou okružní dopravní komunikací, z níž vybíhají
pouze obslužné komunikace k jednotlivým blokům. Hmotová
skladba sídliště je vcelku lapidární. Sestává v převážné
míře z velmi dlouhých deskových domů, které jsou jen na
několika místech oživeny domy výškovými a na okrajích
doplněny skupinami čtyřpodlažních domů kubické hmoty a
čtyřmi okrsky občanské vybavenosti. Plánované ústřední
centrum však postaveno nebylo.
Efekt celého řešení spočívá ve využití rozsáhlých
travnatých a parkových ploch, do nichž jsou jednotlivé
objekty zasazeny, takže působí téměř izolovaně a velmi
rozvolněně. Celé sídliště budí dojem velkého parku téměř
anglického charakteru. Velmi kladnou roli sehrává i
centrálně situovaná rokle, která soubor dělí na západní
a východní část se samostatnými centry vybavenosti.
Zcela odlišný
charakter má další velmi příznivě působící sídliště,
Žabovřesky, stavěné v letech 1966-1977 podle projektu F.
Kočího a M. Steinhausera. Zdejších 3 722 bytů pro 12 500
obyvatel je rozloženo z velké části do jen
čtyřpodlažních domů kubické hmoty, které vytvářejí
zástavbu kobercovitého charakteru a velmi příznivé až
intimní měřítko. Sídliště se skládá z několika
oddělených celků.
Následující sídliště počátku 70. let (Královo Pole,
Řečkovice - Pavel Krchňák, 1969-1975, Komín - František
Kopřivík, 1969-1980, Jundrov- Zdeněk Michal, 1970-1980,
Bystrc, Kohoutovice- František Kočí, 1971-1981)
jsou již méně výrazná; architektura panelových domů je
díky užité barevnosti, vytvářející barevné pásy oken a
meziokenních panelů poměrně příznivá (v československém
kontextu). Z hlediska hmotové kompozice ve vztahu ke
starší zástavbě jsou zdařilé zejména Řečkovice a Jundrov
a díky členitému údolnímu reliéfu ve svahu vynikají
Kohoutovice. Snad až v přílišné shodě s nástupem
politické tzv. normalizace po potlačení reformních
pokusů let 1968-1969 nastává před polovinou 70. let opět
kvalitativní útlum, málokde u nás tak výrazný, jako
právě v Brně. Naznačuje jej již nevelké sídliště Stará
osada v Židenicích, které postrádá jakoukoli urbánní
kulturu a znamená jen bezohledné rozrušení rostlé řadové
rodinné zástavby, k níž programově nemá žádný vztah. Je
tvořeno několika obludně velkými panelovými bloky. Další
budovaná sídliště (Slatina, Bystrc, Nový Lískovec)
vcelku nestojí za komentář. Kladem rozsáhlého
sídlištního komplexu v Bystrci je pouze blízkost
Brněnské přehrady.
Vyvrcholení panelové
megalománie a dovršení ztráty jakéhokoli ohledu na
lidské měřítko, starší zástavbu a úroveň urbanistické
kompozice i architektonického výrazu, znamenala dvě
největší brněnská sídliště, vybudovaná na konci 70. a
počátkem 80. Let, na východě Líšeň (V Rudiš - V. Palla,
1975-1985), a na jihozápadě Bohunice se Starým Lískovcem
(1972-1981, Urbanistické řešení Pavel Krchňák; toto
sídliště neslo příznačné pojmenování „Sídliště
česko-slovensko-sovětského přátelství"). Tato sídliště
jsou odstrašujícím dokladem absolutního diktátu
socialistického zprůmyslněného stavebnictví a dokonání
téměř orwelovské vize obytného prostředí.
Obě se skládají vesměs z rozsáhlých, půdoryse bohatě
zalamovaných blokových domů jednotné výšky a
architektonického výrazu, který se výrazně blíží prvním
brněnským panelovým sídlištím počátku 60. let, i
klasickým sídlištím sovětským. Výsledkem je jednoznačný
pocit bezvýchodnosti a odcizení. Ten je zvláště silný
v
Bohunicích, kde nové sídliště rakovinně obrostlo starou
vesnici s přízemní zástavbou, v poslední době navíc
částečně likvidovanou. Toto sídliště s poněkud
alegorickým názvem bylo podobně jako líšeňské postaveno
pro více než 30 000 obyvatel, vybavenost však tomuto
počtu tradičně neodpovídala. Vlivem polohy na vyvýšeném
horizontu města se obě sídliště velmi silně uplatňují v
celkových panoramatech Brna, jemuž vytvářejí novodobou
hradbu.
V návaznosti na
líšeňské sídliště vzniklo ve 2. polovině 80. let
sídliště Vinohrady (J. Doležal, M. Dufek, A. Jenček, P.
Plšek) nad Židenicemi, které přes obdobnou obludnost
měřítka charakterizuje alespoň pokus o náznak
obestavěných ulic, poněkud bohatší výšková členitost a
snaha o barevné řešení hmot. Nový byl i záměr obchodního
a kulturního centra s krytou pěší zónou.
Velmi problematická je zejména nejnovější sídlištní
výstavba v Komárově, nahrazující zdejší periferní
zástavbu, která ve skutečnosti znamená opět absolutní
rozklad urbanistické struktury. Až na přelomu 80. a 90.
let začala výstavba posledního brněnského
socialistického sídliště Kamenný vrch mezi Starým a
Novým Lískovcem, které se stalo pohrobkem socialistické
panelové výstavby; jeho výstavba byla v zásadě dokončena
roku 1995.
|
|
|
Názvy ulic ve 13. století vyjadřovaly polohu té
které ulice, její vzhled či charakteristiku. Ležela-li
tedy ulice za Starou radnicí, nazývala se „Za radnicí“
(dnešní Mečová), když se na trhu prodávaly převážně
ryby, byl to „Rybný trh“ (Dominikánské náměstí).
V 16. století se v Brně objevují orientační pomůcky ve
formě domovních štítů či znamení. Byla za tím snaha
brněnských zámožných měšťanů označit svůj dům nějakým
orientačním symbolem, který by aspoň trochu připomínal
šlechtický erb nad hlavním vchodem paláců a zámků. Dnes
z těch původních znamení zbývá „Červený rak“ na nároží
Jánské a Masarykovy třídy (datovaný roku 1620), nebo
„Tři kohouti“ na nároží Masarykovy třídy a Kapucínského
náměstí. Domovní znamení bývala tesána v kameni, později
i malovaná na plechu nebo dřevě, ta pak bývala i volně
zavěšena na průčelí domu. Zde jsou znamení některých
domů: U zlaté koule, Tři bílé lilie,
U čápa, U zlaté konvice, Tři mouřeníni, U dobré
hospodyně, Modrý lev apod. |
|
|
V únoru 1770 vydala
císařovna Marie Terezie patent, který nařizoval pečlivé
a podrobné očíslování všech domů a budov v celém
mocnářství, tudíž i v Brně. Číslování probíhalo od čísla
1do 536, tolik totiž mělo Brno tehdy domů v hradbách.
Začalo se při vchodu do Brněnské brány, postupně se
hadovitě prošlo všemi ulicemi jednou stranou zástavby
tam a druhou zpět. Poté se vše opakovalo v sousední
ulici atd. atd. První tištěný seznam ulic a domů v Brně
byl zhotoven v roce 1779.
V roce 1836 byla vůbec poprvé ulice pojmenována po
významné osobnosti. Jednalo se o ulici Židovská (dnešní
Masarykova třída – resp. její část od Nádražní po Orlí,
dále pokračující ulice směrem k náměstí Svobody se
jmenovala Sedlářská). Tato ulice byla v souvislosti s
přestavbou Židovské brány a očekávanou návštěvou nového
habsburského císaře Ferdinanda V. přejmenována spolu i s
bránou. Ferdinandstrasse neboli Ferdinandova.
V 1.
polovině 19. století došlo na nesnadné jednání ovytvoření jediného politického okresu královského
hlavního města Brna (čili připojení předměstí těsně
přiléhajích k „vnitřnímu“ Brnu v hradbách). Město bylo
rozděleno na kvartály, a ty zase na čtvrtě.
23. března 1857 vyšlo z
Vídně nové císařské nařízení, které požadovalo na území
celého státu zavedení stálých názvů ulic a číslování
domů podle nich tak, že samostané číslování měla už
každá ulice (začínala tudíž
domem č. 1.). Městská rada brněnská toto nařízení
oddalovala rok od roku, až konečně v květnu 1867 vydalo
moravské místodržitelství výnos, jímž v Brně stanoví
zásady pro zavedení názvů ulic a zceka nového číslování
domů.
Zásady zněly:
1/ Každá ulice dostane své vlastní číslování domů
odlišné od číslování domů ulic vedlejších.
2/ Pojmenování ulice nebo náměstí se smí vyskytnout v
celém obvodu města Brna jen jednou a ty ulice, které na
sebe ve stejném směru přímo navazují a mají různá jména,
dostanou jedno společné.
3/ Za střed města je nutno považovat „Velké náměstí".
4/ Číslování každé ulice začíná na té straně, která je
nejblíže výše uvedenému středu města (vzdušnou čarou), a
to tak, aby levá strana ulice měla liché, pravá pak sudé
číslování. Domy na náměstí se číslují postupně, jak
stojí vedle sebe v kruhu (prakticky ve směru hodinových
ručiček).
5/ Každý dům, jehož fronta vede do dvou na sebe kolmých
ulic, musí být označen na každé straně příslušným názvem
ulice a čísla.
Aby se zabránilo nevýraznému označování domů jakýmikoliv
tabulkami a čísly, přímo se stanovilo, že domovní
tabulka musí mít rozměry nejméně 7x5 palců (cca. 17x13
cm), s 5-6 palci (cca.12-15 cm) vysokými bílými
číslicemi na černém podkladě.
Ke konci roku 1915
brněnské městské zastupitelstvo plně oddané císařské
rodině přejmenovalo důležité ulice a náměstí po
tehdejších rakouských a německých velitelích a členech
císařské rodiny. Takže třeba Křenová se změnila na „Erzherzog-Friedrich-Strasse“,
Veveří na „Hindenburg-Strasse“ nebo náměstí Svobody na „Kaiser-Franz-Josef-Platz“.
Po skončení války po přechodu města do české správy byly
názvy ulic vráceny na původní nebo přejmenovány. Tuto
činnost dostal na starost člen správy Arnošt Heinrich,
šéfredaktor Lidových novin, zastánce práv Čechů v Brně.
V mnoha případech šlo pouze o český překlad názvů
něměckých, např. Dominikanerstrasse-Dominikánská,
Schlossergasse-Zámečnická. Jindy však docházelo k
zásadnímu přejmování, Rudolfasgasse-Česká,
Elisabethplatz-Komenského náměstí atd.
Po připojení předměstí k Brnu (1919) bylo také nutno
vyřešit duplicitu názvů ulic, protože ve většině obcí
nechyběla ulice Palackého, Husova, Komenského apod.
Již dříve byly třenice o to v jakém jazyce – německém či
českém mají být ulice pojmenovány, ty však byly rázně
utnuty novým řádem z května 1867. Také roku 1919 se
vyskytly neshody. Německá menšina trvala na tom, aby
tabulky byly dvojjazyčné, což se zase nelíbilo české
většinové části obyvatelstva. Poradní sbor rozhodl, že
dvojjazyčnost je neúnosná a neschvaluje se.
Firma Austria byla pověřena výrobou nárožních uličních
štítů. Za jeden tento štít si účtovala 51Kč 7h, za
domovní tabulku s číslem pak 4Kč 46h. Celkový odhad
nákladů na výrobu se pohyboval kolem 42 000Kč.
|
|
|
17. 3. 1939 měl
přijet do Brna Adolf Hitler. Vedení brněnské radnice
proto narychlo zinscenovalo slavnostní akt přejmenování
náměstí Svobody na „Adolf-Hitler- Platz“. A to už o den
dříve.Tím se však představitelé města nezavděčili,
Hitlerovi by prý podle osobního přání více vyhovovalo
náměstí Lažanského (Moravské nám.), jemuž tehdy vévodil
Německý dům. Tam se také v tichosti 18.3. „náměstí
Adolfa Hitlera „ přesunulo, a zůstalo až do konce května
1945.
Tak se stalo, že náměstí Svobody neslo jedno ze svých
pojmenování pouhé dva dny. Jinou kuriozitou je
Zámečnická ulice, která své jméno nezměnila od 14.
století.
Je samozřejmé, že během okupace byla v názvech ulic
okamžitě zavedena ona dvojjazyčnost, tentokrát s
předností němčiny. Také bylo navráceno staré pojmenování
německými osobnostmi (např. Masarykova třída- „Hermann-Göring-Strasse“),
a v roce 1940 muselo změnit svá jména dalších 84 ulic.
Ani to ale nestačilo, dva roky na to došlo ke změně
názvů u dalších 281 ulic. Po Reinhardu Heydrichovi byla
pojmenována ulice „Nová“ (dnešní Lidická).
Jak se dalo čekat, byly po válce uliční názvy zbavovány
dvojjazyčných podob, a tam kde to nebylo možné, byl
německý název alespoň přelepen a ponechán český.
17. srpna 1945 byl přijat návrh na zpětné pojmenování
ulic platné k 30.9.1938. Také, že se zásadně nemají
ulicím dávat jména po živých osobách, vyjma prezidenta
republiky a státníků spřátelených států. Bylo též
schváleno, že nepředložkové pády v jejich jménech mají
změnit na jména v prvním pádě, že mají být odstraněna
pojmenování mluvnicky nezřetelná a názvy mají být pokud
možno jednoslovné. Komise probrala názvy všech 1043
brněnských ulic a vypracovala návrh na jejich konečnou
úpravu. Tam kde kvůli novým zásadám nebylo možné použít
staré pojmenování, bylo pro ulici navrženo nové jméno.
Velmi mnoho změn názvů ulic, zpravidla k uctění památky
popravených a umučených účastníků národního odboje,
navrhly místní národní výbory.
V důsledku odsunu Němců v letech 1946-1947, poklesl
počet obyvatel Brna z 290 476 na 273 127.
V roce 1948 došlo ke
komunistickému převratu a nastalo velké čištění názvů
ulic ve jménu nově nastolených komunistických ideálů,
hodnot a osobností s nimi spojených. U osobností
evropského věhlasu musel pojmenování potvrdit Zemský,
později Krajský národní výbor, název ulice po tehdy
žijícím prezidentovi Klementu Gottwaldovi pak přímo
prezidentská kancelář v Praze.
V době tzv. „studené války“ vyšlo 10. října 1950
nařízení, že se ze strategických důvodů musí přejmenovat
ty ulice, jejichž názvy naznačují blízkost nabo umístění
významných vojenských či strategicky důležitých objektů
a bodů, např. „Nádražní“, „Pod tratí“, „Tovární“, „K
letišti“, „U plynárny“, „U kasáren“ a jiné.
Od roku 1960 se za
usilovné stavby panelových domů zrodilo v Brně 17
větších i menších sídlišť. A v nich se rychle začaly
vytvářet nové ulice a náměstí, jež bylo také třeba
urychleně pojmenovávat. Začalo to čtvrtí Lesná. Ulice
tohoto sídliště byly pojmenovány po osobnostech
kulturního života. Spisovatelé a básníci – Arbesova,
Šrámkova, Haškova, Heleny Malířové, Marie Majerové,
hudební skladatel – Ježkova, architekti – Jurkovičova a
Loosova, malíři – Slavíčkova, Brožíkova, Fillova, jiné
osobnosti – Vaculíkova, Třískalova, Blažkova, Nejedlého,
Hakenova, i zahraniční – Brechtova.
Ulice sídliště Kohoutovice byly pojmenovány 5.7. 1974, a
to po osobnostech barokní i moderní hudby. Glinkova,
Borodinova, Prokofjevova nebo Voříškova, Stamicova,
Bellova, Richterova, Chopinova a jiné.
V prosinci téhož roku, v rámci utužující se normalizace
dostalo sídliště vybudované na území Bohunic a Starého
Lískovce pojmenování nejen ulic, ale i celého tohoto
celku - „Sídliště československo-sovětského přátelství“.
Tomu odpovídaly i „sovětské“ názvy ulic, obsahovaly jak
zeměpisné názvy tehdejších sovětských republik –
Ukrajinská, Běloruská, Arménská, Kyjevská aj., tak jména
osobností kosmonautiky – např. Volkovova, Ciolkovského,
Dobrovolského, Komarovova , a z vojenského prostředí –
Maršála Zacharova, Kirovova, Kalininova apod.
Na počátku 80. let byly ulice nově vznikajícího sídliště
v Líšni pojmenovány výhradně po stranických a
odborářských funkcionářích – Bartákova, Hochmanova,
Horníkova , Jírova, Mifkova.
Na jednom z posledních sídlišť budovaných starou
panelákovou metodou – Vinohrady, vznikaly názvy ulic až
v roce 1991a opouštěly tedy politické a ideologické
cíle. Názvy ulic byly přizpůsobeny celkovému názvu
sídliště, a to názvy vinařských obcí jižní Moravy –
Bzenecká, Věstonická, Mikulovská, Bořetická, Mutěnická
atd.
Během sametové
revoluce, už 13. prosince 1989 došlo k úřednímu
přejmenování „třídy Vítězství“ zpět na „Masarykovu“. V
té době a v lednu následujícího roku proběhl
sociologický výzkum o názvech brněnských ulic, jehož se
zúčastnilo na 600 občanů. Průzkum poté 17.1. vyhodnotila
užší komise „Odborného aktivu pro orientaci ve městě
Brně“ (později přejmenována na „Názvoslovnou komisi“).
Tato komise se stala poradním orgánem rady NVmB, a
zabývala se schvalováním všeho, co se týkalo názvosloví
a orientace v Brně.
V následujících letech se přejmenování dotklo více než
dvou stovek z celkového počtu více než 1700 brněnských
ulic a náměstí. Bylo ovšem nutné stanovit určité zásady,
podle kterých se mělo postupovat. Například bylo určeno,
které názvy ulic se měnit nebudou, jako třeba názvy
vyjadřující vzhled nebo charakter ulice (Zahradní,
Vlhká), zeměpisné (Královopolská, Bystrcká), nebo
historické (Dornych, Křídlovická).
Naopak zmizely názvy ulic „problematických“ osobností
nebo událostí (Leninova, Gottwaldova, třída Říjnové
revoluce, náměstí Rudé armády aj.). Pekařská - název
vznikl patrně nepochopením původního českého výrazu
bekyně - mniška, tedy Bekyngasse, který vycházel z
lokality dvou ženských klášterů v ulici (dominikánky a
cisterciačky) a byl německými středověkými písaři chápán
jako Becken-, Bäcken- či Bäckergasse, tedy Pekařská.
Celá řádka pojmenování ulic se vztahuje k různým městům
– Boskovická, Domažlická, Prostějovská, Olomoucká,
Bratislavská, Banskobystrická apod.
Mezi „státní“ ulice patří např.: Francouzská, Korejská,
Švédská, Gruzínská a samozřejmě Česká.
Mohlo by se zdát, že málo místa by mohlo být v ulicích –
Těsná, Malá, Úzká nebo Mezírka. Jinde se můžeme pokochat
– Úhledná, Vzhledná, Půvabná, Rozkošná.
V Divišově čtvrti se daří květinám, bylinám a keřům –
Kosatcová, Liliová, Hvozdíková, Narcisová, Zvonková,
Čekanková, Dřínová, Kalinová a Hlohová.
V lokalitě „Duhová pole“ v Řečkovicích jsou ulice
pojmenovány podle barev duhy – Azurová, Nachová, Žlutá,
Oranžová, Fialová.
Jen asi o 600m dále, v Medlánkách, najdeme „ovocné“
ulice – Višňová, Hrušňová, Broskvoňová, Jabloňová,
Třešňová, Meruňková, Mandloňová ale také – Rybízová,
Borůvková a Ostružinová. Kdo by hledal ulici Švestkovou,
najde ji ovšem v Maloměřicích. Zde si také může
zopakovat roční období na ulicích – Jarní, Podzimní a
Zimní. Ulice „Letní“ se nalézá v Židenicích.
Komu jde ze všech těch názvů ulic hlava kolem, ať se
podívá do Žabovřesk, je tam ulice „Bezejmenná“.
V Brně existuje sedm ulic začínajících písmenem „W“,
čtyři od písmene „I“, a jedna jediná je „Y“– Ypsilantiho.
V roce
2004 byla pojmenována malá ulice v Řečkovicích, po
fiktivní postavě – Járovi Cimrmanovi.
V říjnu
2006 byla slavnostně pojmenována nová ulice na Starém
Brně (lokalita Červený kopec) jménem Jaroslava Foglara.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|