HISTORIE

 

 

 

 

 

 

  
    
 

 

 

         

                  

 
    SADOVÁ
 
 
 
 
 
 
součást městské části Brno - Královo Pole

URBANISTICKÝ VÝVOJ
Sadová byla vyčleněna z katastru Králova Pole jako území bez souvislé zástavby mezi soběšickou silnicí (ulice Kociánka) a údolím sv. Antoníčka pod Lesnou.
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1970 55 504 65  
1980 30 389 33 28
1991 46 347 18 14
 
  Téměř veškerou plochu Sadové tvoří lesy Kyselé a Zaječí hory a sady a zahrady s množstvím chat.                       Jediným areálem odlišného charakteru je domov důchodců nad železniční tratí (nevelká enkláva rodinných domků kolem Wígrovy ulice západně od soběšické silnice patří ke katastru Králova Pole).
Území dříve sloužilo jako rezerva pro další panelovou výstavbu.

________________________________________________________________________________________________________

 

  
 
    SLATINA
1247 Zlatina
1264 de Slaczin
1306 Slatyna
1854 Latein, Slatina
 
 
 

HISTORIE
Ves byla do 13. století vladyckým sídlem a samostatným statkem.
Od roku 1247 byla v držení kláštera augustiniánek v Olomouci u      sv. Jakuba, až do roku 1592, kdy byla prodána brněnskému měšťanu  a radnímu písaři Janu Menclovi z Kolsdorfu.
Roku 1628 koupila Slatinu Alžběta Pergarová z Pergu. Tím byla Slatina natrvalo připojena k líšeňskému panství.
Ze škod třicetileté války se ves poměrně rychle vzpamatovala. Před rokem 1749 byly nově rozděleny pozemky. Vrchnost v této době měla ve Slatině dvůr č. 37, zahradu, masný krám a kovárnu.
Obec řídil rychtář s konšely. Obecní pečeť měla znamení radlice a krojidla.
Součástí Brna se stala v roce 1919.
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1880 149 851 842 4  
1921 232 1 432 1 428    
1930 304 1 728      
1950 450 2 164      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1961   3 256    
1970 770 3 833 1 092  
1980 832 4 714 1 597 778
1991 951 8 668 2 999 738
 
 

 

  
 

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Slatina vznikla ve vyvýšené poloze otevřené krajiny východně od Brna, mimo vodní zdroje. Ves ležela v poměrně malé vzdálenosti od paralelně procházející olomoucké královské cesty.
Historický půdorys vsi s vřetenovou návsí je možno považovat za jednotné lokační dílo velké vnitřní kolonizace 13. století. Zvláště pozoruhodný je výrazně vyvinutý okruh záhumenní cesty kolem stodol, tvořící téměř obdélník.
Počátkem 17. století tvořilo Slatinu 26 velkých usedlostí, což zřejmě rámcově odpovídá velikosti vsi již při založení a toto jádro pak přetrvávalo i později.
Ještě na přelomu 19. a 20. století tvořila slatinská náves (Přemyslovo náměstí) typický západohanácký vesnický celek. Usedlosti se skládaly z podélně orientovaného obytného stavení, na něž kolmo navazovalo stavení hospodářské, v zahradě byl sklep a při záhumenní cestě stodola (ve čtvrtině 19. století byly ještě slatinské stodoly dřevěné). Domy byly postaveny z nepálené hlíny - dusané do bednění (nabíjené) nebo z nepálených cihel (vepřovic, kotovic).
Teprve ve 30. letech dostal vývoj Slatiny nový charakter. Území podél tuřanské silnice mezi vesnicí, hřbitovem a nádražím vlárské trati (1883-1886) bylo rozděleno ortogonálni osnovou a podél nových ulic začaly vyrůstat řadové rodinné domky.
Do roku 1939 byla zastavěna téměř celá Tuřanka a ulice Ráj a část Pivodovy mezi Tuřankou a Šmahovou ulicí.
Po roce 1945 zde výstavba pokračovala izolovanými domky v zahradách východně od Šmahovy ulice. Již koncem 1. republiky začalo formování průmyslové zóny podél železniční trati, výrazně rozšířené v období socialismu.
V 70. a 80. letech se charakter Slatiny zcela změnil výstavbou rozsáhlého panelového sídliště mezi kasárnami, starou vsí a olomouckou silnicí.
Z někdejšího společenského centra vsi se tak náves stala okrajovou částí sídliště, které soustředilo téměř veškerou obchodní a společenskou vybavenost.
 

________________________________________________________________________________________________________

 

  
 
    SOBĚŠICE
1286 villam nostram Sobesiczi
1348 Obatschicz
1438 Sobiesicz
1938 Obeschitz, Soběšice
 
 

součást městské části Brno - sever

HISTORIE
Soběšice patřily moravskému markraběti. Král Václav je s 12 lány polí a dalším příslušenstvím daroval roku 1286 klášteru augustiniánek v Brně. Po jeho zrušení se roku 1581 dostaly brněnským jezuitům k panství Řečkovice, u něhož pak zůstaly až do roku 1848.
Vrchnostenský dvůr, zřízený roku 1662, byl roku 1780 rozparcelován mezi 5 poddaných.
Na počátku 20. století zde existovala výroba lihovin (1908), mlýn, cihelna a stavitelská firma (1911), později pak záložna (1935).
Ves se stala součástí Brna roku 1971.

 

 
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   112      
1880 62 509 505 3 1
1921 162 1 031 1 031 0 0
1930 215 1 063 1 056 1 0
1950 301 1 117      
           
rok domů obyvatel bytů obyv.v RD
1961 300 1 149 347  
1970 306 1 108 313  
1980 343 1 157 362 357
1991 338  1 078 357 354
 
 

 

 

 

  
 

URBANISTICKÝ VÝVOJ
Soběšice vznikly na rozsáhlém lesnatém hřbetu, který vybíhá z Drahanské vrchoviny hluboko do brněnské kotliny mezi hlubokými údolími Svitavy a Ponávky.
Vesnice byla založena kolem pramenné muldy Soběšického potoka.
Usedlosti byly vystavěny po vrstevnici a vytvořily jakousi podkovu, jejíž severní konec vytvořil dvůr.
Roku 1497 zde bylo 15 osedlých.
Ve 2. polovině 18. století začala vznikat domkářská zástavba mimo jádro vsi.
Od poloviny 19. století do roku 1918 vznikla veškerá dnes existující zástavba v okolí zábrdovické silnice včetně ulic Melatína, Štěpánkovy a ulice Na kovárně. Za 1. republiky byly vytyčeny dvě kolmé ulice z Útěchovské silnice k západu (Mokrohorská - ke hřbitovu, Borová).
Další rodinná výstavba pokračovala zejména v 70. Letech, domky vznikaly i podél Weissovy ulice.

  
   

________________________________________________________________________________________________________

 

  
 
    STARÉ BRNO
1210 in burgo Brunnensi
1314 in Antiqua Brunna
1416 v Starém Brně
1718 Altbrünn
 
 
součást městské části Brno - střed 

HISTORIE, URBANISTICKÝ VÝVOJ
Již v období Velké Moravy existovala v prostoru Starého Brna významná koncentrace osídlení, které se rozvíjelo jak na pravém břehu Svratky od přechodu přes řeku po Polní ulici, tak na levém břehu (Václavska a Křížová ulice).
Po začlenění Moravy do českého přemyslovského státu vznikl brněnský hrad, doložený roku 1091, a Brno se vyvíjelo jako jedno      z hlavních moravských center. Raně středověký hrad (hradiště) je dnes nejčastěji lokalizován právě do Starého Brna, přibližně při ústí Křídlovické ulice do ulice Křížové, jižně od Mendlova náměstí.
Rozvoj Starého Brna byl ve 2. čtvrtině 13. století, podporován komunikačním významem Starého Brna i vznikem řady církevních ústavů v prostoru Pekařské ulice.
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   1 688      
1846 279 5 580      
1921 454        
1930 759 15 508      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1970 669 22 108 7 536  
1980 654 17 030 6 771 98
1991 590 13 883 6 104 106
 
  Už ve 40. letech 14. století se uvádí starobrněnský rychtářský úřad (iudicium) a radní (iurati), což naznačuje,         že Staré Brno bylo v té době městečkem.
Nejstarší pečeť měla znamení zkřížených motyk. Z roku 1619 je dochována pečeť se znakem městečka - obrazem studny jako mluvícího znamení (Brunnen).
Staré Brno až do poloviny 18. století téměř nerostlo, neboť roku 1750 zde bylo jen 105 osedlých a roku 1768 zde stálo 122 domů, z toho 37 měšťanských.
Roku 1850 skončila připojením k Brnu samostatná existence městečka. 		 
  V letech 1174-1776 došlo k významné komunikační změně vybudováním nové trasy silnice od Novosadů do Starého Brna (dnešní Hybešova, ústící do Křídlovické ulice), která též otevřela cestu urbanizaci dosavadního bažinatého území mezi Starým Brnem, Pekařskou, Novosady a Křídlovicemi. Zde zá-hy vznikla magistrátní předměstí Jircháře a Silniční Ulice.
Od roku 1780 pak podél císařské silnice, jižně od kostela sv. Václava, vznikalo nové předměstí - Vídeňská Ulice.
Roku 1835 byl napřímen tok Svratky mezi konventem alžbětinek a Dlouhým mostem ve Starém Brně. Most byl roku 1837 opraven a rozšířen.
Ve 2. polovině 19. století se rozšiřovala zejména zástavba po jižní straně Rybářské ulice (vedoucí podél náhonu), kde vznikaly četné továrny, napojené z Poříčí na tramvajové vlečky. Na Poříčí byla také roku 1878 postavena budova učitelského ústavu.
Nejdůležitější urbanistickou změnou za 1. republiky bylo vybudování Zemského výstaviště v letech 1926-1928 (viz. historie).
Urbanistická katastrofa zasáhla Staré Brno v letech 1962-1965, kdy byla zbořena východní část Rybářské ulice včetně domovních bloků jižně od kláštera. Spolu s blokem, který existoval uvnitř dnešního Mendlova náměstí, byla roku 1965 zbořena i starobrněnská radnice na nároží Křížové ulice, jejíž poslední podoba byla klasicistní. Současně byl zatrubněn Svratecký náhon. Tímto zásahem bylo zcela rozrušena starobrněnské náměstí, které bylo „zvětšeno", ve skutečnosti však došlo k jeho degradaci na dopravní uzel. Souběžně s Výstavní ulicí byla proražena Veletržní třída s novou trasou tramvaje na estakádě a její okolí bylo obestavěno vyškovými domy bez jakékoli kompozice. Vzniklo tak „sídliště" Staré Brno-sever.		  
   

*****                

HLINKY (1750 – ulice Lehmstätte, Hlinky, 1815 – Lahmstatte)
Osada, resp. ulice, vznikla roku 1737 na jílovité půdě (odtud jméno) západně od Starého Brna při cestě do Kamenného Mlýna a Žabovřesk - původně na starobrněnském katastru: domy patřily ke Starému Brnu, zahrady  za nimi však již ke Křižovnickému území (Křížová).
Důležitýrn impulsem pro vznik Hlinek byla velká cihelna. Domy se seskupily jednak kolem hliníku, jednak po obou stranách cesty.
Cesta, změněná roku 1829 na silnici, vedla dále po úpatí Žlutého kopce a Kraví hory, jejichž jižní a jihozápadní svahy pokrývaly souvislé vinice, které téměř v plném rozsahu existovaly ještě na počátku 20. století.
Od konce 18. století vznikaly další domky podél úpatí, tedy po severní straně cesty. Pouze v úseku od pivovaru  po vyústění dnešní Výstavní ulice existovala i nadále zástavba též po starobrněnské (jižní) straně ulice.
V 80. letech 19. století začala po severní straně cesty po úpatí Žlutého kopce mezi dosavadním koncem Hlinek
a řekou Svratkou u Kamenného Mlýna vznikat jedna z prvních a současně nejhonosnéjšich brněnských vilových čtvrtí (dnešní Pisárky. Roku 1909 zde již existovalo cca 27 vil.
Rozvoj zástavby Hlinek podporovala i tramvajová linka s vozovnou na konci ulice.

 

  
  JIRCHÁŘE (15. t. – Froschlacken, Lacus ranarum, 1784 – Lacker Wieße, 1850 – Lokvová ulice)
Jircháře byly založeny při Svrateckém náhonu pod Františkovem na bažinaté městské louce, zvané původně            (od 15. století) Žabí louže, která nebyla nikdy v minulosti zastavěna, pouze někdy od 1. poloviny 18. století zde existovalo několik objektů. Nejsou tedy místně totožné se středověkým předměstím.
Jircháře, které se rozkládalo před Měnínskou branou.
Pojmenování nového předměstí Jircháře ostatně není původní. Německy se vždy nazývalo Lackerwiese,                tedy „loužová louka", zatímco pojmenování V Jirchářích se objevilo až roku 1919.
Počátek osídlení lze zaznamenat v 70. letech 18. století. Osídlení se zde však začalo ve větší míře rozvíjet až po roce 1782, kdy začalo zasypávání zamokřeného terénu, který byl navážkami zvýšen o 3-5 m.
Roku 1782 se Jircháře také konstituovaly jako obec pod jurisdikcí magistrátu, která zahrnovala dnešní ulice Jircháře, Leitnerovu od Anenské po Hybešovu a větší část Vodní ulice. Západní hranici tvořila zahrada navazující na klášter dominikánek (Území sv. Anny), jižní hranici vytvářel Svratecký náhon a stály zde lázně, jejichž původ sahal do středověku. Obyvateli byli zejména dělníci.
Po roce 1945 byl Svratecký náhon zkanalizován a blok přehuštěné zástavby mezi ním, ulicí Jircháře a Leitnerovou ulicí byl zcela zbořen a ponechán bez zástavby, pouze při jižní straně ulice Jircháře vyrostl moderní obytný blok.
 

 

  
  KŘÍDLOVICE (1314 – in Grillwicz, 1784 – Grillowitz Gasse)
Předchůdcem Křídlovic byla patrně raně středověká ves, rozkládající se zřejmě na říčním ostrově či na vyvýšenině na severním břehu hlavního toku Svratky. Bývala zeměpanským majetkem a panovník zde věnoval nějaký majetek blízké kapli sv. Oldřicha a Prokopa ve Starém Brně. Později získávali půdu v Křídlovicích brněnští měšťané a zakládali zde zemědělské usedlosti a zahrady. Ve 13. a 14. století zde vlastnili půdu klášter augustiniánek v Brně a johanitský špitál.
Počátkem 17. století měla tato část Křídlovic a Novosadů 42 osedlých. Částečné poškození za třicetileté války bylo po roce 1657 nahrazeno.
Klasicistní zvonička na Nových Sadech vyznačuje místo zaniklé křídlovické návsi.
Křídlovice tvořily nepochybně odedávna ulicovku sledující v určitém odstupu levý břeh Svratky na cestě od kostela sv. Oldřicha Prokopa do Komárova. Vázaly se ještě na předlokační komunikační síť, neboť s městem Brnem je spojovala jen příčná cesta, při níž později vznikly Novosady. Při vyústění této cesty, která dále za řeku nepokračovala, vznikla malá trojúhelníková náves (dnes křižovatka Nových sadů a Křídlovické ulice).
Ještě v 1. polovině 19. století byly Křídlovice spíše vesnickým celkem, do něhož však již začala pronikat pavlačová zástavba a některé továrny.
Do počátku 20. století byla činžovními domy zastavěna jednak severovýchodní strana ulice od Novosadů ke trati, jednak úsek mezi Zahradnickou a Nádvorní ulicí, kde nové domy nahradily starší. Zahradnická ulice k řece byla vytyčena v trase cesty do zahrad a získala reprezentační velkoměstský charakter. Nadále však v převážné části Křídlovic přetrvávaly rozsáhlé zahrady.
Až roku 1930 byl vybudován most přes Svratku, za nímž byla protažena přímá radiála Švancarovy (Renneské) ulice.
Později byl po nábřeží regulované Svratky veden městský okruh z Trnité do Pisárek, což celé území odsoudilo k postupující degradaci, spojené s četnými demolicemi a některými novostavbami, které urbanistickou strukturu dále rozrušovaly.
V 80. letech vyrostla při nároží Poříčí a Nových sadů kruhová hala Rondo.

 

  
  PEKAŘSKÁ ULICE  (14. st. – platea Pistorum, Peckyngasse, 1771 – Bekhengassen)
Pekařská Ulice byla od raného středověku součástí základní komunikace v brněnském prostoru, která sem směřovala od brodu ve Starém Brně v trase dnešní Křížové ulice a obvodu Mendlova náměstí.
Od 2. čtvrtiny 13. století zde brněnští měšťané získávali od panovníka značné výměry půdy. Osídlení datované před polovinu 13. století bylo archeologicky zjištěno v domě Pekařská 7.
Vlastní Pekařská ulice se dělila na tři části. Úsek podél kláštera dominikánek se jmenoval Proti sv. Anně.
Jako Pekařská, později Velká Pekařská, se označovala až část nynější Pekařské ulice začínající na dnešní vidlici
s Anenskou ulicí pod Provaznickým kopečkem. Nejhořejší část se nazývala Před branou Brněnskou. Toto rozdělení existovalo nejpozději od 15. století.
Základní středověká půdorysná osnova Pekařské, Kopečné a Anenské ulice přetrvala do současnosti.
První desetiletí 19. století byla rozhodující pro propojení zástavby dosavadní Pekařské Ulice s městem.                  Roku 1823 byla cesta od Brněnské brány ke sv. Anně změněna na silnici.
Do roku 1843 již byla i celá severní strana nově zastavěna velkými klasicistními domy. V té době již zanikala složitá struktura Brněnské brány včetně jejího bastionového obkroužení.
Byl vytyčen jižní úsek budoucí Husovy třídy jako součásti Ringstrasse. Tím byla Pekařská ulice organicky navázána na město. Její tradiční význam jako jedné z hlavních předměstských ulic Brna podtrhla i tramvajová trať, otevřená roku 1903.
V pozdějším vývoji docházelo k náhradám často drobných a malebných klasicistních domků ve střední a dolní části Pekařské ulice novorenesančními a secesními činžovními domy.
K dalším demolicím docházelo po roce 1945 i v prostoru Pekařské a Kopečné ulice.

 

  
  SILNIČNÍ ULICE  (1782 – Strassengasse, 1945 – ulice Hybešova)
Až do roku 1774 existovalo spojení brněnské Židovské brány a Starého Brna jen ve staré trase Kopečnou a Pekařskou ulicí, případně přes Novosady a Křídlovice.
V letech 1774-1776 byla vybudována okružní brněnská silnice od Veselé brány kolem celého města a dále v trase dnešní Hybešovy (původně Silniční) ulice. Přímá trasa silnice se dotýkala severního břehu dnes neexistujícího Novosadského potoka, který tvořil též hranici brněnských předměstí a Novosadů. Silnice musela dlouhým mostem překonávat špici stále ještě existujícího předsunutého bastionu v prostoru nynějšího náměstí na Nových sadech       (v prostoru tramvajové smyčky), odděleného od petrovské ostrožny tokem Svrateckého náhonu (dnes již rovněž neexistujícím).
Silniční Ulice tvořila pouze nejvýchodnější úsek popsané silnice (Hybešovy ulice). Zahrnovala nynější domy Hybešova 8-32 a 7-13, 21-39.
Stala se oboustrannou ulicovkou, ale plně vyvinout se mohla jen zástavba po severní straně, mezi silnicí
a Svrateckým náhonem.
V poslední třetině 19. století přestavěna i severní strana ulice a zcela nově bylo vybudováno východní nároží, čímž vzniklo nevelké náměstí (jižně od lázní), které uzavřel starší malý blok proti vyústění Nových sadů; ten zanikl         po roce 1937, když Nové sady po vybudování mostu a Švancarovy (Renneské) ulice získaly tranzitní dopravní funkci.
Do počátku 20. století byla (po zrušení Novosadského potoka) nově a jednotně zastavěna celá jižní strana ulice      od Nových sadů po nově vytyčenou Gomperzovu (Bezručovu) ulici.
Před rokem 1954 byl zatrubněn Svratecký náhon a v jeho trase vznikla po se-verním obvodu někdejšího katastru Silniční Ulice Vodní ulice.

____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    STARÝ LÍSKOVEC
1314 in Lezcouia
1673 Leskaw
1751 Laskau
1885 Leskau, Lískovec
 
 

 

HISTORIE
Ves patřila od neznámé doby k hospodářské základně starobrněnského kostela sv. Oldřicha a Prokopa.
Ve vsi měl odpradávna své manství olomoucký biskup - náležel k němu jeden lán pole s dvorem. V 15. století bylo manství opuštěno, patrně v důsledku škod za husitských válek.
Roku 1675 koupila abatyše Justina Wynerová od Martina Tekla dvůr v Lískovci s příslušenstvím. Tak byl ve vsi obnoven panský dvůr, který vyvolal nárůst robotních povinností.
Ještě v polovině 18. století se ve vsi pěstovala vinná réva. Z té doby je doložena obecní pečeť se znamením plovoucí lysky
Na katastru Lískovce existovaly roku 1911 dvě cihelny, byla zde výroba pleteného zboží a záložna.
Součástí Brna se Lískovec stal roku 1919, kdy již existovala i jeho mladší oddělená část - Nový Lískovec.
V roce 1960 došlo k rozdělení Lískovce na Starý a Nový Lískovec.

rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   246      
1880 99 583 581 2  
1921 220 ?      
1930 347 2 022      
1950 593 2 783      
           
rok domů obyvatel bytů obyv.v RD
1961   1 899    
1970 383 1 511 432  
1980 555 16 740 5 413 397
1991 544 15 862 5 487 386
 
   

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Ves vznikla v otevřené bezlesé krajině v širokém údolí potoka Leskavy.
Lískovec již počátkem 17. století, kdy čítal 34 usedlostí, tvořily dvě protilehlé řady usedlostí po obou stranách potoka (ulice Klobásova, Malostranská), vzdálené od sebe 125 m. Otevřený prostor mezi nimi však neměl charakter klasické návsi.
Do roku 1918 zanikla velká „náves", neboť souvislá řada domků vyrostla i po celé délce jižní strany severní řady usedlostí, čímž na této straně vsi vznikla oboustranná ulicovka (Klobásova ulice). Stejný charakter získala i severní záhumenní cesta (Kroupova ulice) a za jižní řadou usedlostí cesta do Moravan (M. Ševčíka).
V letech 1854-1856 byla po jižní straně vsi vybudována železniční trať z Rosického nádraží do Střelic.
Starý Lískovec, přeměněný ve víceosou ulicovou ves, se v 70.-80. letech výrazně proměnil. Výstavba dálnice Praha - Brno - Bratislava, která se přimkla těsně k jižnímu okraji zástavby, vymezila spolu s dálničním přivaděčem od Jihlavské ulice území, na němž roku 1972 začala výstavba velkého panelového sídliště.
Při Jihlavské ulici vyrůstal v téže době v několika etapách komplex nové fakultní nemocnice, rozšířený sem z bohunického katastru. Ve staré vsi vznikla třetí příčná ulice přes potok (Máchalova - Pšikalova). Při východní straně Čermákovy ulice bylo postaveno několik nižších bodových bytových domů.

________________________________________________________________________________________________________

 

  
 
  STRÁNICE
 
 
 
 
 
 
součást městské části Brno - střed

HISTORIE, URBANISTICKÝ VÝVOJ
Stránice jako správní jednotka jsou zcela novodobým útvarem
s umělým jménem. Zahrnují svébytnou městskou vilovou čtvrt
na svazích Žlutého kopce (dříve Sandberg) a Kraví hory.
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1970 663 5 691 1 707  
1980 795 5 552 1 837 794
1991 1 868 5 508 1 936 811
 
  Území Masarykovy čtvrti (Stránic) tvořilo holá návrší, která byla v 60. letech 18. století ještě zcela bez zástavby. Prudký svah nad pozdější kolonií Nový dům byl zcela holý, dále k východu se až po Úvoz táhly vinice.Novodobý rozvoj území začal již v 70. letech, kdy začalo zalesňování příkrých srázů nad Kamenným Mlýnem a Žabovřesky, kde vznikl Císařský les (Kaiserwald), po roce 1918 přejmenovaný na Wilsonův les. V jeho těsné blízkosti začala před rokem 1918 vznikat Česká úřednická čtvrť . Roku 1922 zde již existovala vilová zástavba ulic Krondlovy, Tichého a Gogolovy.
Do roku 1925 postoupila zástavba na úroveň vymezenou ulicemi Barvičova - Roubalova - Havlíčkova - Klácelova. První vilky vznikly i mezi Barvičovou, Preslovou a Hlávkovou ulicí.
Do roku 1939 bylo zastavěno celé území mezi Barvičovou a Údolní ulicí a Wilsonovým lesem včetně blokové zástavby při Rudišově a Sedlákově ulici a kostela sv. Augustina na Babákově náměstí (náměstí Míru), za nímž Masarykova čtvrť plynule navazovala na rovněž již dokončenou žabovřeskou vilovou čtvrť.		  
 

________________________________________________________________________________________________________

 

  
 
    ŠTÝŘICE
 
 
1527 Styrcz, Štyřice
 
 
  součást městské části Brno - střed

HISTORIE
Zaniklá ves severně až severovýchodně od Horních Heršpic směrem ke Starému Brnu. V předhistorické době bylo v tomto prostoru důležité laténské sídliště.
Ves údajně bývala třikrát větší než Horní Heršpice. Zpustla nepochybně v 15. století.
První písemnou zprávu pochází až roku 1528, když poslední komárovský probošt Štěpán Etwan odevzdal pusté vesnice Štýřice kapitule sv. Petra v Brně.
Po roce 1528 přenechala kapitula část štýřických polí také svým poddaným z Komárova a z Dolních a Horních Heršpic. Jméno zaniklé vsi se připomíná ještě roku 1673 na panství kapituly sv. Petra v Brně a udrželo se ve jménu polní trati „Stiritz" na katastru Horních Heršpic. Povědomí o zaniklé vsi zanikalo a štýřické pozemky byly postupně připojeny k těm obcím, jejichž poddaní je obdělávali.
Lokalizaci Štýřic nasvědčuje i někdejší enkláva komárovského katastru na pravém břehu Svratky, která evidentně nesouvisela s komárovskýrni pozemky, s nimiž byla spojena jen úzkým pruhem území.
Roku 1870 byl na místě vsi postaven kříž u cesty.
Od reformy 1966/1969 je jménem Štýřice zvána městská čtvrť podél Vídeňské třídy, někdejší pravobřežní část Starého Brna.
Území nové čtvrti bylo oproti staršímu stavu částečně zvětšeno tak, aby zahrnulo veškeré související nověji vzniklé osídlení. Na západě šlo o areál velké cihelny a krematoria, na jihu byly zahrnuty i novější části Ústředního hřbitova, na východě vytvořila novou hranici břeclavská trať a připojena byla i pravobřežní část katastru Komárova.

  
   
 

KAMENNÁ KOLONIE (1935 - Kolonie in der Steingasse)
Součástí Štýřic je Kamenná kolonie, která nebyla nikdy správní jednotkou, představuje však svébytný a oddělený urbanistický útvar nouzového dělnického bydlení z 1. republiky.
Vznikla na katastru Staré Brno a Vídeňka, od reformy 1966/1969 je součástí katastru Štýřice.
Ve strmém srázu severního svahu Červeného kopce, nad údolím Svratky, vznikl ve 2. polovině 19. století lom na štěrk, který se do konce 20. let výrazně rozšířil, přičemž stěny lomu vymodelovaly dvě částečně oddělené části. Proto i domky kolonie, vyrostlé zde před rokem 1929, vytvořily dva oddělené, hustě zastavěné shluky.
Roku 1929 měla kolonie přes 100 domků. Celek, který je přístupný stoupající cestou od kláštera alžbětinek (Kamenná ulice), se dodnes zachoval v téměř neporušené podobě a též díky svému krajinnému rámci představuje jedno z nejzajímavějších míst Brna.                                                                                                                                                             

 
 

____________________________________________________________________________________________

  
   
 
    TRNITÁ
1375 Derrndrussel
1519 z Dorndryslu
1784 Dorrn Rössel
1850 Dendresl
 
 
součást městské části Brno - střed, Brno - jih 

URBANISTICKÝ VÝVOJ
Trnitá vznikla v jižním sousedství města na jedné ze tří cest, které směřovaly ze středověkých brněnských předměstí směrem ke Komárovu.
Nikdy nebyla velkým sídelním celkem. Ještě v polovině 19. století neměla ani 30 domů, tehdy končila v místech, kde cestu křížil potok přitékající od Jirchářů přes severní okraj Novosadů.
Trnitá tvořila spolu s Křídlovicemi, Novosady a Dornychem ovocnářsko-zelinářské zázemí města Brna (až do 19. století).
Začátek změn znamenal rok 1806, kdy byla vybudována silnice z Brna přes Trnitou do Petrohradské Ulice a do Komárova.
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   444      
1850   1 173      
1921 218        
1930 247 6 979      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1970 302 7 811 2 733  
1980 239 5 449 2 206 24
1991 181 3 783 1 555 8
 
  V jižní třetině ulice byla roku 1864 založena zprvu malá strojírna Bedřicha Wanniecka (Vaňkovka) na výrobu difuzérů a cukrovarnického zařízení a dalších strojírenských produktů. V letech 1868-1870 však byla dosud koncová železniční trať prodloužena trasou mezi Trnitou a Domychem na hlavní (horní) nádraží, vedenou po vysokém náspu. To znamenalo konec rozvoje Trnité, neboť dosavadní silnice do Komárova byla širokou plochou nádraží trvale přerušena a Trnitá se stala slepou ulicí, sevřenou od západu břeclavskou tratí, od východu novou železniční spojkou a od jihozápadu Svratkou.
V 80. letech byl po Zvonařce protažen městský dopravní okruh a naproti vaňkovce vyrostlo Ústřední autobusové nádraží Zvonařka s odstavnými plochami, přístupné z města pěší trasou po tělese zrušené železniční spojky.        Této dopravní stavbě padla za oběť celá zástavba Trnité jižně od ulice Zvonařka.		  
   

*****                

DORNYCH (1305 - in loco, qui dicitur Dorneych, 1784 – Dornig Gasse, 185 – Dornich)
Pojmenování Dornych je odvozeno z německého názvu pro „trní".
Roku 1784 tvořilo Dornych jen 6 domů, seřazených s jedinou výjimkou podél západní strany ulice kolem náhonu. Patřil sem též mlýn a protáhlá okrasná zahrada podél vody naproti Petrovské Ulici.
Roku 1809 byla cesta z Brna na Dornych změněna na silnici.
Po polovině 19. století se zástavba Domychu začala zahušťovat, a pokračovala až do 1. světové války.
Roku 1866 založili bratři Urxové slévárnu šedé a temperované litiny s bílým lomem mezi ulicemi Plotní, Širokou    a Kovářskou.
Na konci Plotní ulice vzniklo malé obdélné náměstí, které se stalo nejreprezentativnějším prostorem celé zástavby jižně od vnitřního města. Protože v poslední čtvrtině 19. století obytná kvalita celého území výrazně klesla vybudováním železničních tratí na náspech a rozvojem průmyslu, skončila urbanizace Dornychu ještě před             1. světovou válkou.
V období socialismu bylo celé území Dornychu výrazně rozrušeno demolicemi, zkanalizováním Svrateckého náhonu a silnou dopravní zátěží ulice Dornych i Zvonařka. Zničeny byly velmi malebné partie města, nazývané brněnskými Benátkami. Zejména v severozápadní části zástavba téměř zcela zanikla.

 

  
  KŘENOVÁ (1343 – super Shutam, 1365 – in Crenow, 1771 – Krenagassen, 1817 – Grosse Kröna)
Základní urbanistická situace Křenové se zformovala již po založení města. Její vývoj byl úzce spojen se zdejším špitálem sv. Štěpána při veřejné silnici od Židovské brány do Olomouce. Špitál zaujal chráněnou polohu na nevelkém ostrově mezi dvěma rameny Svitavského náhonu. Spolui s okolními pozemky byl zeměpanským majetkem a panovník zde dovoloval brněnským měšťanům stavět domy. Takto vzniklá Křenová ulice, jako součást I. předměstské čtvrti, byla již v polovině 14. století oboustranně zastavěna od počátku dnešní Křenové ulice po dodnes existující hlavní rameno Svitavského náhonu.
Roku 1494 dal Jan z Komárova postavit v zahradě u Sladového mlýna tzv. Novou ulici' (zvanou též Novou či Malou Křenovou ulicí), tvořenou asi 20 domky koželuhů. Šlo vlastně o rozparcelování cesty ke mlýnu (dnešní Mlýnské ulice). Snad současně vznikla i spojka Malé a Velké Křenové - dnešní ulice Rumiště.
Roku 1560, když hrad Špilberk koupilo město Brno, získalo i Novou Křenovou s 19 poddanými a Sladovým mlýnem a správně ji sloučilo s Křenovou.
Křenová se ve 2. polovině 17. století stala jediným místem v Brně, kde mohli přenocovat a stravovat se židé,          kteří po dlouhé době zakázaného přístupu do Brna (1454 až 1627) směli od roku 1627 navštěvovat brněnské trhy.
Zástavba byla zcela obměněna koncem 18. století, kdy byla nahrazena klasicistními pavlačovými domy.
Při západním břehu Svitavského náhonu vyrůstaly od konce 18. století textilní továrny, neboť dostatek vody, využitelné pro výrobní účely i pohon strojů, pro to vytvářel příznivé podmínky.
Roku 1784 založil Leopold Schulz v Křenové továrnu na harasové stuhy, později vznikla barvírna a valcha.
Když se roku 1848 židům dostalo zcela rovnoprávného postavení, následovala velká migrace venkovských židovských obyvatel do Brna. Židé konečně mohli založit samostatnou náboženskou obec a vznikla první tzv. velká synagoga (1853).
Nacistická okupace v letech 1939-1945 zninenala konec židovské tradice Křenové. Naprostá většina Židů byla deportována do koncentračních táborů, stará synagoga byla vypálena a zbořena již v březnu 1939.
Půdorysná a hmotová struktura Křenové se v základních rysech dochovala, celkový obraz byl však různými demolicemi a novostavbami značně narušen.

 

  
  NÁHON (1771 – Mehlgraben, 1825 – Mühlgraben, 1850 – Mlýnský příkop)
Katastr Náhonu zahrnoval území po levé straně Svrateckého náhonu od nového (hlavního) nádraží za Přízovou ulici a po pravé straně náhonu rovněž od drážního tělesa, ale jen po Sladovnický most vedoucí na Dornych.
Předměstská zástavba prostoru Náhonu byla až do počátku 18. století velmi proměnlivá a byla postihována mnoha válečnými destrukcemi. Její pevnou součástí byl pouze mlýn. V jeho sousedství existovala rozvolněná zástavba, podobně jako po východní straně tehdejší Malé ulice (dnes Dornych od někdejšího Náhonu po Malou Křenovou = Mlýnskou).
V roce 1786 byla rocezaložena nová továrna na vojenská sukna Johanna Heinricha Offermanna, tehdy největší svého druhu v Brně, jejíž obvodová zástavba vyplnila téměř celou pravobřežní část předměstí.
Katastr Náhonu se roku 1940 stal součástí katastru Trnitá,'při němž zůstal i po reformě 1966/1969.
V 80. letech 20. století byl na prázdné ploše Offermannovy továrny vystavěn objekt obchodního domu PRIOR
a v trase Úzké ulice byl vybudován provizorní vnitřní městský okruh.

 

  
  NOVÉ SADY (1407 – Neustift, 1815 – Kleine Neustift)
Ve středověku byly Novosady vsí, respektive předměstskou osadou u Křídlovic, která nepodléhala pravomoci městské jurisdikce.
Ves patřila po třicetileté válce k panství Pozořice. Měla nepochybně vždy jednoduchou podobu ulicovky, zastavěné v celém úseku od potoka ke křídlovické návsi. Na domy a usedlosti navazovaly po obou stranách rozsáhlé zahrady.
Na konci 18. století zde vznikaly menší průmyslové závody a Novosady se tak začaly měnit se dělnické předměstí. Součástí Brna se obec stala roku 1850.
V letech 1894-1897 provedena rozsáhlá přestavba brněnského uzlu a mezi hlavním nádražím a mostem přes Svraticu bylo vybudováno nové nákladní nádraží s velkou skladištní budovou z režných cihel, vše na násypu, který zabral téměř polovinu délky zahradních parcel Novosadů.
Kolem roku 1900 byla pouze v trase spojovací polní cesty ze Silniční Ulice (Hybešova) do Křídlovic vybudována Gomperzova ulice (Bezručova), obestavěná velkoměstskými činžovními domy, která je vůbec nejreprezentativnější ulicí vcelé starobrněnské části Brna.
Katastr Novosadů byl na severu vymeze dnes již neexistujícím potokem, který vytékal z bažin severně od dnešní Václavské ulice a vymezil i katastr novodobého založení Silniční Ulice. Na západě sahal za zalomení novodobé Hybešovy ulice. Jižní hranicí tvořila rámcově řeka Svratka.
 		  
  OLOMOUCKÁ ULICE (18. st. – Olmützer Gasse, 1850 – Holomaucká silnice)
Olomoucká Ulice se stala posledním novým brněnským předměstím.
Do roku 1846 vzrostlo osídlení na 26 domů, které vyplnilo severní stranu dnešní Křenové ulice v úseku od ulice Vlhké po Koželužskou.
Již před polovinou 19. století začal v sousedství Olomoucké Ulice rozvoj průmyslu (1836 Luzova strojírna - pozdější První brněnská daleko východně odtud, roku 1847 cukrovar).
Z vývojového hlediska byl významný rok 1850, kdy bylo vytvořeno Velké Brno, takže zástavba mohla již postupovat jednotně na celém území jižně od trati a západně od Svitavy.
Železniční trať na Českou Třebovou oddělila území Olomoucké Ulice od Radlasu. Kolem poloviny 19. století bylo zastavěno zbývající území zábrdovického katastru podél olomoucké silnice, která se až po nový most přes Svitavu nyní (jako ulice) nazývala Křenová, nikoli Olomoucká (toto jméno pak nesla až za mostem).
Do 1. světové války se pak na tomno území odehrával pomyslný boj reprezentativní obytné zástavby proti rozvoji průmyslu. Špitálka byla na volných místech po obou stranách obestavěna činžovními domy, za nimiž však rozlehlé souvislé území vyplňovaly sou-časně budované výrobní objekty.
Na západní straně ulice Masná ulice vznikl v letech 1880-1890 reprezentativní nárožní blok, tzv. masný růžek, vedoucí k novým jatkám.
Od 30. let 19. století začal průmysl na celém území zcela dominovat (zejména pozdější Šmeralovy závody) a od 70. let začal vytlačovat i starší obytnou zástavbu.
 

____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    TUŘANY
1208 Turane
1275 de Thurans
1412 in Turzan
1854 Turas, Tuřany
 
 

 

HISTORIE
V letech 1318-1326 se ve vsi uvádí 9 drobných lén, z nichž největší mělo 3 lány a nejmenší jen půllán s podsedkem.
V polovině 15. století drobná tuřanská léna většinou zanikla a podstatná část vesnice se stala biskupským statkem jemuž dal biskup Stanislav Thurzo v roce 1520 odúmrť. Tento největší biskupský - I. díl Tuřan patřil k chrlickému panství.
V menší části (II. díle) Tuřan se biskupská léna držela až do třicetileté války. Od roku 1627 byly Tuřany rozděleny na dva díly podléhající různým vrchnostem.
Třetí díl Tuřan vznikl roku 1666, kdy tento samostatný statek jezuité připojili ke svému Řečkovickému.
Roku 1642 byly Tuřany vypáleny Švédy. Noví osedlí po třicetileté válce byli Němci, kteří tu pak přechodně získali většinu.
Po roce 1848 se všechny tři díly spojily v jedinou obec Tuřany, která byla roku 1919 připojena k Brnu. V té době již měla zčásti průmyslový

rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   432      
1880 144 1 083 977 106 13
1921 401 2 411 2 379 19 12
1930 535 2 734 2 702 17  
1950 602 2 516      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1961   2 483    
1970 686 2 621 722  
1980 680 2 206 731 710
1991 657 1 986 704 690
 
  charakter. Lihovar s drožďárnou a továrna na kávové výrobky byly založeny roku 1852. Také tu byl mlýn a nově se rozvíjela výroba cementového zboží, lihovin, mlýnských kamenů a pleteného zboží (1911).  
   

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Tuřany vznikly u pramene malého potoka tekoucího do Chrlic a vlévajícího se do Svratky. Vždy byly důležitou křižovatkou cest, přičemž se zde křižovala cesta z Modřic a Chrlic do Šlapanic či Slatiny.
Na počátku 17. století bylo v Tuřanech celkem 34 usedlostí.
Již před rokem 1750 byl překročen předbělohorský počet usedlostí a rozvoj vsi pak již pokračoval vcelku kontinuálně. Ve 2. polovině 18. století začala vznikat domkářská zástavba, zprvu především na třech velkých plochách při rozvětvení cest na krajích intravilánu.
Zatímco dosud šlo zejména o shluky domků, ve 2. polovině 19. století začaly vznikat souvislé řady malých přízemních dělnických domků, jednak v jižní části vsi (Chrlická ulice), východně od kostela (Dvorecká ulice), severně od návsi (Farní ulice), a kolem silnice do Brněnských Ivanovic (nároží Holásecké a 1. května, Malínská, Švédská, Haraštova). Díky tomu již před rokem 1918 došlo k téměř úplnému propojení zástavby Tuřan (Revoluční ulice) a Brněnských Ivanovic (Tuřanská ulice).
Zástavbu tuřanské návsi ještě koncem 19. srólet1 charakterizovala tradiční vesnická zástavba. Domy z vepřovic i pálených cihel byly omítnuty a obíleny, dole s modrou podrovnávkou, v horním okraji podrovnávky býval často červený pruh.
Kolem rybníka na návsi existovala obecní zahrada na návsi, kterou sousedé používali po dílcích, na nichž pěstovali sazenice zeleniny.
Na počátku 19. století vznikla na ploše návsi severně od rybníčka skupina několika domků. Postupně se rozšiřovala, až vyplnila téměř čtvrtinu návsi, která tím byla velmi nepříznivě zmenšena.
V 50. a 60. letech, kdy vyrostl rozsáhlý zemědělský areál na východní straně vsi. V 70.-80. letech se rozvoj zastavil v důsledku stavební uzávěry kvůli rozšiřování tuřanského letiště mezi Tuřany, Slatinkou a Dvorskou.
 

____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    ÚTĚCHOV
1365 Vtyechaw
1567 na Autiechowie
1849 Autiechau
1906 Autěchau, Outěchov
 
 

 

HISTORIE
Víska se dříve nazývala též Tři Dvory, neboť ji až do 70. let 17. století tvořily pouze 3 usedlosti. Patřila k panství hradu Ronova, pak Nového Hradu a od roku 1562 k Pozořicím.
Roku 1562 je v Útěchově doložen svobodný dvůr.
Víska tvořila samostatnou obec s rychtářem a obecní pečetí se znamením zkříženého kopáče a sekery.                 Potom byla až do roku 1923 osadou Vranova.
K Brnu byl Útěchov připojen až roku 1980 jako dosud poslední integrovaná obec.
 

  
 
   

 

  
 

URBANISTICKÝ VÝVOJ
Víska vznikla ve vrcholové poloze vysokého zalesněného hřbetu, který vybíhá z Drahanské vrchoviny směrem k Brnu.
Osídlení se rozvinulo kolem pramenné muldy Malého potoka, pokračujícího hlubokým zářezem do Svitavy.
Největší usedlosti byly situovány nejvýše nad potokem, roku 1826 existovaly jen dvě. Drobnější usedlosti vznikaly pod nimi bez jednotící půdorysné organizace.
Drobná domkářská zástavba se soustřeďovala dole v údolí v řadě podél cesty (ulice Boří). Neorganizovaný charakter mělo i pozdější mírné rozšiřování vísky, jejíž těžiště se přesunulo k silnici do Vranova.
Západně od silnice, při rohu lesa, vznikla za 1. republiky řada rodinných domků, která se těsně přimykala ke katastrální hranici (ulice Doubí, Chlumy), takže, ač urbanisticky souvisí s Útěchovem, patřila původně k Vranovu. Později byla hranice posunuta na nový okraj lesa za těmito domky, které tak připadly k Útěchovu.
Ve 20. letech 20. století pracovaly na katastru vsi 2 mlýny. Ve 2. polovině 20. století nebyl rozvoj vesnice výrazný.
____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    VEVEŘÍ
 
 
 
 
 
 
součást městské části Brno - střed 

HISTORIE , URBANISTICKÝ VÝVOJ
Veveří jako územní jednotka a katastr vzniklo až v rámci reformy 1966/1969. Vzniku Obilního trhu předcházel v tomto prostoru trh na maso, zřízený za starosty dr. Rudolfa Otta. Roku 1877 byl tento prostor regulován a změněn včetně pojmenování na Obilní trh.
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1970 538 19 338 5 974  
1980 886 28 707 10 876 23
1991 838 25 045 10 189 23
 
 
V 80. letech 19. století probíhala činžovní bloková zástavba Údolní ulice až po Úvoz, dále Obilního trhu, ulic Gorkého (zčásti), Jiráskovy (téměř až ke Konečného náměstí), Grohovy a Jana Uhra.Do roku 1918 byla dokončena zástavba souvislého území čtvrti, bez zástavby zůstala jen severní část Úvozu a Čápkova ulice. Široké ulice lemované stromořadími byly obestavěny vícepodlažními novorenesančními a secesními činžovními domy.
Ve 2. desetiletí 20. století vznikla i bloková secesní zástavba oddělené části Veveří, přiléhající k zástavbě Žabovřesk (Tábor, Chládkova, Zborovská).
V celém území čtvrti vznikla od konce 80. let 19. století i řada velkoryse řešených novorenesančních veřejných budov, např. zemská porodnice (1887-1888) na Obilním trhu 12, ženský klášter (1890) při Grohově ulici, pavilonový areál Chudobince císaře Františka Josefa (po roce 1918 univerzita s botanickou zahradou, založenou roku 1922.
V ulici Tábor vyrostly v letech 1928-1932 čtyři malobytové domy s plochými střechami. Poprvé v tehdejším Československu zde byl uplatněn řádkový sídlištní způsob zástavby bez obestavování uzavřených bloků.
Po dalších 15 let zůstávaly tyto pokusné domy obklopeny městskou periférií, teprve v letech 1946-1948 bylo toto funkcionalistické sídliště napojeno na prodlouženou Kounicovu ulici a doplněno obdobnými typy domů
i východně od Kounicovy ulice.		  
 
   

*****                

ČERVENÁ ULICE  (1850 - Rothgasse)
Roku 1763 byla na katastru Velké Nové Ulice založena státní továrna na jemná sukna.
V letech 1785-1786 dal Johann Leopold Köffiller za továrnou, směrem k Malé Nové Ulici, postavit pro nejlepší soukenické mistry a tovaryše uzavřený blok 44 miniaturních obydlí v několika řadách, který se pod pojmenováním Červená Ulice stal první dělnickou kolonií v rakouské monarchii.
Celá protáhlá obdélná plocha byla na severovýchodě uzavřena trojkřídlou tovární budovou a na jihozápadní straně, do Malé Nové Ulice, příčnou obdélnou budovou přádelny, kterou roku 1807 koupil pro nedostatek místa ve městě vojenský erár a proměnil ji v kasárna, v nichž byl roku 1811 zřízen vojenský vychovávací ústav pro chlapce.
Vlastní plocha kolonie byla na delších stranách vymezena řadou domků, které byly postaveny jako první.
Při přečíslování domů roku 1867 byla kolonie rozdělena na ulici Červenou a Schmalovu (podle někdejšího pozdějšího majitele Heinricha Schmala), později Mezírka.
Menší část domků u Mášovy ulice byla zbořena ve 30. le-tech 20. století a na jejich místě vyrostly nájemní domy. Zbytek zástavby byl demolován v polovině 50. let a v letech 1961-1964 nahrazen novostavbou hotelu Continental.
Celý blok byl dostavěn v letech 1967-1968 administrativní budovou Československých cihlářských závodů a Průmyslových staveb.

 

  
  LUŽÁNKY
Lužánky jako katastrální území a městská čtvrť existovaly jen od reformy 1966/1969 do roku 1979, kdy byly rozděleny mezi Veveří a Černá Pole.
Na území mezi Velkou Novou Ulicí a Špilberským a Hutterovým rybníkem existoval od středověku herburský (kláštera augustíniánek), později jezuitský Karlův dvůr se zahradou, z níž po roce 1786 vznikl park Lužánky, záhy rozšířený až po dnešní Lužáneckou ulici. Ta vymezila severní hranici území pozdější nové čtvrti. Západní hranici tvořily zahrady domů Velké Nové Ulice, jižní stranu určilo nové předměstí Hráze (1788), východní hranice sledovala úpatí strmých Černých polí.
Celým územím, které se prakticky shodovalo se dnem vysušeného Hutterova rybníka, však ještě stále volně,
v přímé trase, protékala Ponávka. V letech 1882-1884 byla Ponávka pod Lužánkami zkanalizována a později tak vznikla převážná část blokové zástavby této brněnské velkoměstské čtvrtě činžovních domů.
Kolem přelomu 19. a 20. století vznikly i dvě pozoruhodné dvojice nájemních domů, které svým velkorysým monumentálním řešením ve formě dvou osově symetrických budov spojených otevřenou sloupovou kolonádou nemají jinde ve městě obdoby. Domy na třídě kpt. Jaroše 37-39 z roku 1899, a domy v ulici Drobného 32-34 (Schodová 1-2), z let 1905-1906, mezi nimiž z kolonády stoupá prostorem zrušené části parku Lužánky schodiště do Černých Polí.
Později se čtvrť víceméně nevyvíjela. Kolem roku 1928 byla uprostřed parkového náměstí vybudována velká obdélná vodní nádrž s fontánou a dětským hřištěm a v čele parku byla roku vysazena Lípa svobody.
Roku 1979 byla čtvrť Lužánky zrušena, území po západní straně Lidické ulice bylo připojeno k Veveří, území po východní straně k Černým Polím.

 

  
  MALÁ NOVÁ ULICE (1376 - Harlingasse, 1495 – v ulici Hartgosn, 1673 – Hartlůvka)
Ves Hartlůvka vznikla na jedné cestě do Žabovřesk, na Veveří hrad a Tišnov (dnes ulice Veveří). Byla založena v neznámé době brněnskou měšťankou Hartlinou, po níž byla pojmenována.
Prvně se uvádí roku 1343. Rozkládala se mezi Veselou branou a začátkem dnešní ulice Veveří. Zástavba Hartlůvky začínala za tehdejší okružní cestou kolem městských hradeb, tedy někde v prostoru nynější křižovatky České
a Joštovy ulice.
Hartlůvka tvořila krátkou ulicovku s koncentrovanou oboustrannou zástavbou, která na vzdálenější straně končila potokem tekoucím z pozdější Augustiniánské Ulice k Velké Nové Ulici a do Hutterova rybníka.
Roku 1365 bylo v Hartlůvce 34 domů obývaných chudými řemeslníky, živnostníky a zemědělci. Ve 14. století byla součástí IV. předměstské čtvrti. Kolem poloviny 15. století byla na Hartlůvce kromě chudých zemědělců, několika řemeslníků a živnostníků i augustiniánská lázeň.
Za obléhání Brna Švédy v letech 1643 a 1645 byla Hartlůvka srovnána se zemí, přesto nezanikla. Do roku 1673 sem přišlo jen 8 osedlých.
Vlastní Hartlůvka přesto záhy definitivně zanikla výstavbou barokního bastionového opevnění (které ji překrylo), stalo se tak již před rokem 1741. Zachován zůstal jen hřbitov s kaplí.
Roli Hartlůvky převzala dosavadní Komínská ulice, při níž se od konce 17. století a počátku 18. století starší zástavba zahušťovala. Byla přejmenována na Malou Novou Ulici a roku 1749 byla již obestavěna.
V roce 1785 byl zrušen i dosavadní hřbitov, což uvolnilo celý jižní a východní obvod jím vytvářeného bloku
k nové zástavbě.
Ve 40. letech 19. století začalo další rozšiřování zástavby Malé Nové Ulice. Mezi domy po východní straně ulice
a Městským dvorem existovala starší cesta, která byla v letech 1840-1843 změněna v Dvorskou (Slovákovu) ulici
a po jižní straně zastavěna. Malá Nová Ulice včetně Pohřební a Augustiniánské Ulice byla roku 1850 stejně jako jiná předměstí připojena k Brnu.
Jméno Malá Nová Ulice se sice jako pojmenování katastrálního území a městské čtvrti udrželo až do roku 1941/1942, vlastní ulice se však od roku 1867 nazývá Veveří.

 

  
  ŠVÁBKA (14. St. – platea Svevorum, 1751 – Schwabengassen, 1935 – Švábská, 1990 – Údolní)
Již ve 13. století brněnští měšťané a založili pod severovýchodním úbočím Špilberku ulici Švábka, která se rozkládala v dnešní Údolní ulici od ústí Joštovy třídy po Obilní trh. Pojmenování se zřejmě vázalo na původ kolonistů ze Švábska.
Ves byla založena jako ulicová ves. Její osou se stal malý potok, vytékající od pramenů na Cimplu (za Úvozem)
a protékající pak přes město do Ponávky. Zřejmě až druhotně byla ze Švábky protažena místní cesta (v trase Údolní ulice) přes sedlo mezi oběma vrcholy Kraví hory do Žabovřesk, po této cestě bylo přes Úvoz dostupné
i Staré Brno. Tato základní urbanistická situace charakterizovala Švábku po celý další vývoj, měnila se pouze vlastní zástavba podél ulice, postihovaná několikerým válečným zničením.
Švábka, v podstatě vklíněná mezi bastionové opevnění Špilberku a města, se v 18. století nevyvíjela. Počet domů se nezvyšoval. Roku 1765 zde byla založena menší státní továrna na plyš.
Roku 1861 byla zbořena podstatná část východního opevnění Špilberku i Hackelova brána s I. bastionem, čímž bylo uvolněno místo pro budovu německého gymnázia, které bylo postaveno v letech 1860-1862. Následná stavba evangelického kostela v letech 1863-1867 pak znamenala dotvoření nového (Komenského) náměstí.
V poslední čtvrtině 19. století byla veškerá starší zástavba Švábky nahrazena novými činžovními domy a sama ulice se stala součástí nově založené reprezentativní velkoměstské čtvrti, zvané později Veveří.

 

  
  VELKÁ NOVÁ ULICE (1336 – nova plantatio, 16 st. – Newgasse, Nová, 1784 – Die Grosse Neü Gasse)
Velká Nová Ulice vznikla po založení středověkého města na nejdůležitější cestě z Brna na sever (dnešní Lidická ulice), která pak od západu sledovala tok potoka Ponávky a v trase dnešní Staňkovy ulice směřovala do Králova Pole a dále ke Svitavám a do Čech. Při východní straně této cesty již od 13. století stával velký dvůr, později jezuitský Karlův dvůr.
Po roce 1786-1788 byla jezuitská zahrada při Karlově dvoře výrazně rozšířena ve veřejný park Lužánky.
Velká Nová Ulice nepochybně již od středověku tvořila oboustrannou ulicovou zástavbu kolem hlavní cesty.
Po válečných zničeních byla obnovována a postupně zahušťována. Snad od počátku ji charakterizovala i neobvyklá šířka. Začátek ulice (od Brna) tvořil můstek přes potok, který tekl od Malé Nové Ulice (v linii severní hrany Moravského náměstí) a pod Velkou Novou Ulicí se vléval do Ponávky.
Po likvidaci vnějšího bastionového pásu po napoleonských válkách se vztah k městu prostorově zčásti uvolnil,
ale začátek zcela nového vztahu k městu znamenal až rok 1861, kdy zbořením I. a II. vnitřního bastionu definitivně zaniklo barokní opevnění na severní straně města. Uvolněný prostor se stal důležitou součástí současně budované parkové okružní třídy.
Vývoj zástavby Velké Nové Ulice od konce 18. století vedl k náhradě většiny starších domků velkými a často vícepatrovými klasicistními řadovými domy s pavlačovými dvorními křídly, z nichž se řada dochovala dodnes.
Zástavba západní strany ulice se do 20. let 19. století rozšířila až k dnešní Burešově ulici. V souvislé domovní frontě byly začleněny i objekty vůbec prvních brněnských továren, jejichž výstavba se rozvíjela v hloubi parcel.
Již koncem roku 1763 byla na Velkou Novou Ulici přestěhována kladrubská manufaktura na výrobu jemného sukna.
Při reformě v letech 1966/1969 byl katastr Velká Nová Ulice a Červená zrušen a území bylo rozděleno zejména
do tří nových čtvrtí. Jádro původní Velké Nové Ulice se stalo katastrem a čtvrtí Lužánky ( hranice: Kotlářská Pionýrská - Drobného - Traubova - Milady Horákové - Moravské náměstí - Kounicova). V severní části vznikla čtvrť Ponava a území západně od linie Kounicova - Tučkova - Kounicova připadlo k nové čtvrti Veveří.
Již roku 1979 však došlo k další změně. Čtvrť Lužánky byla zrušena, k Veveří bylo současně od Ponavy připojeno území vymezené ulicemi Hrnčířská - Štefá-nikova - Kotlářská - Tučkova. Vlastní Velká Nová Ulice tak byla rozdělena mezi dvě katastrální území.

____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    VINOHRADY
 
 
 
 
 
   

URBANISTICKÝ VÝVOJ
Panelové sídliště vzniklo v 80. letech na náhorní parovině masívu Bílé hory, spadající k Židenicím a Juliánovu prudkými srázy.
Chronologicky navázalo na stavbu líšeňského sídliště, od něhož je odděluje jen Jedovnická ulice.
Sídliště tvoří dvě části, severní a jižní, oddělené prostorem Pálavského „náměstí".
Podobně jako předchozí brněnská sídliště (Lesná, Bohunice, Starý Lískovec, Líšeň), také zde prochází po obvodu obou částí sídliště okružní dopravní komunikace, vnitřní síť obslužných komunikací však tvoří důsledně rovnoběžná (západovýchodní) osnova. Příčné severojižní spojení tvoří výhradně pěší cesty. Rovněž bloky obytných výškových domů respektují ortogonální osnovu.
Vinohrady jsou prvním brněnským sídlištěm, kde bylo ke zmírnění depresívní hmotové skladby typových domů užito barevného řešení fasád.

  
 

____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    ZÁBRDOVICE
1209 de Zaberduwiz
1238 Zabyriduice
1548 ve vsi Zabrdowiczijch
1846 Obrowitz, Zabrdowice
 
 
součást městských částí Brno - střed, Židenice a Brno - sever 

HISTORIE
Dějiny někdejší vsi založené roku 1237, jsou úzce spojeny s klášterem premonstrátů.
Za husitských válek byly Zábrdovice i s klášterem vypáleny.
V polovině 16. století byl postaven klášterní pivovar, což vyvolalo spor s městem Brnem, které protestovalo proti porušení svého mílového práva. Podle smlouvy uzavřené roku 1546 mohl pivovar zůstat, ale pivo mohlo být šenkováno jen pro potřeby kláštera a ve staré zábrdovické hospodě.
V 90. letech 16. století býval na premonstrátských lukách u Zábrdovic prostor na vyzbrojování vojska proti Turkům.
Roku 1850 se Zábrdovice staly součástí Brna.
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   371      
1846 61 1 318      
1921 395        
1930 520 13 948      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1970 731 19 353 7 037  
1980 681 14 144 6 054 211
1991 601 11 259 4 868 188
 
   

srovnání se současností

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Zábrdovice vznikly v nivě řeky Svitavy, jejíž tok zde vytvářel velké zákruty.
Sídelní vývoj Zábrdovic tvořily dva oddělené celky: jednak západní (pravobřežní) část, tvořící severojižní pokračování Cejlu, jednak východní část při klášteře . Prvně uvedený celek, od zalomení cesty za Radlasem po rozvětvení komunikací před mostem ke klášteru, byl oboustranně zastavěn již v polovině 17. století. Mezi západním mostem (přes Svitavu, na Cejl) a východním mostem (přes náhon, do Židenic; v úrovni Krokovy ulice) se vyvinula také krátká ulicovka, přimykající se k řece (Zábrdovická ulice) a končící u mostu klášterním mlýnem. Zatímco ulice u kláštera soustřeďovala vesměs velmi drobnou zástavbu s hustou parcelací, při Cejlu se soustřeďovaly větší klasicistní domy na širokých parcelách a zde také na konci 18. století začal rozvoj zábrdovického průmyslu, zvláště textilního.
Roku 1782 byl postaven kamenný most Přeš Svitavu. V té době začaly v Zábrdovicích, zejména v západní části, vznikat první továrny.
Do počátku 20. století, se Zábrdovice vyvíjely jen v dosavadním intravilánu, zahuštovala se pouze zástavba ploch zabraných průmyslovými podniky.
Druhá polovina 19. století ovšem Zábrdovicím přinesla také vznik závažných urbanistických bariér dalšího rozvoje - železničních tratí. Již v letech 1843-1849 byla na vysokém náspu vybudována trať z Brna do České Třebové, která odřízla východní cíp zábrdovického „ostrova“.
Rozvoj obytné zástavby Zábrdovic se již ve 2. třetině 19. století přesunul výhradně na západní stranu řeky, kde při Cejlu existovaly velké klasicistní tovární budovy.
Zbytek cípu mezi tratí a řekou byl zastavěn ve20.1etech 20. století , včetně otevřeného domovního bloku malobytových nájemních domů s plochými střechami sídlištního charakteru.		  
   

*****                

CEJL (1306 - in Ponauia, 1438 - Ponaugassen, 1784 - Gasse Zeil)
Markrabě Přemysl daroval v letech 1228 až 1239 svatopetrskérnu kostelu 3 lány s mlýnem a rybářem na cestě ze Zábrdovic do Brna.
Ve středověku to byla ves, která nepodléhala pravomoci městské jurisdikce.
V letech 1348 a 1360 se ves poprvé uvádí pod jménem Cejl (Linea). Jméno pochází z německého slova - Zeile „řada" — osada, jejíž domy jsou postaveny v řadě podél ulice.
Kolem roku 1500 povolávala svatopetrská kapitula na Cejl nové řemeslníky.
Do 1. čtvrtiny 17. století byla zástavba dále zahuštěna.
Roku 1747 se poddaní na Cejlu vykoupili z většiny robot.
Cejl, tedy pozdější Dolní Cejl, zahrnoval ještě roku 1784 jen část dnešní ulice Cejl od ulice Ponávky a Vlhké, přičemž na severní straně sahal až po úroveň Přadlácké ulice, zatímco na jihu jen přibližně do poloviny úseku mezi nynější ulicí Körnerovou a ulicí Valcha.
V severním sousedství východní části Cejlu začal v poslední čtvrtině 18. století vznikat Horní (Malý) Cejl. Jeho základ existoval již roku 1784. Tehdy jej tvo-řilo 6 domů po severní straně nynější Bratislavské ulice, a to v její střední části mezi ulicemi Starou a Hvězdovou.
Severně nad Cejlem směrem ke Královu Poli bylo v roce 1799 postaveno 15 domků, k nimž brzy přibylo 17 dalších. Teprve touto výstavbou se Horní Cejl zformoval ve skutečný urbanistický'celek, který pak tvořila dnešní Francouzská ulice, lichá (východní) strana Staré ulice a až před čtvrtinou 19. století vzniklá zástavba severní strany Bratislavské ulice (na východ od ulice Staré).
V polovině 18. století začaly na Cejlu vznikat první textilní manufaktury a (Dolní) Cejl se začal měnit v dělnické předměstí, rozšířené od poslední čtvrtiny 18. století o nově vznikající Horní Cejl.
Obě obce byly záhy sloučeny a roku 1850 byly připojeny k Brnu.

 

  
  HRÁZE (1815 - Teich Dam, 18950 - Hráz)
Roku 1782 byl vysušen Hutterův rybník (dříve Panský, Magistrátní). Podél hráze rybníka a na místě rybích sádek a současně po severní straně Mitrovské zahrady, záhy pak zrušené, vzniklo roku 1788 stejnojmenné dělnické předměstí Hráze, které podléhalo městské jurisdikci.
Hrází Hutterova rybníka procházela cesta od Běhounské (později Nové Veselé) brány do Zábrdovic a Husovic (dnes Milady Horákové), současně pak tvořila katastrální hranici Velké Nové Ulice (na severu) a Hrází (na jihu).
Hráze vznikly jako jednostranná ulicovka v prostoru hráze, přičemž jejich parcely (a celý katastr) byly ohraničeny trasou zasypaného náhonu, který vybíhal z jihozápadního konce hráze a rovnoběžně s ní směřoval ke mlýnu.
Vně jeho trasy byla vytyčena i „záhumenní" cesta, která oddělovala jiné nové předměstí – Příkop.

 

  
  JOSEFOV (1815 - Josephstadt, 1918 - Josefstadt, Josefov)
Katastr nového předměstí byl beze zbytku určen výměrou mírně obdélné jezuitské zahrady, která přiléhala
k východnímu břehu Ponávky pod hrází Hutterova rybníka. Bývala zde hlavní okrasná jezuitská zahrada.
Josefov vznikl až roku 1788. Předměstí bylo nazváno na počest Josefa II.
Cesta ohraničující zahradu na východní straně a vedoucí na (Dolní) Cejl je dnešní Starou ulicí - tvořila hranici Josefova a Horního Cejlu. Na ploše Josefova byla vytyčena jednak západovýchodní ulice (Josefov, nyní Bratislavská), která jako polní cesta existovala již roku 1784. Vycházela od III. bastionu barokního opevnění, překračovala Ponávku a pokračovala pak do budoucího Horního Cejlu. Protínala nejjižnější část někdejší jezuitské zahrady. Zcela nově naopak vznikla „střední" severojižní ulice (Příční) od východního cípu bývalého Hutterova rybníka na dnešní Bratislavskou.
Zástavba všech ulic byla od počátku souvislá. V Příční a Staré ulici šlo o vesměs přízemní domky, často
s mansardovými střechami (ojediněle dochovány dodnes), v Bratislavské ulici byly záhy budovány velké pavlačové domy.
Vzniklo zde několik větších dílen na výrobu textilního zboží. Po polovině 19. století měla největší význam továrna firmy Jakub Hecht a syn, vyrábějící látky na kalhoty. Domy zde vlastnili především řemeslníci a živnostníci,
u nichž v nájmu bydlelo mnoho dělnických rodin.
V letech 1882-1884 byla v souvislosti s vybudováním nové čtvrti kolem náměstí 28. října zkanalizována Ponávka od Lužánecké ulice po Křenovou a v její trase jižně od Hrázi vznikla ulice Příkop, obestavěná vícepodlažními činžovními domy.

 

  
  KOŽENÁ ULICE (14 st. - Ledergasse, 1850 - Koželužská ulice, 1963 - sady Osvobození)
Středověká Kožená ulice, která v hlavních rysech přetrvávala až do třicetileté války, měla půdorys zatočené vřetenové návsi, vybíhající z okružní cesty kolem městských hradeb. Společně s ulicí Mezi koláři zanikla v rámci švédského obléhání v letech 1643/1645 a při výstavbě barokního opevnění.
Znovu byla obnovena v 70. letech 18. století jako dělnické předměstí. Malý a úzký katastr Kožené Ulice vymezovala na západní straně okružní cesta podél koliště, na východě Ponávka, na jihu okraj větší zahrady směrem ke Křenové ulici. Na severu sahala Kožená Ulice až do poloviny vzdálenosti mezi ulicemi Bratislavskou
a Cejlem - patřily k ní tedy i domy při ústí Cejlu. Zástavba, která roku 1784 již v plném rozsahu existovala, měla charakter jednostranné ulicovky, otevřené do Koliště.
Ulice byla zastavěna většími klasicistními domy, vesměs pavlačovými.
Mezi lety 1834-1850 vzrostl počet obyvatel o 650.
Nově vybudovaná železniční trať na Českou Třebovou (1843-1849), byla z města vyvedena viaduktem přes sklad dřeva v Kožené Ulici, kterou rozťala na dvě části, které pak roku 1850, kdy byla Kožená Ulice připojena k Brnu, připadly k různým samosprávným okresům.

 

  
  PŘÍKOP (1782 - Josefstädter Graben, Josefovský příkop, 1850 - Grabengasse)
Příkop vznikl roku 1786 parcelací pozemků Karlova dvora řečkovického exjezuitského panství a zejména Mitrovské zahrady. Šlo vlastně o obnovu předbělohorských ulic Na hrázi a Hutterovy, které zanikly při švédském obléhání v letech 1643 a 1645 a v 1. polovině 18. století je zčásti překryl vnější bastionový pás barokního opevnění města.
Příkop byl založen na ploše vymezené novou okružní silnicí kolem Koliště z let 1774-1776, potokem Ponávkou
a hrází zrušeného Hutterova rybníka, podél níž vznikl malý úzký katastr nového předměstí Hráze. Na jihu Příkop bezprostředně sousedil s novou Koženou Ulicí, vzájemná hranice procházela v polovině úseku mezi Bratislavskou ulicí (dříve Josefov) a Cejlem.
Původní zástavba Příkopu byla původně vesměs velmi drobná, bydlelo zde několik výrobců sukna, jinak převážně dělnictvo.
Do počátku 20. století byla veškerá klasicistní zástavba nahrazena mnohem většími novorenesančními a secesními novostavbami velkoměstských činžovních domů vnější strany brněnské okružní třídy.
V letech 1882-1884 byla zatrubněna Ponávka od Lužánecké ulice po Křenovou a v její trase vznikla ulice Příkop. 

 

  
  RADLAS (1348 - Redleins, 1718 - Rotlasgassen)
Ve středověku víska, která vznikla na zeměpanské půdě při mlýně na Svitavě, který postavil patrně jistý Daren
v době lokace města. Od roku 1240 do husitských válek patřil Radlas premonstrátskému klášteru v Zábrdovicích.
Po různých majetkových transakcích získal Radlas v polovině 16. století brněnský měšťan Matyáš Munka
z Ivančic.
Hlavním objektem Radlasu byl již od středověku mlýn na Svitavském náhonu. Radlas vznikl při jižní straně cesty
z Brna přes Cejl do Zábrdovic. Vznikl zde most přes náhon, po němž přecházela odbočka z Cejlu, která se za mostem dělila jednak do Křenové, jednak do Černovic. Sám Radlas byl malou vískou, která měla roku 1673 pouhé 3 domy.
Hranice Radlasu vůči Cejlu vedla korytem svitavského náhonu, uličkou Valcha a dále k východu po ulici Cejl,
z něhož se ještě před ohybem stočila k severu v trase Přadlácké ulice. Se Zábrdovicemi sousedil Radlas někde
v místech ohybu Cejlu k severu.
Koncem 18. století byla postavena textilní továrna bratří Schöllerů a Radlas se v návaznosti na Cejl začal rychle měnit v dělnické předměstí, které do roku 1834 dosáhlo velikosti 14 domů, jež se seskupily na způsob ghetta na relativně malé ploše mezi náhonem a Cejlem, kde s nimi sousedily i první tovární provozy.
V letech 1847-1848 postavena brněnská plynárna.
Území mezi železnicí a olomouckou silnicí se stalo soustředěnou průmyslovou zónou, a na Radlase byl obdobný vývoj ještě výraznější a rychlejší.
Do 1. světové války bylo celé území zastavěno průmyslovými objekty, mezi nimiž byla i městská elektrárna
(1878-1898) a spalovna smetí (1902-1905).

____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    ŽABOVŘESKY
1314 in villa Seuerwicz
1347 de sebrawicz
1415 municionem Zabowrzesk
1885 Sebrowitz, Žabovřesky
 
 
 

HISTORIE
Před rokem 1314 se ves stala šlechtickým statkem, neboť se zde tehdy uvádí alodiální dvůr.
Od poloviny 14. století získávali v Žabovřeskách pozemkový majetek, hlavně vinice, brněnští měšťané.
Postupně však ves přešla do rukou kláštera. Na rozkaz krále Matyáše byly Žabovřesky roku 1469 klášteru zapsány do zemských desek, čímž byly připojeny k panství Královo Pole, u něhož zůstaly až do roku 1848.
Tvrz v Žabovřeskách zanikla za česko-uherských válek.
Vesnice byla poměrně málo postižena třicetiletou válkou, větší škody zaznamenaly zdejší vinice.
Obec měla na pečeti znamení klíče, kopáče a kříže. Zachovávala si zemědělský charakter. Roku 1899 vznikla záložna.
Roku 1919 byly Žabovřesky připojeny k Brnu.
 
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   319      
1880 216 1 515 1 411 72 3
1921 863 5 862 5 311 291 70
1930 1 088 11 253 10 217 470 566
1950 1 978 14 066      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1961   17 000    
1970 2 370 25 811 8 137  
1980 2 780 28 208 10 368 2 627
1991 2 737 24 069  10 005  2 524
 
   

srovnání se současností

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Ves Žabovřesky vznikla v místech, kde stoupá Štursova ulice.
Ves měla před třicetiletou válkou 26 osedlých, tento počet se udržel i později (1673), a do roku 1750 dokonce vzrostl na 44 osedlých.
Původní jádro Žabovřesk s největší pravděpodobností tvořila jen ulicovka podél královopolsko-jundrovské cesty (Maničky - Sochorova).
Drobná zástavba vznikala jednak podél veverské cesty (Štursova), jednak v místě původního přímého pokračování jižní ulice (Sochorova).
Před polovinou 19. století začal neobyčejně rychlý růst Žabovřesk. Již v letech 1834-1869 vzrostl počet domů na více než dvojnásobek. Novodobý vývoj rozšiřoval zástavbu především směrem k Brnu.
Kolem roku 1900 vznikly zárodky žabovřeských vilových čtvrtí. Pod Wilsonovým lesem vznikla izolovaně od ostatní zástavby řada vilek po severní straně ulice Jana Nečase.
Roku 1918 vyplnila zprvu jen přízemní, později patrová rodinná a dělnická zástavba úplně celou délku veversko-brněnské cesty na katastru Žabovřesk.
Za 1. republiky pak byla dokončena tradiční patrová bloková rodinná zástavba mezi Minskou ulicí a dominantou nových Kounicových vysokoškolských kolejí.
V letech 1966-1977 se do Žabovřesk soustředila rozsáhlá stavební činnost. Severní okraje starší zástavby propojila prodloužená ulice Zborovská.
Na starší typové bytové domy s ohlasy socialistického realismu z počátku 50. let mezi Jindřichovou a Spojovací ulicí navázalo poměrně kvalitně řešené panelové sídliště. Převážnou část zástavby vytvořily čtyřpodlažní bodové domy v zeleni.		  
  ____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    ŽEBĚTÍN
1277 in Rechcowitz
1409 villam Reczkowycze
1633 Ržecžkowitz
1893 Řečkowitz, Řečkovice
 
 
 

HISTORIE
Ves patřila moravským zeměpánům, kteří dávali zdejší dvory svobodným lidem za služby jejich panstvím.
Roku 1370 byl Žebětín rozdělen na 3 části: k hradu Špilberku (od roku 1517 kláštera cisterciaček ve Starém Brně), k hradu Veveří a k augustiniánskému klášteru. V držení na jednotlivých dílech se pak střídala řada osob, často ve vzájemných sporech.
Rozdělení na tři díly se udrželo trvale. I. díl tvořil samostatnou obec, na pečeti měla znamení srdce, z něhož vyrůstala tři kvítka.
Roku 1718 byly nově rozděleny pozemky. Roku 1720 ves vyhořela.
II. díl s bývalým svobodnickým dvorem a kostelem také tvořil samostatnou obec s rychtářem a pečetí se znamením radlice a hroznu. Dvůr byl roku 1803 rozdělen na 43 kusů a prodán (panské kopaniny byly rozprodány roku 1817 po 65 kusech).
Na III. díle byli v polovině 17. století dva svobodní dvořáci.
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   406      
1880 167 904 904    
1921 247 1 041 1 401    
1930 299 1 554 1 553 1  
1950 415 1 680      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1961 430 1 843 449  
1970 481  1 835 481  
1980 539 1 939 610 605
1991 570 1 872 596 577
 
  Po roce 1848 se všechny tři díly Žebětína spojily v jedinou obec.
Na počátku 20. století byl ve vsi mlýn (1890), 2 cihelny, stavitelská firma, záložna (1898), ale největší význam měla zdejší výroba dlažebních kostek a dlaždičské firmy, jichž bylo roku 1911 devět a roku 1939 jedenáct.
Na konci 2. světové války byla ves osvobozena 26. 4. 1945 (35 sovětských vojáků padlo).
Součástí Brna se Žebětín stal v roce 1971.

 

  
 

 

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Žebětín vznikl v mělkém, k východu se rozevírajícím údolí Žebětínského potoka, který pramení nad vsí, pod hřbetem Lipového vrchu a Kopečku.
Osou vsi se stala cesta po severní straně potoka, který bránil plnému rozvinutí oboustranné ulicové zástavby, zvláště ve východní části. Skutečným centrem majetkově rozdělené vsi se však stala protáhlá, ne zcela pravidelná náves, přetínající potok a končící mírně vyvýšeným kostelem jižně od potoka.
Počátkem 17. století měla ves 39 osedlých.
V 1. polovině 18. století začal rozvoj domkářské výstavby, který zesílil zejména na přelomu 18. a 19. století. Drobné domky vznikaly jednak na konci Kohoutovické ulice, především však na západním konci vsi, kde vytvořily několik vějířovitě uspořádaných řad (uličky Ríšova, Pramenná, Buková, u hájovny). Také za 1. republiky se stavělo v této části vsi (Májová ulice), především ale podél Kohoutovické ulice, kde vznikla nesouvislá oboustranná ulicová zástavba až k můstku přes potok. Zahustila se rovněž zástavba v centru vsi, zvláště kolem návsi.
V 60.-80. letech zde pak vznikla téměř souvislá rodinná zástavba, organizovaná v pravoúhlých uličních blocích (ulice Chrpová, Drdy, Otevřená, Klobouček).		  
  ____________________________________________________________________________________________

 

  
 
    ŽIDENICE
12010 falzum - de Sidinie*
11348 in Sibnitz
1718 Zidenitz
1854 Schimitz, Židenice
 
 
* jméno vzniklo z kořene slova "očekávat, čekat" a nesouvisí s židovským národem

HISTORIE
Již v období Velké Moravy bylo v prostoru Židenic významnější koncentrace osídlení.
První nepřímý doklad o existenci vsi je v potvrzení nadání zábrdovického kláštera od Lva z Klobouk roku 1210, kde je uveden Hroznata ze Židenic.
Židenice tvořily původně samostatný statek.
Brněnští měšťané drželi v Židenicích v letech 1348-1373 nejméně 11 dvorů a různé menší pozemky.
V boji o ovládnutí vsi nakonec zvítězili zábrdovičtí premonstráti a ve     2. polovině 15. století připojili celou ves ke klášternímu panství.
Z někdejšího vladyckého zboží s tvrzí v Židenicích se stal svobodný dvůr, který koncem 16. století vlastnil Jaroš Ulerštorfer.
Roku 1784 byl zábrdovický klášter zrušen a roku 1785 byly robotní povinnosti poddaných převedeny na peněžité dávky, některé dávky a práce.
 

  
rok domů obyvatel Češi Němci jiní
1771   534      
1880 179 2 178 2 019 158  
1921 1 559 14 173 13 403 542  
1930 2 510 23 516 21 661 1 312 543
1950 3 719 27 206      
           
rok domů obyvatel bytů obyv. v RD
1961   29 180    
1970 3 627 29 245 10 489  
1980 3 494 25 035 10 103 3 928
1991 2 218 35 461 13 839 3 263

            od roku 1950 včetně Juliánova
 
  Obec spravoval rychtář, purkmistr a konšelé. Obec měla v pečetním znamení dubový list (1750).
Dříve oblíbený chov ovcí zanikl do roku 1870. V poslední čtvrtině 19. století, kdy začal velký rozmach brněnského průmyslu, nastal v Židenicích obrovský nárůst počtu obyvatel, nejvíce dělníků z brněnských továren.
Roku 1888 zde bylo vedle 32 starých zemědělských usedlostí 263 domkářů, 32 obchodních živnostníků,                27 řemeslníků, 5 továren, barvírna, parní pekárna, továrna na vápno, spodium a továrna na střešní lepenku.
Na počátku 20. století se Židenice staly největší vesnicí na Moravě a v červenci 1914, těsně před vypuknutím         1. světové války, požádaly o povýšení na město, ale vídeňská vláda žádost zamítla a po připojení k Brnu roku 1919 již celá věc přestala být aktuální.
 		  
   

srovnání se současností

 

  
  URBANISTICKÝ VÝVOJ
Židenice vznikly jako ulicovka (dnešní ulice Stará osada) podél bočního, mlýnského ramene Svitavy, na němž později stál velký mlýn.
Středověká tvrz stávala nepochybně v sousedství mlýna.
Ještě počátkem 17. století měly Židenice jen 39 osedlých, což odpovídá právě jen úseku ulicovky od mostu k jihovýchodu. Teprve vzrůst vsi v 1. polovině 18. století vyvolal prodloužení ulicovky podél vody k severovýchodu a zcela organické prodloužení intravilánu.
Od poloviny 19. století se začalo výrazně měnit okolí vsi. V letech 1843-1849 proťala zábrdovický ostrov v těsné blízkosti severozápadního konce Židenic nová železnice z Brna do České Třebové.
Do roku 1918 se vytvořila základní zástavba celého území. V jižní části území se od Juliánova zástavba rozšiřovala podél Táborské ulice. V severní části území vznikla souvislá zástavba jižní strany Bubeníčkovy ulice, tedy spojnice Židenic se zábrdovickou „klášterní ulicovkou“.
V 30. letech byla celá aglomerace dobudována a všechny volné plochy byly zastavěny.
Přes bouřlivý novodobý vývoj se vesnické jádro Židenic (Stará osada) dosud udržovalo v urbanisticky nenarušené podobě.
Po roce 1945 byla existující obytná struktura Židenic doplněna v okrajových polohách. Nová řadová bytová zástavba vznikla na úbočí Bílé hory (ulice Viniční, Škrochova, Nopova, Tenorova, Vinařického) a vytvořila také nový jihovýchodní okraj Juliánova (ulice Škroupova, Bělohorská, Líšeňská).
V období socialismu došlo ovšem také k velmi negativním zásahům do území židenického „železničního ostrova" při dolní části Táborské ulice. Na úkor starší zástavby byly rozšířeny průmyslové areály.
V 80. letech bylo rozsáhlé území mezi Koperníkovou, Kosmákovou, Svatoplukovou a Bubeníčkovou ulicí plošně zdemolováno (čímž zcela zaniklo původní vesnické jádro Židenic), a nekoncepčně zastavěno deskovými panelovými domy. 		 
  ____________________________________________________________________________________________